Hudba je pro mě terapie i tlak, nedokážu ji ze života vymazat, říká rapperka Arleta Berndorff

Odkud pocházíte a jak jste se dostala k rapu?
Pocházím z malého městečka v jižních Čechách, z Blatné. K rapu jsem se dostala při studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni během poměrně temných chvil, kdy jsem díky popisování problémů a emocí mohla ty emoce lépe chápat. Byla to terapie psaním, kdy jsem měla chuť udělat celou story, a proto jsem začala slova nahrávat. Nejlepší bylo pod ně dát hudbu. Zároveň jsem hodně poslouchala rap, takže si to vše tak společně sedlo.

Co pro vás znamená hudba? Je to například forma terapie, sdílení, nebo zábavy?
Moje vlastní hudba byla dříve terapie a sdílení nějakých statementů. Dnes se snažím v ní nacházet i zábavu. Ale dost často je to hodně tlak, ať už zvenčí, z agentury, sociální sítě jsou také plné úspěchu. Dost často mám z hudby extrémní úzkosti. Jako by se to, proč jsem ji začala dělat, úplně obrátilo. V neposlední řadě se však hudba pro mě stala tak moc životním stylem, že ji nedokážu vymazat ze života.

Jak byste třemi slovy popsala svou tvorbu?
Křehká, drzá a organická.

Kde hledáte inspiraci pro texty, jsou to osobní zkušenosti a pohled na svět?
Ano, a poslední dobou používám hodně anglicismů a jiných jazyků, například angličtinu, francouzštinu, slovenštinu. V pár písničkách jsem použila i větu ze svých oblíbených popových písní z dětství. Jinak je to primárně deskripce každodenního života. Snažím se zjednodušovat a dělat tak hudbu přístupnější pro více lidí.

Jakou svou píseň považujete za „ženskou“ nebo máte ráda její energii?
Bad Galz z alba Toxic Rodeo. Pár lidí mi na to napsalo, že je to nefeministické, jelikož tam říkám věci typu, že můžu spát s kým chci a tak. Ale pro mě je feminismus hlavně o svobodě a možnosti volby. Takže sorry not sorry.

Myslíte si, že se situace pro ženy v hudbě postupně zlepšuje, ve smyslu, že dostávají více prostoru i respektu?
Určitě. Myslím, že se objevuje hodně interpretek a dostávají mnohem více prostoru. Ale zároveň se mi nezdá, že by to bylo ještě tak zdravě zakořeněné. Například jsem udělala společné album se svým klukem Badboy Berlin a jeho fanbase mě po tom krásném couple albu, co jsme udělali, víceméně vůbec nepřijala. Vadí jim, že udělal album se svojí holkou. Ale kolik je rapových couple alb na české scéně? Skoro nula.

Myslíte si, že je v rapu mezi ženami důležité i „sesterství“, anebo stojí každý sám za sebe?
Spolupráce s holkama je daleko náročnější, než jak to mají kluci. Byla jsem třeba součástí „The Mag Noise“ a atmosféra mezi holkama, co jsme tam vystupovaly, mě strašně překvapila a strašně zklamala. Nevím proč. Na začátku jsem měla sny o tom, jak vybudujeme nějaký sisterhood („sesterství“, pozn. redakce), dneska už na to absolutně nevěřím.

Jak vnímáte současnou českou rapovou scénu? Je něco, co podle vás na scéně chybí nebo naopak přebývá?
Já bohužel nestíhám poslouchat tolik, nicméně, co jsem zaznamenala je, že je to skvělý. Myslím, že rap se dostává do všech žánrů, nechceme se omezovat ničím. Je tu tolik nových lidí. Chtěla bych k nim více proniknout, ale stydím se a moc nechodím na akce nebo party, kde se tenhle networking (navazování kontaktů a vztahů, pozn. redakce) tvoří.

Na čem teď pracujete a na co se můžou fanoušci těšit?
Snažím se dostat se z vyhoření. Nevím, potřebuju najít novou Arletu, co udělá hit, který vyrobí čísla. Smutné, že? Ale je to tlak zvenčí i zevnitř. V září začínám s novým dechem a doufám, že to bude skvělý. Ale je to náročné. Ale…co není. Zároveň se snažím pracovat na dalších projektech, co už mám dlouho rozdělané, například se snažím dát dohromady knížku, kterou chci vydat.