Těžko si představit lépe strávené odpoledne, než když uděláte při slunečné neděli něco pro své tělo a navíc i brněnské útulky. O tom byla akce Běhejme a pomáhejme útulkům, na kterou jsme se vydali do útrob legendárního stadionu Za Lužánkami společně se stovkami pejskařů nejen z Brna.
V neděli ráno jsem byl plný motivace, že se zúčastním nedělního běhu. Udělám něco pro své tělo, a navíc přispěju na pejsky. A přítelkyně Eliška aspoň konečně ocení, že projevuju trochu iniciativy v našich plánech a vyberu něco, co se jí bude líbit. Je jasné, že pejsky neodmítne.
Eliščina mamka nám poslala doslova vánoční dárek - řízek s bramborovým salátem. Teď doufáme v jediné: že mají na místě i okruh pro lidi, kteří nemohou běhat.
Pří příchodu se Eliška doslova zasekla před branou stadionu Za Lužánkami. „Hele, víš, že mám bílé boty,“ ptá se hledíc na jasné barvy antuky lemující travnatou plochu, kde byli pejsci. Nakonec přestala remcat a nebezpečnou antuku překonala. Odměnou jí byla pohodová atmosféra.
Pejsci, jídlo, moderátor a lidé sedící na trávě. V rohu areálu byl připravený velký počet misek s vodou. Většina běžců měla na sobě bílá trika s motivy pejsků podporující útulky. Do sběrné kasičky jsme s hrdým úsměvem ve tváři vhodili naše stokoruny.
Pomalu se schylovalo k samotnému běhu, po případě chůzi. Po vyfocení takřka všech příchozích s maskotem v kostýmu pejska, tak moderátor začal vést spartakiádní rozcvičku. Svou práci beru zodpovědně, tak jsem místo vysokých kolen šel radši fotit. Ten den bylo vážně krásné počasí. Což si myslím, že náležitě neocení maskot nasoukaný v pořádné vrstvě plyše. Ještě, že psi nemají potní žlázy.
Po rozcvičce přišlo dramatické odpočítávání. Po odstartování masa lidí s maskotem v čele vyběhla. Maskot se po chvilce nějakou zkratkou vrátil. Ani se mu nedivím. Vedro v tom musí být, i když člověk stojí. Natož běží. S Eliškou jsme si řekli, že volný čas, než všichni doběhnou, využijeme pro monitoring nabídky stánků. Oba jsme jistě zamířili ke stánku. Jenomže každý k jinému.
Věnovaná stokoruna byl bohužel veškerý obsah mé peněženky, tak jsem oprávněně mohl použít oblíbenou hlášku jednoho z mých nejlepších přátel. „Stará, půjč mi na pivo,“ říkám s prosíkem v očích Elišce. Po imaginárním odplivnutí mi Eliška neochotně podala svou peněženku a já si vytáhl drobné. Při čekání na medláneckou jedenáctku jsem se bavil pohledem k sousednímu stánku, kde mě Eliška propichovala pohledem v průběhu vybírání nějaké zdravé dobroty. Při procházce areálem jsem zjistil, že tam prodávají parádní náramky s logem Běhejme a pomáhejme útulkům, knížky, granule a různé předměty.
Oba jsme se spokojeně usadili na mou mikinu na trávě a sledovali jsme, jak všichni dobíhají. Šťastné výrazy pejsků mě také nechávaly šťastným. Na rozdíl od unavených tváří paničku a paniček. „Po doběhnutí si samozřejmě skočte všichni pro jonťák, dejte nějaké občerstvení a skočte si na pivo,“ vykřikuje moderátor do mikrofonu. Já jsem v těchto věcech zběhlý, a proto jsem všechny předchozí fáze přeskočil, včetně běhu, a šel na pivo.
Dalším bodem programu byla ukázka psí obrany. Moderátor ohlašuje, ať si všichni drží své děti a psy u sebe. Ať se nikomu nic nestane. „Takže, všechny čivavy se teď schovaly do kapes,“ říká sarkasticky Eliška. „Všechny čivavy si vlastníci připnuli zpátky ke klíčům,“ odpovídám na účet čivav. Všichni se zatajeným dechem sledují psa zakusujícího se do figurantovy ruky v obleku. Trochu s překvapením sledují druhého psa, kterého přivedli – knírače. Na takovém vystoupení jsem knírače ještě neviděl. Dost jsem ho ale podcenil, protože se do figuranta pouští s velkou vervou.
Po vystoupení byl celý program ukončen, ale kdokoliv mohl zůstat na pivko a užít si zbytek odpoledne. Odcházel jsem s dobrým pocitem, že jsem si užil parádní, a hlavně parné odpoledne. Ale co je důležitější, tak jsem odcházel s ještě lepším pocitem toho, že jsem přispěl na dobrou věc.
