NAHAKU je ambiciózní brněnské duo mladých designérů, kteří vdechují věcem na odpis nový život. I přes všechny překážky, které jim život hází pod nohy, se snaží probojovat se ke svému cíli a ukázat, že věci nemusí mít jen jedno využití a že design můžeme najít všude.
Josef Rozehnal a Jakub Kraus se potkali při studiu na Mendelově univerzitě v Brně. Oba studovali design nábytku a ani jeden z nich neměl ambice pracovat pro velký korporát. Kluci se už na škole oťukali a v posledním ročníku si rovnou založili vlastní studio. „Už v rámci studií jsme měli několik spoluprací a věděli jsme, že dokážeme společně přemýšlet a vznikají z toho docela zajímavé věci, “ říká Jakub Kraus.
Začátek podnikání pro ně nebyl úplně snadný. Ne snad kvůli tomu, že by neměli dobré nápady, ale kvůli tomu, že ani jeden z nich zrovna nevynikal v manažerských schopnostech. „Největší překážkou pro nás byly naprosto jednoznačně naše schopnosti, které nesouvisí s navrhováním. Nejhorší bylo účetnictví, manažerské rozhodování, timing, deadliny a všechny tyhle věci. Pořád se to učíme, ale určitě je to o dost lepší,“ vysvětluje Jakub.
O schopnosti rozhodování hovoří i čas, který kluci strávili nad vymýšlením názvu. Přemýšleli a experimentovali přes pět měsíců. Večer u piva vymysleli název a ráno se styděli za to, co z nich vypadlo. Zlom přišel až po tom, co vzal Josef zakázku na vytvoření grafiky a zákazník odmítl zaplatit, protože si představoval od práce designérů víc. „Když šli pak s kamarádem, se kterým Josef na tom projektu pracoval domů, tak si řekli, že tyhle klienty by měli mít prostě na háku. A z toho vzešel i náš název. Půl roku jsme řešili, jak se budeme jmenovat, ale vlastně na tom zas tolik nezáleží,“ uzavřel Jakub. A tak z dvojice kluků, kteří si řekli, že by neměli věci tolik hrotit, vzniklo brněnské designové studio NAHAKU.
Josef Rozehnal je designérem tělem i duší, a proto mu po škole poměrně dlouho trvalo najít si ubytování. Nakonec to ale byla trefa do černého, protože v ulici Květná v Brně našel nádhernou vybydlenou starou vilu. Už připravená na zbourání, byla na pronajmutí jen na pár měsíců, než majitel sežene stavební povolení, aby ji mohl nechat strhnout. „Byl to totální squat, ale byla to dvougenerační vila s kapacitou minimálně 10 lidí. Nakonec se Josef domluvil asi s dalšíma pěti lidma, celý to tam obsadili a my dva si ze sklepení udělali ateliér,“ vypráví Kraus.
Už od samého začátku se oba mladí designéři snažili najít cestu, kterou se ve svém budoucím povolání vydají. Nabízela se jim ta lehčí a mnohdy i více výdělečná sféra velkého korporátu a spotřební výroby nebo cesta vlastní, která je mnohem složitější, ale o to záslužnější. „Už na škole jsme měli několik ekologických projektů. Nikdo totiž neřeší to množství odpadu za produktem. My jsme to ale jako studenti nábytkového designu viděli z první ruky. Když si lidi koupí dřevěnou židli, tak si řeknou, že je to dřevěné a super ekologické, ale i na jednu dřevěnou židli jsou potřeba třeba tři metry krychlové dřeva a to množství odpadu je šílené,“ tvrdí Jakub.
Už na škole se oba snažili posuzovat design ne jen z toho praktického hlediska, ale i z hlediska výrobního. Zakládali si tedy na tom, že si uvědomují, jak neuvěřitelné množství materiálu, který by se dal ještě využít, se vyhazuje a jak bezmyšlenkovitě návrhy některých designérů vznikají. Rozhodli se proto jít cestou upcyklace a svoje produkty tak vyrábí z věcí, které by jinak nevyužité skončili na skládce. „Děláme hlavně upcyklované věci, občas třeba použijeme nový průmyslový materiál, kterýmu se snažíme najít další využití, takže je to vlastně pořád upcyklace toho nápadu. Hlavně se ale snažíme nacházet odpad, který se objevuje periodicky, kterého jsou kvanta, aby se z toho dali věci vyrábět v sériích,“ vysvětluje Jakub.
Takhle vznikl třeba lustr ze starých hasicích přístrojů nebo osvětlení z keg lahví od prosecca. Každý nový materiál je pro ně výzvou. Začínali s kovem ze starých tlakových nádob, ze kterých vytvořili i sadu mís a květináčů, zkusili si práci s plasty a v poslední době zkouší zpracovat i sklo. Další svítidla, která pochází z jejich dílny, jsou totiž vyrobena ze skel z praček. „Nebráníme se žádnému materiálu, když ale přijde něco nového, je to určitě složitější. Pokud jsem vystudovaný nábytkář, tak je pro mě samozřejmě mnohem jednodušší udělat židli, ale to neznamená, že nemůžu udělat vlakovou soupravu. Akorát si musím vše důkladně nastudovat a ponořit se do toho,“ říká Jakub.
Za poslední tři roky se NAHAKU třikrát zúčastnili designové přehlídky Designblok. Na prvním ročníku v půlce akce uletěla střecha veletržního paláce a na druhém ročníku jim ukradli dodávku plnou vybavení. Teprve třetí ročník obrátil karty k lepšímu.
„Byli jsme na Designbloku poprvé a docela dost jsme do toho investovali. Byla dost velká vichřice a jelikož je celý veletržní palác v poměrně zanedbaném stavu, tak ráno těsně před tím, než se výstaviště otevřelo, se celá střecha jako jedna obrovská deka sesunula před hlavní vchod. Kdyby se to stalo o deset minut později, tak to zabije spoustu lidí,“ líčí jejich první zážitek Jakub. Na výstaviště už je nikdo nepustil a spoustu peněz tak utopili pro nic za nic. Když už si kluci z NAHAKU mysleli, že nic horšího je potkat nemůže, tak přišel další ročník Designbloku.
Prokletí prvního roku se s NAHAKU táhlo i při jejich účasti na Designbloku v roce 2018. Hned první den totiž zjistili, že jim chybí jejich dodávka s veškerým vybavením dílny, veškerými produkty, ale také s osobními věcmi a hordou vzpomínek. „Josef v té dodávce bydlel půl roku na Erasmu ve Španělsku a měl na ni obrovské vzpomínky,“ líčí Jakub. Jeho kolega totiž veškeré peníze na Erasmus utratil právě za bílou dodávku, kterou jim ukradli a pak v ní půl roku spal na pláži a surfoval.
Dodávka se za další měsíc našla. Totálně rozbitá a úplně prázdná někde za Prahou. Kluci přišli asi o 300 000 korun, veškeré nářadí i produkty zrovna v době, kdy začínali podnikat a přestavovali nový ateliér, který si vyhlédli v Brně. Znamenalo to pro ně úplnou pracovní paralýzu.
Od doby, kdy Jakubovi a Josefovi někdo ukradl dodávku, nevyrobili jediný kus nábytku. Bez nářadí nemůžou vyrábět nové věci a ani pokračovat ve výrobě toho, co začali. A tak jednu jejich kamarádku napadlo, že by si měli vytvořit kampaň na HitHitu. „Josef se tou kampaní dost intenzivně zabývá od prosince minulého roku. Řekl bych tak na půl úvazku každý den,“ říká o svém kolegovi Jakub. Za celým projektem však stojí spousta dalších lidí, kteří pomáhají s propagací, kamerou, dabingem videí nebo s vytvářením dárků pro přispívající.
Bez nářadí a veškerých dalších prostředků byla totiž pomoc ostatních velmi vítaná a především nutná. Kapaň už běží měsíc a zatím má obrovský úspěch. A dařit se znovu začíná i NAHAKU, kteří na letošním Designbloku získali nominaci za nejlepší sadu svítidel. „Vedle nás byli nominováni Dechem a Brokis, což ve skle a osvětlení v Česku znamená hrozně moc. Jsou to velká jména, takže když nás porota zařadila mezi tuhle elitu, tak to znamená, že nás vnímají a že ta práce má určitou hodnotu. Přestože naši konkurenti tam byli s ručně foukaným sklem a my s pet flaškou,“ směje se Jakub.
V momentě, kdy se nevybere celá částka, kterou kluci naplánovali, tak musí všechno vrátit. Zatím si ale velmi věří a věří jim i jejich okolí, protože do konečné částky už nemají moc daleko. NAHAKU má totiž do budoucna ještě velké ambice. „Naše dlouhodobá vize v upcyklingu je donutit firmy přemýšlet nad designem už v provopočátku. My sice vymýšlíme něco z jejich odpadu, ale pro tu udržitelnost by bylo nejlepší, kdyby už designér na začátku přemýšlel, co se s tím produktem stane po likvidaci,“ líčí Jakub, podle kterého jen samotná recyklace nestačí, protože například všechny pet lahve, které se vytřídí, se potom pálí. Rozhodně u nás to podle něj totiž není zdaleka na takové úrovni, aby se z plastové flašky vyrobila nová.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
