Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní v sobotu večer nainstalovali velkoformátové grafiky. S ohledem na nařízení vlády nikoho nepozvali a z celé akce pořídili pouze audiovizuální záznam, kterým iniciativu prezentují. Výstava je volně přístupná, jejím cílem je reflektovat frustraci ze zákazu kulturních akcí, oživit potenciál veřejného místa a zahájit dialog s majitelem objektu, který by vedl k proměně průchodu v oficiální galerijní prostor.
Jak přežít všechny epidemické restrikce, které mají přímý dopad na uměleckou tvorbu a její prezentaci? Takovou otázku řeší dnes většina výtvarníků a hudebníků. Někteří ze situace těží, jak jen to jde, a využívají vernisážní a koncertní vakuum k soustředěné tvorbě či odpočinku, jiní se přesunuli do digitálu a zmíněné akce, které jinak probíhají živě, servírují doma sedícímu publiku ze svých ateliérů a zkušeben.
Čím dál častěji je ale slyšet totéž: ono to nestačí. Kontakt s publikem, bezprostřední zpětná vazba, flow, které provází interakce s hmatatelným prostorem určeným ke kulturnímu dění, starosti s transportem, načasováním a zpětnou vazbou, to všechno teď zoufale chybí. Jak konzumentům kulturních zážitků, tak těm, kteří kulturu přímo vytváří.
„Všude se řeší koronakrize, mě chybí jenom opřít se o reprobedny, narovnat si záda a nechat akustický tlak odnést nastřádaný stres usazený kdesi pod bránicí,“ píše výtvarník Adam Smolek, student ateliéru videa na brněnské FaVU, ve svém průvodním textu ke kolekci deseti velkoformátových grafik.
Jeho portfolio má poměrně široký záběr: věnuje se malbě, grafice, produkci krátkometrážních filmů a jeho velkou vášní je elektronická hudba. Všechny tyto kategorie se v jeho prezentaci navzájem prolínají a jsou prakticky neoddělitelné.
Sérii zmiňovaných grafik vytvořil experimentální technikou, která reflektuje jeho frustraci ze skutečnosti, že s ohledem na aktuální situaci nesmí veřejně hrát klubovou hudbu ani vystavovat. „Hardwarové nástroje mě vždy fascinovaly, a to hlavně u živých výstupů, kdy je možné jít na hranu zvukových možností, které nejsou nejsou omezeny masteringem, jako v prezentaci hotových skladeb formou DJ-setu. Dlouhodobě skládaný setup dělá radost jenom mě a mezitím na něj sedá prach. Jediný způsob, jak mohu své hudební vybavení využít, a komu mohu hrát, jsou papíry položené přes reproduktory na podlaze ateliéru.“
Adam si v ateliéru sestavil stůl z několika různě velkých reproduktorů, které napojil na svoje elektronické hudební nástroje. Na velké formáty papíru rozložené na této speciální platformě postupně sypal brusivo a barevné práškové pigmenty, zatímco v reálném čase komponoval hudbu, která svými vibracemi vytvářela abstraktní obrazce na ploše papírových archů.
„Tanečníci, se kterými mohu sdílet svou živě vznikající hudbu, jsou jen ti, kteří se zobrazují na vibrujícím papíře prostřednictvím rytmicky poskakujícího pigmentu. Samotná forma je dost primitivní, stejně tak, jako kopulativní tanec proti reprobednám. V současných podmínkách však nelze jakkoli simulovat pískání v uších po protančené noci před soundsystémem, sluchátka nebo domácí hifi soustava jej jen těžko nahradí,“ komentuje svůj koncept.
Výtvarný záměr však tvorbou velkoformátových abstrakcí, které připomínají pravěké jeskynní malířství, nekončil. Ba naopak, stal se spíše výchozím bodem pro mnohem podstatnější iniciativu, která spočívala v umístění těchto děl do veřejného prostoru. Díla byla už na počátku tvorby zamýšlena pro konkrétní místo – průchod domem u křižovatky ulic Úvoz a Údolní. Jedná se o veřejný průchod rohovým domem, který je 24 hodin denně přístupný, celou noc osvětlený a relativně čistý.
O kulturním využití této lokality uvažoval Adam Smolek více než tři roky. „Já tudy chodím každej den, takže tady ten potenciál vidím. V podstatě je to skoro jedinej prostor, kde teď může člověk vystavovat. Je těžký si někde v současný době domlouvat výstavu, protože není jasný, jak se bude vyvíjet situace, a tohle je tak trochu na půl cesty,“ vysvětluje.
Instalace formátů o průměrné velikosti 160x230 centimetrů proběhla v sobotu ve večerních hodinách. Cílem bylo minimalizovat počet kolemjdoucích, a tím se vyhnout zbytečnému střetu s aktuálními omezeními. Přestože šlo o aktivitu, která do veřejného prostoru zasahuje co nejšetrněji, všem zúčastněným pracovaly nervy na plné obrátky, neboť zde byla reálná možnost, že celá akce bude přerušena zásahem policie.
Výtvarnice Jaroslava Zavoralová, působící pod oděvní značkou Jako Zjara, která při příležitosti vernisáže uspořádala minimalistickou módní přehlídku ve stylu one-woman show, situaci zpětně komentuje: „Když to teď vidím, tak jsem z toho nadšená. Ale byl to adrenalinovej zážitek teda, zpočátku mi to bylo hodně moc nepříjemný.“
Díla se nakonec podařilo úspěšně pověsit a z anonymního průchodu se tak na krátký čas stala velmi neanonymní Galerie Průchod. Je otázkou, jak na tuto „hozenou rukavici“ zareaguje majitel objektu, nájemníci, nebo jen ti, co galerií prochází cestou z práce a jsou do kulturního obsahu trochu nevědomky vhozeni.
Nepredikovatelná je také interakce kolemjdoucích s vystaveným materiálem. Adam Smolek si uvědomuje, že o svoje grafiky může nenávratně přijít, a přesto dobrovolně vstupuje do rizika. Před půlrokem přišel o počítač, který obsahoval data dokumentující poslední čtyři roky jeho umělecké tvorby, proto aktuální instalaci přisuzuje autoterapeutický potenciál.
„Bojím se o to, vypadá to hezky, ale strašně se o to bojím. Chtěl bych, aby fungovalo, že když něco umístíš do veřejnýho prostoru, tak nemusíš mít strach, že to někdo zničí. Moc rád bych žil ve světě, ve kterém nemusíš ani zamykat, a kde myšlenka poškozování nebo krádeže v lidských hlavách vůbec není, ale s tím se jen velmi těžko vypořádává. Je to hodně osobní, nechat ty věci takhle volně. Když jsem ztratil notebook, dlouho jsem to v sobě řešil, vyrovnával se se ztrátou vlastní historie. Je důležitý to mít v sobě vyřešený, že se nic neděje, když o něco přijdeš. Vnímat to jako příležitost, možnost dělat něco novýho.“
Psychologickým faktorem, který může snížit šanci, že dojde k poškození či úplnému stržení Adamových obrazů, je fakt, že je pasáž během noční doby osvětlená. Navíc celý projekt nepůsobí nahodile, ba naopak – přestože jde svým způsobem o ilegální aktivitu, kompozice a profesionalita instalace budí dojem, že jde o věc oficiální.
Výtvarník a hudebník Adam Smolek vidí v prostoru průchodu další možný potenciál, svou vernisáž vnímá pouze jako začátek dialogu. „O tomhle místě jsem přemýšlel dvěma způsoby. Jeden počítá s využitím QR kódů, to znamená, že by tady na těch stěnách byly jenom značky, QR kódy, aby to fungovalo s foťákem v telefonu, a člověk by si mohl prohlídnout galerii pomocí aplikace, která pomocí kódu do telefonu dohazuje vizuální obsah, a ten se vlastně zobrazuje přímo na té zdi. Druhá varianta je projekce pohyblivého obrazu. Tady u oken bych si představoval lavičku a nahoře, jak jsou ta světla, by byl pevně umístěnej projektor, do kovového boxu, takže by se člověk musel hodně snažit, aby se k tomu dostal,“ zohledňuje možný prvek vandalismu.
Vernisáž byla dokumentována fotograficky a zvukově. Časosběrný záznam instalace, který byl natáčen na mobilní telefon, se nachází pravděpodobně někde v Brně. Jeho přesnou lokalizaci znají dva bezdomovci, kterým se podařilo v průběhu vernisáže telefon odcizit. Vtipným detailem je fakt, že krádež mobilu je zvukově zaznamenána na audionahrávce rekordérem, který stál hned vedle telefonu.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
