Šíření osvěty a podporu preventivních aktivit má za cíl Světový den prevence sebevražd. Ten připadá každoročně na 10. září. Přestože loni v Česku sebevražd meziročně ubylo o desetinu, při současné pandemii může jejich počet podle odborníků znovu narůst.
„Začalo to depresí. Před dvěma a půl lety jsem přišla na psychiatrii a doktorka se mě zeptala, od kdy tím trpím. Když se na to dívám zpětně, tak ten první největší zlom přišel už ve 14, kdy jsem se poprvé pokusila zabít,“ popsala Anna. Od svých čtrnácti se dostala na úplné dno ještě třikrát, naposledy minulý rok v prosinci těsně před Vánoci. I na její situaci chce upozornit Světový den prevence sebevražd, který každoročně připadá na 10. září.
Den organizuje Mezinárodní asociace prevence sebevražd ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) od roku 2003. Chtějí šířit osvětu o sebevraždách, podpořit preventivní aktivity a informovat veřejnost o tom, jak se chovat k blízkým, kteří mohou mít sebevražedné myšlenky. Za poslední roky se totiž problematika sebevraždy zhoršuje. Po celém světě si někdo vezme život každých 40 sekund, celkově je to tedy kolem osmi set tisíc lidí za rok. Počet pokusů se však odhaduje na dvacetinásobek. Zároveň je sebevražda hlavním důvodem smrti u mladých lidí ve věku 15 až 29 let.
Za posledních deset let bylo v Jihomoravském kraji spácháno 1 582 sebevražd, z toho čtyři pětiny obětí představovali muži. Minulý rok bylo dokonaných sebevražd 155, čímž se jejich počet meziročně snížil o osm. V mezikrajském srovnání ale byl počet sebevražd na Brněnsku v roce 2019 nejvyšší. Odborníci navíc odhadují, že počet sebevražd se v době pandemie pravděpodobně ještě zvýší. „V době nouzového stavu přibylo případů lidí, kteří splňují diagnostická kritéria pro některé z duševních onemocnění i riziko sebevraždy,“ informoval Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ).
U Anny velkou roli hrála právě deprese. „Měla jsem pocit, že jsem naprosto zbytečný člověk. Nic nedělám, mám pocit, že nic neumím a jsem naprostá nula. Proč bych tady měla být, stejně mě nikdo nemá rád. Jsem jenom na obtíž a nikdo si nevšimne, když zmizím,“ vyjmenovala. Po takových myšlenkách si ale musí cíleně uvědomit, že to není pravda. „Někdy mám pocit, že zatěžuji všechny okolo, a proto to nemůžu ani říct své doktorce, protože nechci, aby se cítila, že zklamala. Ale od té doby, co chodím na terapii, posledního dva a půl roku, je to lepší. Něco se prostě musí člověk naučit. Najít si ten záchranný kruh,“ dodala Anna.
Zdaleka ne za každou sebevraždou je duševní porucha. „Život si může vlastní rukou vzít i člověk bez problémů v oblasti duševního zdraví. Například v populaci seniorů mohou hrát roli další významné rizikové faktory, jako je osamění, dlouhodobá a třeba i neléčitelná nemoc se špatnou prognózou,“ přiblížil Alexandr Kasal z NUDZ. Odhaduje se však, že u většiny sebevražd existuje určitá souvislost s problémy v oblasti duševního zdraví. „Ty ale mohou působit spolu s dalšími faktory. Bylo by tak chybné dávat rovnítko mezi libovolnou diagnózu a sebevražedné jednání,“ dodal Kasal.
I kvůli vyššímu riziku sebevražd v době pandemie vláda přijala Národní akční plán prevence sebevražd, který má bránit růstu počtu sebevražd a pomoct se zprostředkováním lepší dostupnosti péče pro lidi procházející krizí. V následujících deseti letech chtějí jeho iniciátoři také navýšit prostředky pro distanční služby pomoci v krizi. „Podle mě je mnohem jednodušší začít mluvit s cizím člověkem než s někým, koho znám. Na druhou stranu, pokud se snažíš ukázat člověku, že ti může naprosto důvěřovat, tak to může pomoct. Jednou jsem ale také zkusila kanadskou chatovací místnost a cítila jsem se pak o něco líp,“ řekla Anna.
Je dlouhodobým trendem, že muži páchají sebevraždu častěji než ženy. Tento jev lze pozorovat ve většině zemí světa. „Mezi zemřelými vlastním přičiněním je mnohem méně žen, v uplynulých deseti letech tvořily pouze kolem 18 procent z počtu sebevrahů,“ uvedl Karel Adam z Českého statistického úřadu. Jednoznačné vysvětlení pro tuto skutečnost neexistuje. „Můžeme ale říct, že muži jsou méně ochotní vyhledávat odbornou pomoc pro problémy v oblasti duševního zdraví a častěji volí letálnější způsoby vykonání suicidia,“ vysvětlil Kasal. Nejčastěji totiž volí oběšení, skok z výše nebo použití střelné zbraně. Ženy mnohem častěji dobrovolně ukončí život úmyslným sebeotrávením nebo spolykáním léků.
Mnoho lidí pak neví, jak vhodně reagovat v situaci, když někdo blízký zvažuje sebevraždu. Často si ani nevšimnou varovných příznaků. Proto je důležité vědět, jak je rozpoznat, na co se člověka ptát a jak zajistit pomoc. „Je důležité všímat si i těch nejmenších změn v chování. Když se ti zdá, že se někdo chová jinak než dřív, je nejlepší se ho přímo zeptat, jak mu můžeš pomoct. Vidím to jako problém dnešní společnosti, že se plno lidí bojí zeptat nebo se zajímá jenom o sebe,“ konstatovala Anna.
Změny v chování přitom mohou být pouze nepatrné, a přesto ukážou mnohé. Pokud už člověka nezajímá to, co ho dřív bavilo, bývá v negativní náladě, vyhýbá se přátelům, spí málo nebo až moc, je úzkostný nebo volá lidem, aby se s nimi rozloučil, je možné, že má sebevražedné myšlenky. V takovém případě je lepší dávat na něj větší pozor a zeptat se, jestli si nepotřebuje s někým promluvit. Pomoc lze hledat i u linek důvěry nebo linky bezpečí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
