Byla to obrovská euforie, pocit zázraku. Od výprasku nás však dělilo málo, říká o listopadu 1989 v Brně disidentka Jana Soukupová

Co se vám jako první vybaví, když se řekne listopad 1989?

Obrovská euforie. Pocit zázraku, který do poslední chvíle nikdo nečekal. Myslím si, že ani v tom prvním týdnu listopadových událostí nikdo netušil, že se to skutečně převrátí. Ne sice k dokonalosti, protože jak říkal Pavel Tigrid: demokracie je strašnej bordel, ale pořád ten nejlepší, jaký lidstvo vymyslelo. A měl pravdu. 

Dokázala byste popsat, jak probíhal zrod listopadových událostí roku 1989 v Brně?

Už od druhé poloviny 80. let se v mém bytě pořádaly tzv. šabaty, tedy setkání místního disentu, které vedl Jaroslav Šabata. Těch center odporu bylo poté v listopadu víc, scházelo se v Divadle na provázku nebo u Pavla Barši v Černých Polích. 
Když tehdejší studenti Filozofické fakulty chtěli založit stávkový výbor, Jirka Voráč přišel k nám do bytu, kde jsme sepsali základní prohlášení a požadavky studentstva, které se chystalo stávkovat. To se stalo v neděli dopoledne. Jak sám Jirka říkal, studenti měli tehdy obrovskou výhodu, že měli tři profesory, kteří je podpořili a poskytli jim svoje kanceláře jako centrum stávkového výboru. 

Zeď Filozofické fakulty tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, zdroj: 30.let.brno.cz

Společně s Hanou Holcnerovou jsme sepsané prohlášení namnožily přes kopíráky a začaly je roznášet po brněnských kolejích. Vylepovaly jsme je různě na nástěnky a dveře. Následně už se toho ujali sami studenti. Šuškanda tehdy fungovala dokonale. A samozřejmě se připojila divadla, která přestala hrát a staly se z nich diskusní platformy.

Z těch jemných ohnisek odporu, kte ré fungovaly už před listopadem, se to začalo nabalovat jako sněhová koule. Následující dění strhlo další a další studenty a pak i tisíce, později desetitisíce Brňanů. Největší pecka byla samozřejmě pondělní večerní demonstrace na náměstí Svobody.

Když do té doby disidenti svolávali nějaké shromáždění, přišlo obvykle 7 disidentů a 12 estébáků, kteří je sbalili a podle pendrekového zákona na 24 hodin zavřeli. A najednou to náměstí bylo ze dne na den plné. 

Na Rašínově ulici se přitom tehdy zformovaly pořádkové jednotky - policisté, armáda, milice - a čekaly jen k povolení zakročit. Tehdy se sešlo komunistické vedení města a ve čtyřčleném počtu hlasovali. Dva byli pro zásah, dva proti. Rozhodl primátor Jiří Pernica, který nakázal jednotkám se stáhnout.

Svou roli v tehdejších událostech hrála i informace, o které se později se ukázalo, že byla nepravdivá. Doneslo se k nám, že byl při střetech demonstrantů s esenbáky v Praze umlácen student Martin Šmíd. Proto jsme také tehdy zapalovali na demonstraci na náměstí Svobody svíčky. Měli jsme nejkrásnější demonstraci v republice.

Co si myslíte, že by se stalo, kdyby tehdy primátor Pernica rozhodl jinak?

Ten vývoj by se zastavit nedal. Avšak je nutno si připomenout, že Brno mělo s policejními zákroky své vlastní, krvavé zkušenosti.

V roce 1969 byly zákroky při výročí okupace opravdu nejtvrdší v celém státě. Policisté a milicionáři tehdy zasáhli mimořádně krutě. Hnali lidi do uliček smrti, kdy z obou stran zavřeli ulici a opravdu brutálním způsobem mlátili. Pak všechny sebrali o odvezli do věznic, kde chlapcům doslova oškubali vlasy z hlavy.

Demonstrace na náměstí Svobody, zdroj: 30.let.brno.cz

Při těchto zásazích dokonce pořádkové jednotky (milicionáři, ale také dodnes bohužel neztotožněný esenbák) zabili dva mladé lidi - Valehracha s mladinkou Muzikářovou. Podle mých kolegů (já jsem v roce 1968 a 1969 byla s tatínkem v Sýrii) to Brno úplně paralyzovalo. Šlo o naprostý šok.Proto bylo Brno, co se týče demonstrací, nešťastné. Nikdo na ně moc nechodil. V Praze vyšly do ulic v rámci Palachova týdne tisíce lidí. V Brně ne. Lidé měli krvavé, brutální zásahy ještě v živé paměti.

Myslíte, že takhle přemýšlel i právě primátor Pernica ve chvíli, kdy rozhodoval?

Podle mého spíše ne. Důvod jeho rozhodnutí byl jiný, a to docela prostý. Brno mělo tehdy ohromné štěstí, že Pernicu ve vedení města mělo, protože to byl opravdu slušný člověk.

Přitom se jednalo o relativní shodu náhod. Brno totiž za minulého režimu kleslo na úroveň okresního města, a to zejména finančně. Z politických důvodů byla totiž po Praze upřednostňována Bratislava. Co se týče rozpočtu či infrastruktury tak bylo Brno někde na úrovni Svitav. 

Dodnes relikty této doby bohužel vídáme. Například stavby. Šílený Prior (dnešní Tesco na Dornychu, pozn. red.), odporná Zvonařka, ten hnus před hlavním nádražím.. To bylo jediné, co tu vzniklo, jedna věc horší jak druhá.

Demonstrace na náměstí Svobody, zdroj: 30.let.brno.cz

Pernicu si zvolili sami komunisté, protože to byl ekonom a opravdu rozuměl penězům. Shodou okolností to byl zároveň i takový brněnský Gorbačov, opravdu slušný a rozumný chlap, který neměl potřebu nechat mlátit lidi.

Od dalšího masakru dělilo Brňany jediné rozhodnutí. Přijde mi zvláštní, že se tímto momentem přes dvacet let nikdo nezabýval. První, kdo se na to bývalého primátora zeptal, jste byla až vy, dávno po listopadu 1989..

Nechápu to dodnes. Přitom každý rok v Brně vyprodukuje Filozofická fakulta řadu historiků, proč se nezabývají současnými dějinami? O to více, když tu ti lidé, pamětníci, ještě jsou. Dějiny nečekají. Nechápu, proč oni ano. Přitom pan Pernica o událostech mluvil velmi otevřeně.

Řekl mi vše. Jediné, co mi neřekl, bylo, kdo konkrétně tehdy hlasoval pro zásah a kdo proti.

Pojďme zpět do současnosti. Brno vytvořilo k příležitosti 30. výročí listopadových událostí speciální webový portál a také slovníček pojmů, které byly úzce spojené se životem za totality. Definici těch vybraných pojmů jste vytvářela vy. Slovníček, který se bude 17. listopadu zdarmarozdávat na náměstí Svobody, obsahuje pojmy jako mánička, příživník, svazák nebo komsomol. Jak se vám vzpomínalo? A pro koho myslíte, že je slovníček určen?

Máme podnájemnici, paní profesorku z biskupského gymnázia. Pár těch slovníčků si vzala, že  zkusí mezi studenty, jestli jim ta slova něco říkají. No, a myslím, že jim moc neříkaly. Že z nich neznali téměř nic - naštěstí.

Práce na slovníčku mě moc bavila, bylo to hezké. Na druhou stranu jsem velmi ráda, že už ta slovíčka z lidového používání vypadla. Není proč je používat, pánbůh zaplať.

Musím se však zároveň přiznat, že jedno slovíčko překvapilo i mě, tzv. puděro. Původ dělnicko-rolnický, to jsem si musela dohledat. Zapomínáme, přeci jen už je to třicet let. 

Město, muzea, univerzity a celá řada dalších subjektů pořádá k letošnímu 30. výročí mnoho vzpomínkových akcí. Jak na vás tyto oslavy působí?

Je to samozřejmě dobře, patří to k demokracii. Každé připomenutí je chvályhodné. Horší už je, že jen co ten étos opadne, lidé na nějaký listopad zase rychle zapomenou a budou dál volit tak, jak volí. 

V tomhle ohledu se mi líbí teorie amerického psychologa Daniela Kahnemana, který říká, že jsou dva druhy myšlení - rychlé a pomalé. Většinou se lidé rozhodují na základě rychlého, pocitového myšlení. 

Pomalé myšlení je dlouhodobé, kritické, vyžaduje vzdělávání a demokratickou tradici. Umožňuje vidět důsledky rozhodnutí. Volit podle pomalého myšlení je těžké, a bohužel ne samozřejmé.Co mě však při ohlédnutí zpět mrzí, že jsme se nevypořádali s těmi opravdu zlými lidmi. S těmi brutálními stbáky, kteří vědomě ubližovali.

Mým oblíbeným příkladem je mlátička Miloš Bata, který mladému básníkovi Pukalíkovi doslova vyrval vlasy z hlavy. Ten klučina se později oběsil. Bata zmlátil i Petra Kadlece, Pospíchala vezl k hranicím, že ho zastřelí. Pospíchal si tehdy zachránil život jen tím, že v Břeclavi vyskočil z auta a strhl na sebe pozornost lidí. A dnes? Bata si spokojeně užívá nadstandardní penze,  důchodu a houbaření. 

Nic jsme s tím neudělali a nyní se to s námi táhne. Nemůžeme se tedy divit, že máme nakonec mlátičky i v parlamentu. 

Byla jste vychovávána v duchu masarykovských tradic. Myslíte, že je dnes snazší si takové hodnoty udržet?

Určitě. I když svoboda je v mnohém také svazující. Navíc musím přiznat, že v posledních letech společnost zcela proměnily sociální sítě. 

Já jsem jejich vliv dříve velmi podceňovala, avšak dnes už vidím, že uzavření se do sociálních bublin stejně hovořících a stejně smýšlejících lidí, je fatální. Člověk je neustále jen utvrzován ve svém vlastním, už hotovém názoru. Navíc je povzbuzován emocemi, hejty.

Co vám na polistopadovém dění nejvíce vadí? Třeba i z profesního, novinářského hlediska? 

Jako novinářce mi tu rozhodně chybí médium s celostátním přesahem, které by nebylo vlastněno oligarchou. Babišovo odkoupení Mladé fronty Dnes bylo 11. zářím české žurnalistiky. Naprostá katastrofa.

Z média, které dříve hýbalo společenským děním, vytvořili ti Přibylové a Pleslové něco neskutečného. A je to bohužel také dáno skutečností, že ti opravdu dobří novináři odešli.

Nyní píšou jinde, stále stejně dobře. Avšak kdo o tom ví? Mají stále stejný okruh čtenářů. Jejich práce se nedostane k těm příslovečným jihomoravským babičkám. Nedokážou nijak oslovit voliče Miloše Zemana. To v MF Dnes mohli. Ztrácíme celostátní médium s významným společenským přesahem. Proto zastávám filozofii neodcházet, zůstat a měnit zevnitř.

Jste autorkou knihy Štatl za Husáka, kde mapujete místa, osobnosti a příběhy z prostředí Brna za socialismu. Jsou nějaká místa, která vám z té doby dnes chybí? A naopak připomíná vám něco z dneška život za socialismu?

Chybí mi možná hospody, jakou byla pivnice U formana na rohu České. To byl neuvěřitelný svět. Vedle sebe u jednoho stolu seděli vysokoškolští profesoři, kriminálníci, bohémové, študáci. Pravidelně se objevila počůraná Cilka, bývalá prvorepubliková prostitutka, nebo básník Homér, ten se vždycky svlékl. Anebo Střelák. Tato místa byl ze sociologického hlediska nesmírně poučná a rozmanitá.

Socialismus mi připomínají hlavně ty obludné stavby, které už jsem zmínila - Zvonařka, Prior. Tahle šeď a prázdnota Brna mi rozhodně nechybí. Večer jste šli městem a potkali jste tak maximálně policejní auta. Brno bylo ponuré a smutné.

Naopak dnes? Projdete se večer po Jakubáku a vyhrknou vám slzy, když vidíte, jak Brno konečně nádherně žije.