Hodnotné stavby nahrazují nudné kancelářské komplexy, říká expert na brněnský industriál

Když se podívám na různé propagační materiály o historii Brna, značná část textu je věnována významu textilek. Ostatně pamatuji si, že i na střední škole si učitelé vždy potrpěli na označení Brno = moravský Manchester. Byl pro město skutečně nejvýznamnější textilní průmysl?
Samozřejmě textilní průmysl stál na počátku brněnského průmyslového boomu a dlouhou dobu byl pro město nejdůležitější. Byl také nositelem architektonického pokroku. Například ze stavebně technického hlediska začal jako první používat etážové budovy. Na počátku 20. století se v textilnictví začaly využívat železobetonové monolitické konstrukce, které jsou v podstatě předchůdci dnešních paneláků. Na druhou stranu byl textilní průmysl  hlavně o masové konfekční výrobě a Brno se svými produkty - specializovanými drahými látkami určenými pro módní salóny nemohlo konkurovat běžné produkci ze severních Čech, a to zejména Liberecku. Já jsem ale nechtěl, aby se v knize Brno propagovalo jen jako moravský Manchester. Chtěl jsem ukázat, že průmysl tu byl daleko pestřejší a přiblížit problematiku v širších souvislostech. Vše bylo totiž již od počátku propojené.

Jak konrkétně?
Brno mělo například velmi brzy, zhruba od konce 19. století, vybudované elektrické sítě, vodovod nebo kanalizaci. Dále tu byl  kožedělní průmysl, který byl počátkem 19. století mnohem důležitější než textilnictví. V prostoru mezi ulicemi Křenová, Mlýnská a Rumiště stávala největší kožedělná dílna ve střední Evropě. Zanikla už ve 40. letech předminulého století. Byla tu ale i další odvětví průmyslu – strojírenský, chemický, potravinářský a mnoho dalších. Významné bylo zejména cukrovarnictví. Jen v Brně fungovaly tři cukrovary. Například v prostoru dnešního gymnázia na Křenové. Další byl na místě Královopolské strojírny, v lokalitě zvané U Sedmi hromů. Nejvýznamnější a zároveň nejdéle sloužící byl Bauerův starobrněnský cukrovar na výstavišti vedle dnešního velodromu. V okolí Brna byl pak nejznámější Robertův cukrovar v Židlochovicích. 

Kdy se začalo Brno proměňovat na průmyslovou „velmoc“ Moravy a jak k tomu došlo? 
Ke konci 18. století, konkrétně v období osvícenských reforem Marie Terezie a zejména Josefa II. Brno mělo výhodnou polohu a dostatek zdrojů – lesy, uhlí a také rozvinutou dopravu. Fungovalo zde jedno z prvních železničních spojení v rakouské monarchii. Po zrušení nevolnictví do Brna přicházela levná pracovní síla z venkova. Na svou dobu tu byl také osvícený magistrát, který podporoval manufakturní výrobu. Je mi trošku záhadou, proč zrovna Brno, a ne Olomouc. Obě města jsou totiž historická centra Moravy a měla podobné přírodní podmínky, navíc Olomoucí protéká velká řeka.

Kdy nastává vrchol průmyslové výroby ve městě?
Někdy koncem 19. století. Poté Brno mělo z dnešního pohledu trošku štěstí. Po vzniku Československa se stalo administrativním centrem Moravy a univerzitním městem. Dominantním průmyslovým odvětvím je strojírenství, když tady vznikla Československá zbrojovka a tradiční strojírny se po zániku monarchie úspěšně usadily na trzích.

Někdejší areál židenické Zbrojovky jde k zemi, továrny nahradí byty a kanceláře

Fabriky by stejně zanikly

Často slýchám zejména od starší generace, že fabriky před devadesátým rokem fungovaly, lidé měli práci, zboží se vyváželo do zahraničí a navíc se obměňovaly stroje. Jak přispěl pád minulého režimu k úpadku průmyslu ve městě? 
Kdyby nebylo roku 1989, stejně by výroba zřejmě skončila, protože ani v té době nebylo Československo schopné konkurovat asijským trhům, alespoň co se týče textilního průmyslu. Vliv na průmysl měla rovněž centrálně řízená ekonomika, která jen oddalovala trendy ze Západu. Podívejte se na západní Evropu, tam proces deindustrializace a přesun výroby do Asie probíhal už od 60. let 20. století. Když se to vezme na příkladu brněnských textilek, tak například proces barvení látek byl nebezpečný a ekologicky velmi škodlivý. Pracovalo se tam s nebezpečnými chemikáliemi, které zapáchaly v podstatě v centru města. V takovémto prostředí byste dnes rozhodně nechtěli žít. Nebo cukrovary. Většina moravských cukrovarů zanikla již v šedesátých letech 20. století. Při dnešních technologických a dopravních možnostech by bez nějaké regulace stačil pokrýt spotřebu jeden cukrovar v Evropě. To je sice přehnané, ale nikterak nereálné. Proto si myslím, že by se u nás průmyslové výroba postupně utlumila bez ohledu na vládnoucí režim. Naštěstí Brno tuto transformací zvládlo celkem snadno. 

Proč se věnujete zrovna industriální minulosti Brna?
Ze zkušenosti památkáře vím, že zpamátnění objektu silou většinou nevede k úspěchu.  Naopak bývá spíše kontraproduktivní. Podle mě je nutné kulturní architektonické dědictví spíše popularizovat, dostat téma mezi veřejnost. Ta se pak divá třeba i na industriální architekturu trošku jinak. Druhý důvod, proč jsem rozhodl tématu věnovat, je fakt, že Brno se chová k tomuto segmentu kulturního dědictví spíše macešky. Na jednu stranu tady chráníme a propagujeme vily bývalých továrníků, ale že tady měli i továrny, to už tolik současný establishment nezajímá. Je pěkné, že vznikají projekty industriálních stezek mapující staré továrny. Ovšem při dnešním přístupu je docela možné, že stezky povedou místy, kde továrny stály, ale jejich hmota tam nebude, což je docela škoda, protože nebýt brněnských „továren“ tak by Brno rozhodně nebylo takové místo jako dnes. 

Kdo byli vlastně brněnští továrníci?
Byl to pestrý národnostní mix. Nejvíce bylo Němců a Židů, kteří začali v Brně podnikat po uvolnění poměrů v monarchii v 2. polovině 19. století. Pocházeli z širšího okolí Brna, zejména z měst jako Rousínov, Boskovice, Vyškov nebo Rosice. Třetí čtvrtá podnikatelská generace skončila s nástupem nacismu. Němci byli často liberálně smýšlející lidé, nejlépe se jim vedlo v období Rakouska-Uherska, se zánikem monarchie často přesunuli výrobu do Rakouska. Já se třeba zaměřil na postavu Friedricha Wanniecka, který vedle známé strojírny Vaňkovka, založil ovocnářskou školku Victoria v Želešicích u Brna nebo na ulici Viniční v Židenicích kolonii pro invalidní dělníky. Češi se etablovali více ve dvacátém století. V počátcích ale do Brna přicházeli také podnikatelé z Belgie, Skotska, Anglie nebo Německa. 

Kdysi slavná textilka, dnes je Vlněna park plný kanceláří a služeb

Vznikají nudné stavby

V Brně šly nedávno k zemi například bývalé areály Zbrojovky či Vlněny, podařilo se tam zachovat hodnotné stavby?
Ve Zbrojovce zůstala stát pouze administrativní budova a ve Vlněně takzvaný Bochnerův palác. V druhém případě se na první pohled zdá, že je to pěkné, když vznikly nové budovy. Ale jak to bude vypadat za dvacet let, až ty budovy zestárnou? Zašlý a nudný prosklený kancelářský prostor bez žádného ducha. Proto si myslím, že konverze industriální architektury je mnohem zajímavější. Jde ale o komplikovaný myšlenkový proces týkající se celé společnosti. V západním světě se tato otázka přestaveb řeší od 60. let minulého století. Když se podíváte na americký film z městského prostředí, velmi často se děj odehrává v loftu, což je vlastně stará továrna předělaná na byty nebo kanceláře. K nám problematika konverze industriální architektury přišla se zpožděním a teprve v devadesátých letech se začala vážně řešit. Doufal jsem, že se poučíme ze Západu. Ale bohužel procházíme si stejně komplikovanou cestou, takže je otázka, co nakonec zůstane stát. Industriální stavby mají svého ducha. Postupně rostlé areály tvoří urbanismus širšího centra. Pokud se je podaří nějakým způsobem zachovat, tak úspěšná konverze bývá často prestižní záležitost. 

Vybavuji si, že velká debata byla v Brně v souvislosti se stavbou obchodního centra Vaňkovka, kde se dříve nacházely továrny či slévárna. Jak s odstupem času výsledek hodnotíte?
Vaňkovka byla tehdy první velká brněnská kauza spojená s revitalizací staré továrny. To bylo zhruba na přelomu tisíciletí. V případě Vaňkovky se s odstupem času ukázalo, že to svým způsobem dopadlo dobře, i když to byl velký boj. V uvozovkách se propojilo staré s novým. To je takový příklad dobrého kompromisu – něco se zachránilo a zároveň vznikl nový prostor. Nemůžeme chtít, aby investor vše zachoval. Důležité je najít alespoň nějaké rozumné kompromisní řešení.

Na druhou stranu co chcete u některých areálů zachraňovat. Například u takové elektrárny v Oslavanech, která se nyní demoluje. Není lepší někdy areál prostě zbourat?
Samozřejmě, v tomto případě by bylo velmi obtížné areál zachovat, protože mimo jiné představuje velkou ekologickou zátěž. Nutná je ovšem dokumentace zániku areálu. 

Co nám ještě v Brně z cenných industriálních staveb zbylo?
Řada bývalých továren stojí dodnes na Cejlu a na Hybešově, kde část továrních objektů pohltila nemocnice u sv. Anny. Z velkých areálů stojí ještě Královopolská, která z architektonického hlediska není zas tak zajímavá, ale zase má svůj genius loci. V provozu je stále První Brněnská strojírna na Olomoucké nebo Šmeralovy závody, bývalý Storek, na Křenové. Zajímavý je také areál bývalých Městských jatek. V Brně dodnes najdeme řadu menších továren, například Esslerovu přádelna v Obřanech, která dominuje celé čtvrti. O dalších se pak zmiňuji v publikaci. 

Někdejší Esslerova přádelna v Obřanech

Boje za záchranu industriálu

Co areál Mosilana, u kterého podal majitel návrh na demolici a chce jej zbourat?
Tomu vůbec nerozumím, protože většina objektů je dodnes využívaná. Podle mého názoru  jsou v uspokojivém technickém stavu a dají se určitě modernizovat, aniž by se potlačil jejich industriální charakter. Navíc urbanismus postupně rostlého areálu v centru města je jedinečný. Bude to ale velký boj zachránit tento areál.

Nestačí prostě kolikrát prohlásit stavbu za památku, když naznáte, že se jedná o hodnotný prostor? Koneckonců u památkářů se to čas od času objevuje, že se k nějaké rekonstrukci přimotají, a ne vždy jsou jejich zásahy ku prospěchu věci. 
Občas se děje i toto. Jak jsem již říkal, tak podle mého názoru, není správné jít cestou restrikcí. Ideální by bylo, kdyby památkáři vůbec nemuseli zasahovat do rekonstrukce  chráněného objektu a jen by ji konzultovali. Kdyby se lidé o architekturu, myslím tím běžnou zástavbu s přelomu 19. a 20. století, zajímali, starali a bez brutálních zásahů udržovali, my bychom v podstatě na nic nemuseli upozorňovat. Všichni dnes chtějí zateplovat, to už je takový evergreen. A dnes se ukazuje, že taková plastová okna přinášejí více škody (teda vlhkosti) než užitku.  

Takže čím více lidi bude vědět o budově, tím více se vytvoří tlak na majitele?
Přesně tak. Když veřejnost bude mít o stavbách povědomí, lidé se budou majitele ptát, proč ten historický objekt ničí. Pokud o stavbách ví jen úzký okruh odborníků, nic se nezmění.

V čem tedy podle vás spočívá řešení, aby nedocházelo k demolici nejen hodnotných industriálních staveb?
Je to trošku smutné, ale jediný účinný nástroj je medializace problému. Samozřejmě také občanská aktivizace a popularizace.

Areál Nové Mosilany má podle záměru developera jít k zemi

Brno je na úrovni Havířova

V Brně je trošku specifické, že úřední chybou přišlo přes tisíc budov o statut památky. Jak k tomu vlastně došlo a co to přináší v praxi? 
Jedná se o tzv. pozdní zápisy, kdy administrativním nedopatřením Brno přišlo přibližně o 1 400 památek. Abych to vysvětlil podrobněji, tak u nás od roku 1988 je v platnosti současný tzv. Památkový zákon. Do té doby se památky pouze zapisovaly na základě rozhodnutí okresní komise Místního národního výboru, což bylo jednodušší proces, než podle nového zákona, kdy tzv. rozhodnutí vydávalo Ministerstvo kultury. V Brně se tak na poslední chvíli rozhodly rozšířit památkový fond zejména o domy s historickými fasádami v širším jádru města. Komise Okresního národního výboru návrhy odsouhlasila ještě včas v prosinci 1987, jenže zápis do tzv. rejstříku se uskutečnil až po roce 1988. Skoro třicet let to nikomu nevadilo, ale poté byl tento postup napaden u soudu a ten rozhodl, že není důležitý souhlas komise, ale zápis sekretářky, která rozhodnutí zapsala až po roce 1987, kdy již platil nový zákon. Mám pocit, že se to příčí selskému rozumu, že je důležitější administrativní počin než právní akt rozhodnutí komise, který byl časově v pořádku. Nicméně nejsem právník, abych o této věci rozhodoval.

V čem spočíval návrh památkářů, který nedávno neprošel na magistrátu a nakonec ani u zastupitelů městské části Brno-střed?
Právě plošnou ochranou jsme se částečně chtěli vyrovnat s kauzou pozdních zápisů, ačkoliv to nebyl ten nejdůležitější impuls. Tím je zachování urbanistické struktury v širším jádru města, které se právě začalo formovat s nástupem průmyslu. Navrhli jsme vyhlásit památkovou zónu okolo širšího centra Brna a historické jádro Králova Pole. Návrh památkových zón byl připravován řadu let a zahrnoval také „industriální“ části města – Staré Brno, okolí Křenové a Cejlu. Cílem bylo zachránit hodnotná průčelí domů, zamezit zbytečným demolicím a nevhodným nadstavbám. Koncem loňského roku se vše chýlilo ke zdárnému konci a návrh byl po dohodě všech zainteresovaných stran poslán na Ministerstvo kultury, když politické vedení některých radnic (Brno-střed a Královo Pole) do návrhu hodilo vidle a začalo proti němu protestovat. Tento stav, kdy je památková ochrana v druhém největším městě republiky na úrovni třeba Havířova, některým lidem evidentně vyhovuje.

Osud staveb závisí nyní čistě na majiteli?
Ano, vezměte si nedávný příklad Veveří 11 dům, kde si majitelé napojení na ODS zažádali o demoliční výměr. Dům byl původně chráněn, ale protože se jednalo o tzv. pozdní zápis, tak si majitelé zažádali o zrušení památkové ochrany a využili absence ochrany a ještě než bylo zahájeno řízení o prohlášení za kulturní památku, tak chtěli tento na první pohled hodnotný dům zbourat. Jejich argumenty byly úsměvné, prý chtěli žádostí o demolici vyburcovat památkáře k akci. Regulace evidentně chybí a někteří jsou dané situace ochotni ihned využít, ačkoliv věřím, že v devadesáti procentech budou majitelé postupovat citlivěji. Je jen trochu smutné, že se takto chovají lidé z vedení města.

Nelze znovu všechny objekty znovu prohlásit za kulturní památku? 
I kdyby se na ministerstvu rozkrájeli, jsou schopni prohlásit maximálně desítky objektů za rok. To ještě za předpokladu, že vše půjde jak po másle a všichni budou spolupracovat. Podle platného Památkového zákona může kdokoliv podat návrh na prohlášení za kulturní památku. Žádost musí poslat na ministerstvo kultury, které zahájí řízení o prohlášení věci za kulturní památku a vyzve k vyjádření odbornou složku (Národní památkový ústav), Obec s rozšířenou působnosti a Krajský úřad. My památkáři probereme návrh na speciální komisi. Teprve poté Ministerstvo rozhodne o prohlášení či neprohlášení. Jde o administrativně a časově náročný proces, který zabere několik měsíců. Tak si spočítejte, jak dlouho by trvalo prohlásit ty stovky brněnských objektů znovu za kulturní památku. 

Architektonicky cenný dům v Barvičově ulici se demoluje. Budova nemá památkovou ochranu