pátek 13. prosince 2019 Lucie

(NE)OBYČEJNÍ: Miluji zašumění při projetí výhybkou a vůni ručních brzd, říká legendární brněnský řidič Ivan Nedělka

Ivan Nedělka poprvé s cestujícími vyjel 2. června 1971, když mu bylo osmadvacet let. Poté kabinu šaliny neopustil osmačtyřicet let. Kolejní doprava je pro něj koníček, který se stal jeho prací a z čističe výhybek to dotáhl až na vedoucího odboru.

Jako dítě miloval vůni ručních brzd na Veveří

Ivan Nedělka je člověk o kterém se dá říct, že je pro něj práce vášní. „Vždy mě přitahovala železniční doprava. Miluju zašumění, když vůz projede výhybkou. Jako dítě jsem miloval, když řidiči na Veveří přibržďovali ruční brzdou. Kovový špalek se přitláčel ke kovovému kolu a vycházel z toho zápach. Pro mě to byla vůně,“ vzpomíná nostalgicky Ivan Nedělka.

Prvním vzorem pro něj byli metaři na silnici

Doprava byla jeho koníčkem už od dětství. Chodíval po venku a sledoval, co jezdí a co si povídají řidiči. „Když tedy pominu velmi útle dětství, kdy byl mým vzorem a idolem metař na vozovce. Ten se tam mohl pohybovat, kdežto já jsem musel čekat na chodníku, až mě maminka povede,“ směje se.

Nejdříve vystudoval osmileté gymnázium a poté se držel rady tehdejšího ředitele a vystudoval Pedagogickou fakultu. „Řekl mi, že učitelů je málo a jsou tam samý ženský. Tak jsem to zkusil. Vystudoval jsem učitelství pro první stupeň a sedm let jsem učil,“ doplňuje Nedělka.

Začal jako čistič výhybek

Když na počátku sedmdesátých let jako spousta dalších lidí ztratil zaměstnání, tak získal příležitost přiblížit se ke svému koníčku i pracovně. „Bylo nás asi sto čekatelů na řidičský kurz. Na ten jsem čekal půl roku a abych měl nějaký příjem, tak jsem se dočasně živil jako čistič výhybek.“ Pak poprvé 2. června 1971 usedl do řidičské kabiny a osmačtyřicet let s cestujícími projížděl Brnem.

Kdysi jezdívalo více šalinou více lidí

Nedělka vzpomíná na častou poruchovost šalin a nevyhřívaná zrcátka, která během provozu musel škrábat. „Kdysi u řidiče byla i pokladna, kde cestující hodil přesnou částku a my jim vydali jízdenku. Kabina byla tehdy oddělená pouze létacími dvířky, což se v zimě projevovalo ….. zimou. I když se topilo, tak jsme museli jezdit v kabátě,“ popisuje Nedělka tehdejší pracovní směnu.

V sedmdesátých letech bylo cestujících mnohem více a ve špičce se cestující nechávali na zastávce, protože už se jednoduše nevlezli. „To bylo další zdržování, protože jsme nemohli ani zavřít dveře.“

Z čističe výhybek vedoucím odboru

Nedělka byl členem tzv. Turnusové komise poskládané z řidičů, kteří mluvili do každodenního dění v hromadné dopravě. Po deseti letech ježdění přešel na jinou pozici a začal pracovat na organizaci dopravy v Brně, což obsahovali tvorbu jízdních řádů. Tuto práci dělal až do svého odchodu. Dotáhl to až na vedoucí dopravně-provozního odboru.

„Vždy jsem u toho ještě jezdil dobrovolně jako řidič. Kontakt s provozem jsem neztratil. Je to dobré, protože jsem viděl, jak se tvoří jízdní řád a taky, jak se dá naplnit. Když mi někdo řekl, že se něco nedá stihnout, tak jsem mu jednoduše řekl, že se to dá. Protože jsem tu trasy taky jel.“

Za svůj největší úspěch považuje snížení počtu brněnských tramvajových linek v roce 1995. „Cestující měli strach, ale paradoxně jezdilo tramvají více. Jen se muselo přestupovat. Ve starém systému jezdilo pět linek po jedné trati. A to nebylo vůbec smysluplné.“ Z tehdejších dvaadvaceti linek se počet zredukoval na třináct.

Nejhorší vzpomínkou je pro Nedělku sražení chodce

Být řidičem není samozřejmě jen procházka růžovým sadem. Ivan Nedělka vzpomíná na situaci, kdy jeden cestující vystoupil z autobusu a chtěl přestoupit a přeběhnout do autobusu na druhé straně silnice. Přebíhajícího srazil bokem, když zrovna okolo projížděl. „Já jsem si myslel, že jsem psychicky hodně odolný, ale pár hodin mi vůbec nebylo dobře. I když byl zraněný jen mírně a normálně komunikoval,“ vzpomíná smutně Nedělka.

Důležité je dělat vše s úsměvem

Při zveřejnění odchodu Ivana Nedělky se sociální sítě zaplnily vzpomínkami cestujících a na jeho jméno napadlo snad žádné křivé slovo. „Za výkony některých řidičů bych se až styděl. Je to o pozitivním přístupu k lidem. Člověk do toho musí jít s úsměvem.“

O změně práce za téměř padesát let ani jednou neuvažoval. „Pro mě to byl vždycky koníček. I teď v pozdním věku. Jsem dopravák tělem i duší.“

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo14 čtenářů

Autoři | Foto Dominik Hok

Štítky DPMB, šalina, tramvaj, doprava, jízdní řády, láska

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.