Zuzanu Palátovou (23) ve škole vždy nejvíce bavila fyzika a už od dětství měla jasno, že chce studovat strojní inženýrství. Cestu za vysněným oborem ale měla nakonec komplikovanější než mnozí ostatní spolužáci. V sedmnácti letech se stala rodačce z Hrotovic na Vysočině vážná dopravní nehoda, když ji na motorce srazil řidič dodávky. Dlouhou dobu pak hrozilo, že přijde o nohu. I přes zdravotní komplikace se Palátová nevzdala a dostala se na brněnskou strojárnu, kterou navíc úspěšně dokončila.
Zdravotní peripetie začaly pro absolventku brněnského Vysokého učení technického (VUT) ve třetím ročníku střední školy. Když cestovala z brigády na svém skútru, nedal jí přednost řidič dodávky. Událost si i šest let po incidentu živě vybaví.
„V tu chvíli jsem nic necítila, byla jsem v šoku. Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Začal mě bolet hrudník, sáhla jsem si pod přilbu a vytáhla zakrvácenou ruku. Docházelo mi, že to asi není v pořádku. Nedokázala jsem se zvednout. Viděla jsem svou nohu, pokroucenou jako hadrovou panenku. Když jsem ji vzala do náruče, úplně se prohnula v holenní kosti. To mě vyděsilo. Tělem mi začala procházet šílená bolest. Křičela jsem a cítila, že pomalu upadám do mdlob,“ líčí s odstupem času čerstvá držitelka bakalářského diplomu z brněnské techniky.
Po havárce dávali lékaři Zuzanu dlouhuo dobu do pořádku. První dvě operace nedopadly podle očekávání. Zraněná noha totiž stále otékala, a tak doktoři začali pomalu rodinu i tehdy studentku stavební střední školy připravovat na to, že končetinu amputují.
„Kvůli poškozeným nervům jsem nohou nemohla hýbat. Naštěstí k amputaci nedošlo, ale pro moji rodinu to byla velmi stresující situace,“ popisuje obtížné chvíle milovnice potápění, kvůli kterému se vydala nejen po Česku, ale také do Egypta či Tunisu.
Ani další operační zákroky stále nevedly ke kýženému uzdravení končetiny. Teprve až po osmé operaci mohla opustit po zhruba měsíci a půl nemocniční lužko a vrátit se zpátky do školy – na vozíčku a později o berlích. Kromě silných bolestí doléhaly na Zuzanu také psychické potíže a úzkosti, a tak vyhledala odbornou psychologickou pomoc.
„Většina lidí kolem mě vnímala jen tu fyzickou bolest, ale neviděli tu psychickou, která byla úplně stejně silná. Začala jsem chodit k psychologovi a pomalu se to zlepšovalo. Časem se to obrátilo – stal se ze mě naopak optimistický a pozitivní člověk. Po maturitě jsem absolvovala ještě jednu operaci a nastoupila na vysokou školu,“ říká studentka, jež v současné době studuje strojařinu na VUT také v magisterském programu.
Ani po nástupu na vysněnou vysokou školu se nemohla Zuzana zbavit zdravotních potíží. Hned v prvním semestru se znovu ozvala poraněná končetina, kvůli čemuž spěchala z přednášky rovnou do nemocnice.
„Myslela jsem si, že jsem se jen polila vodou. Z nohy mi ale vytékala tekutina s krví. Když jsem přijela do nemocnice, řekli mi, že si mě tam nechají kvůli infekci zlatým stafylokokem. Já se tehdy zhroutila, uvědomila jsem si, že je to tady zase. Neplakala jsem kvůli bolestem, ale protože to měl být nový začátek a zase jsem o něj přišla,“ vzpomíná třiadvacetiletá žena, která dnes pracuje jako inženýrka předsériové kvality v soukromé společnosti.
Scénář se tak znovu opakoval. Znovu musela na operační sál a poté složitě dohánět vysokoškolské učivo plné počtů a fyzikálních vzorců. V těžkých chvílích se mohla Zuzana spolehnout na rodinu a přátelé. Pomocnou ruku podala také škola, když jí zařídila soukromé lekce doučování, díky čemuž dohnala látku. Při studiu si navíc našla práci v jaderné elektrárně, kde působila jako technik přípravy a dodělala si výuční list pro silnoproud.
Postupně se začal konečně lepšit zdravotní stav nohy, kvůli níž podstoupila celkem čtrnáct operací. V loňském semestru se dostala i ke státnicím, která úspěšně zvládla, a tak získala vytoužený diplom
„Po pěti letech od nehody můžu říct, že jsem konečně zdravá. Nedokážu hýbat palcem u nohy a mám omezenou hybnost kotníku. Ale jinak mě to nijak neomezuje – běhám, potápím se a jsem aktivní. Poslední operaci jsem měla minulý rok v srpnu, byla to plastická operace. A doufám, že už je to všechno,“ věří mladá strojařka, která i přes vážnou nehodou stále jezdí na motorce.
„Během sekundy může být vše jinak a já se řídím mottem – život se má prožít, ne jen přežít. Nebojím se toho. Věřím, že co se má stát, tak se stane. A je na člověku, aby se s tím nějakým způsobem vyrovnal. Jízda na motorce mě naplňuje a nevzdám se jí, přestože by si to moje okolí asi přálo,“ uzavírá.
Foto Jan Prokopius
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
