RECENZE: Hra strachu, mas a jednotlivce. Záhřebská Proměna Kafky

DNA

Autorské představení herců z Vysoké školy múzických umění v Bratislavě provází téma odlišnosti, skupina versus jednotlivec a jaké to je, když najednou musíte čelit důsledku svých činů. Prostředí je umístěno na střední školu. Do věku, kdy se lidé potkávají s různými potížemi. Někdo řeší své vzdělání, budoucí práci, jiný pouze zábavu a Adam si prochází krizí identity.

Adam je muž v ženském těle, nebo si tak alespoň připadá. Je osamělý a touží zapadnout do party. Udělá pro to cokoliv. Jí listí a hlínu, krade v obchodě alkohol, jde přes lávku a ostatní po něm hází kameny. Padá. Je nezvěstný. Všichni ho mají za mrtvého. Většina děje se odehrává řešením jedné otázky: jak se s tím vypořádá parta, která to má na svědomí? To mně jako divákovi bohužel nestačí. Chtělo by to zapojit více menších konfliktů, rozvětvit děj, přidat nějakou složitější linii, která by diváka neustále držela v napětí.

Někdy v prostředku byl použit zcizovací efekt. Herec vystoupí z role a má se to mít za něco, co do hry nepatří. Nabouraní představení. Přišel bývalý kápo gangu, kterého někteří mohli považovat za oběšeného, a nechal si rozsvítit v sále a hrál jakoby civil.

Mluvil ale potichu a nesrozumitelně, bylo na první pohled jasné, že je to nahrané. Ani načasování tomuhle kousku moc nepřidalo. S artikulací jsem měla problém u více herců. Některé scény byly intimní a vycházely z minimalistického herectví, ale přesto by herci měli pořád dbát na to, aby je bylo dobře slyšet a rozumět.

Na konci dochází ke zvratu – našel se Adam. Není mrtvý, jen zblázněný, žijící v lese ve křoví. Co teď s ním? Oficiálně byl pohřben a dokonce se našel i viník jeho smrti, díky intriku celé party. Ale on tu stojí před nimi zablácený a pomatený. V místě kdy vrcholí konflikt jedinec versus skupina, nastává silný moment představení. Dav lidí převálcuje jedince. Dav je stádo a to drží při sobě. Dav jde dál a neohlíží se na nikoho. Protože když se kácí les, létají třísky.

THE METAMORPHOSIS/PROMĚNA

Skříň na prázdném jevišti. Kužel světla podtrhávající její důležitost a osvětlující pouze ji. Představte si, že přesně tohle vidíte před sebou a slyšíte zvuky podobné rozkládajícímu se kovu, skřípání krovek a škrtání tužky po papíru. Dokážete si to vybavit? To znamená, že jste se ocitli na začátku představení THE METAMORPHOSIS v nastudování Akademie dramatických umění v Záhřebu. Můžete si přidat zvuky „nenápadného“ šepotu lidí a jako byste sledovali představení spolu se mnou.

Předlohou byl studentům román od Franze Kafky Proměna. Hned vzápětí vidíme za skříní propracovanou proměnu Gregora. Není jasné, v co a proč se proměňuje. Sledujeme proměnu každé části jeho těla, ruky, břicha, nohy. Je to precizní práce s izolací těla, za chvíli se pohybuje jako robot, stroj, který se občas vrátí do normálu a uleví si, že je po všem, ale ihned se do stroje vrátí. V tom nám vznikají dva světy. Svět všední a ten druhý, jiný. Dokáží se vnímat, slyší se navzájem, ale nedokáží spolu komunikovat, protože se nechápou. To všechno dělí skříň. Skříň, do které se dá schovat před nebezpečím, skříň, díky které lze prostoupit dál.

Jak přijme okolí takovou proměnu? Jak to přijme společnost? Hra se odehrává v jednom duchu, postavy se příliš nevyvíjí. Jsou stejné na začátku i na konci. Znamená to tedy, že zůstali neovlivněni, bez náznaku změny? Kdyby postavy prošli určitým vývojem, obohatilo by to celou hru i jejich plastičnost. Zdá se mi, že tam něco chybělo. Nějaký náznak jak dopadl konflikt mezi jedincem a okolím a jaký to mělo dopad. Katarze na takovou událost by měla být podle mě nemalá. Nicméně po pohybové stránce bylo představení velmi zajímavé.

Nikola Minářová, Veronika Ghisi