Slam poetry v Brně: Díky za každé nové Brno

Studenti Fakulty sociálních studií, stejně jako girls ve známé písni, just wanna have fun. Stěny chodby mezi café Atlas a sálem Břetislava Bakaly, kde se Perlovy slamy konají, tento smích koncentrovaly do něčeho, co chvílemi introvertnímu slamerovi znělo až hororově. Také se nedostavil jeden ze slamerů na programu Jan Binder. Nebyl ani na telefonu...

Nejsilnější salvy koření života vzbudili dva vítězové. Pan Fenek byl o bod vítěznější a také o fous kvalitnější než stříbrný Dave Naslamkejv. To soudě podle prvního kola, protože to druhé AČ prokecal v kavárně se studentkou psychologie na téma: „Může být člověk Bohem?“ On tvrdil, že ne. Ona, že jo, a hodně si věřila. Slamy zatím běžely nevyslyšeny.

V tom prvním Brňák Pan Fenek vystřihl zdařilý, pocitově pětiminutový, tedy dlouhý, ale stabilně nadupaný, vypointovaný, bez záseků odrecitovaný, ale umně protkaný pauzami, s takovou tou Jílkovskou iluzí, že to říká jen tak z hlavy, kus s názvem Hypochondr. Fenek slamuje teprve od regionálního kola loňského mistrovství, po kterém se dostal do finále. To ho nakoplo k tomu, aby se do tvorby pořádně obul. Rušil určitý samolibý, příliš sebevědomý podtón v jeho hlase, možná ale AČ jenom záviděl. Po vyhlášení svého vítězství a závěrečné básni o fenčích fenkách, u které jsem litoval, že jsem si s sebou nevzal earplugsy, prodal Fenek spoustu výtisků své knihy vydané už dávno a podle jeho slov málo prodávané. S novým působištěm ale získala nové odbytiště.

Sedmnáctiletý Liberečák Naslamkejv je na tom s délkou kariéry podobně jako Fenek a do slamu se také obul neméně. Básněmi v prosincovém finále, kde skončil senzačně čtvrtý, předeslal svou zálibu v sociální kritice, ale byla to jen taková série rýmů. Nyní nastoupil se solidním, epickým číslem. Je vidět, že na akcích poctivě nasává vlivy zkušenějších kolegů. Hlavně bych tipl Anatola, ale nejde to úplně oddělit. Každý aktér slamové scény ji nějak reflektuje, sumarizuje a je součtem všech ostatních. Je to láska i vězení.

Na paškál si v údajně „kávově fašistickém Brně“ vzal právě pijáky kávy. Zhejtoval jejich snobismus, i když i on si rád vychutná různé „odrůdy“. Volně pak přešel k štítivému hejtu na konzumenty tzv. cibetkové kávy, která už jednou prošla trávicím traktem. Nemohl by se napít něčeho, co se „dotklo konečníku“. Zároveň kritizoval interiér kavárny, který vypadal „jako vaše chata“, ve snoba se tedy v průběhu volně, vtipně proměnil. Ukázal paradox kritiky - často ve druhých vidíme jen svůj vlastní problém.

Rušilo, že David spěchal stylem „mladí a neklidní“. Možná je to neoddělitelnou součástí jeho začátečnického šarmu, těžko říct. Na svůj věk působí sebevědomě, ale lidi si pod kůži zalézt nenechá. Je v něm ten rebelsky gymnazistní respekt/despekt k autoritě. Chce odříkat učivo, mít to za sebou, jít ven. AČ mu radil, aby nechal publikum dosmát, aby se mohlo nadechnout. Když se člověk směje, je obluzený endorfiny, nic v tu chvíli nevnímá. Když David mluví do smíchu, není mu rozumět. David souhlasil, že to chce mít z krku. Nuže, nechme to na intuici mladého muže.

Bronzovou pozici obsadil Davidův souputník v sociální kritice, kolega z bezručovské kliky, o generaci starší Olomoučák Jirka Juráň. Začal hate speechem o tom, co všechno nesnáší jako třeba nový žánr diskusi pod článkem a další nešvary doby. AČ už ten text slyšel, kterýžto pocit na slamu nesnáší, takže sumíroval v hlavě svůj vlastní hate slam: „Nesnáším, když Juráň opakuje text, nesnáším holky, když odmítají sex.“ A tak dál. „AČ, byls jako vždy nezařaditelný a nejlepší,“ loučil se skončení Juráň. „Ten slam jsem říkal poprvé, tos nemohl slyšet,“ hájil se. „Jak to, že ho teda znám?“ přišlo AČ divné. „Vlastně jo, na masters slamu v Olomouci,“ počítal něco na prstech. „Tam jsem byl.“ „Tams ho slyšel.“ AČ vztyčil palec. „Vy slameři se tak kamarádíte?“ ptala se studentka žurnalistiky, se kterou se zrovna bavil. „Slameři jsou takoví miláčci. To mě právě sere.“ 

Druhý Juráňův slam, který následoval až po slamu AČ, který už byl zpět z boží konverzace a mohl ho tedy vyslyšet, byl o fenkách stejně jako závěrečný slam Pana Fenka. O dívkách a jejich životním cyklu od holčičky v ženu, o jejich dospívání, které Juráň přirovnával a poměřoval s výrobou a zráním vína. „Burčák je nejlepší.“ Významy a rýmy v textu nebyly tak briskní a sdělné jako obvykle, nicméně neméně originální, spíš tajemné, provokující imaginaci jako ten chlast.

Na čtvrtém až sedmém místě se v rovnosti bodů umístil zbytek účastníků, Jenda Perla toto unikum bohužel marketingově nezužitkoval, jen ho zmínil. Mohlo dojít na battle nebo tak. Harnach byl vtipný, nenucený, ležérní, usměvavý. V druhém kole referoval o návštěvě nevěstince. Ukázal Davidovi, jak je dobré nespěchat. Džouky potřebují čas, aby vyzněly. Harnachovy záseky byly k dobru věci.

Martina Pavlíková v první části předvedla slamovou polohu zvanou čtení. Četla z ajfounu, docela punk, slam o Hirošimě, kde byla na výletě. Po přestávce za ní přišel kluk, který byl taky v Hirošimě a dlouho si sdělovali dojmy. Na druhé kolo neměla nic připraveného. Na doporučení AČ dala storytelling o tom, jak se ožrala v Tokiu na letišti a v letadle ji museli posadit do první třídy. V závěru popisu humorné situace, ve které figuroval i nevědomý telefonát, ji máti doma seřezala za to, že se v Japonsku nechala potetovat, a zasypala nadávkami, že ji nezaměstnají ani jako uklízečku a podobně. Z humoru se to zlomilo trochu do tragiky, atmosféra ztěžkla.

Vážnější byl i Toby Švédů. Tradičně v angličtině, tónem vypravěče z hollywoodského bijáku, slamoval na téma vztahů. Uvnitř každého člověka jsou vlastně dvě části. Když se dva člověci dají dohromady, toho jednoho (druhého) v sobě musejí zabít, aby mohli být spolu. Přednášel existenciálně, originálně, bezchybně. Angličtina pro studenty nebyla problém, Toby si mezi nimi našel obdivovatele. Je v něm energie a drama, klade důraz na výraz podobně jako Ellen Makumbirofa. Tenhle autenticky, filmově herecký přístup je další klika.

Většinově ale diváci cení nejvíce, když je někdo rozesměje jak opice. Na piedestal se dostávají produkty Fenka, Naslamkejva, Hrabala, Juráně, Anatola a dalších. Slam získává pověst estrády, čímž nechci naznačit, že je to špatně. Jsou to výborné věci, jen to celé směřuje čím dál víc ke stand upu a k prodejnosti a ta nemá s poezií nic společného. Spoustu slamerů ta standupovost slamu sere ať už v recenzích romantického Adama Hoška nebo slamech rozčarované Evy Stupavské.

Marná sláva, slam se stává mainstreamem a establishmentem. Pokud se nic nezlomí, bude muset vzniknout jiná platforma, která vzkřísí původní myšlenku punkové politiky. Zaprášená vize, že by slamer na pódiu veršoval „skutečnou“ poezii, se nějak zaznamenatelně nikdy ani nekonala, dávno není aktuální. Skutečná poezie zůstala na autorských čteních, literární časopisy scénu víceméně ignorují. Možná je to tím, že na slam se lidi chodí hlavně dívat, poslouchat až v druhé řadě.  

Autor: Adam El Chaar