Autorovy zvratky aneb psaním k věčnému utrpení
„Když si člověk jednou umíní napsat knihu, tak mu nic jiného nezbývá než začít psát. To je jediný prostředek, jak se kniha může udělat. Zná-li někdo lepší, jsem vždy ochoten dát se poučit.“ (Mika Waltari)
Psaní je koneckonců snadné. Stačí ze sebe deset let v kuse blít veškerý humus, který máte uvnitř sebe, dokud se to nebude dát číst. Prokládat to vínem, whisky, rumem a dalšími výdobytky civilizace prý pomáhá. Nebo se trošku zfetoval, ale s tím nemám nejlepší skutečnosti – počítač mi záhy připomínal psací stůl a já sypal tuhy z klávesnice ještě týden.
„Ale nemyslete si,“ řekl mi jeden nakladatel, „i když to bude mít úspěch, stejně vám to sotva zaplatí kafe a cigára.“
Vážně mi není jasné, jak Hugo zvládl psaním poplatit dluhy – ale někteří lidé jsou prostě extrémně produktivní. Například Stephen King se na týden zavře do kamrlíků, a když se probere z drogového transu, román je hotov. Jenom si chudák nepamatuje, jak ho napsal.
My líné trubky píšeme radši po večerech, když se vrátíme z práce, a kašleme na sociální život. I když při pohledu zpátky si občas říkám, jestli jsem se neměl stát radši patologem. Člověk si pak udělá více přátel.
Ještě že svět patří těm, co se neposerou (Bukowski) a spisovatel z duše nesnáší psaní (Vonnegut). Jediný problém mám s tím, že spisovatel prý má mít rád lidi. K tomu se ne a ne dokopat. Ale když si koupíte můj román, udělám ve vašem případě výjimku:
https://www.startovac.cz/projekty/nez-se-pesec-stane-kralem/
Vojtěch Žák
