Čajovna, ale tak trochu i všechno ostatní. Hostimil je jeden z těch podniků, o kterém někdy slyšel asi úplně každý Brňák. A to ať už díky jeho nekonvenčnímu vzhledu, šachovým turnajům nebo zvířecím maskotům. Majitel podniku svým volnomyšlenkářským přístupem vybudoval místo, které je nejen křižovatkou kultur nebo uměleckých směrů.
Najít Hostimil nikdy problém nebyl. Barevné pomalované dveře jsou vždy známkou toho, že jste na správném místě. Kdo hledá, najde. V podniku je šero a stěny jsou pomalované, stejně jako vchodové dveře. Jakmile za sebou zavírám, zdraví mě chraplavým hlasem postarší pán sedící na křesle přímo u vchodu, zdá se být takovou nekonvenční podnikovou ochrankou. Pokračuji potemnělou chodbičkou, dostávám se až do srdce podzemního labyrintu, a tedy k baru. Automaticky si objednávám pivo.
S krýglem v ruce začínám bloudit sklepním prostorem, pomalované cihlové zdi v sobě nesou příběhy večerů, které už nikdy nikdo nebude schopen rozluštit. Procházím kolem prázdného terária a každou chvíli narážím na výklenky, ve kterých jsou buď židle nebo gauče, popřípadě další kusy nábytku určeny k sezení. Vybírám si místnůstku s malým stolkem, gaučem a asi dvěma stoličkami. Nejvíc mě však uchvacuje čtyřstěnný průřez stěnou, který umožňuje výhled do další místnosti.
Kolem jedenácté hodiny se podnik začíná pomalu zaplňovat, naproti místnůstce, ve které popíjím pivo, se usazuje skupinka studentů. Pokuřují vodní dýmku, nahlas si povídají a hodně se smějí. Fragmenty konverzací, které vedou, mě často nechávají sedět v naprosto perfektním údivu. Mám pocit, že historku o jednom z nich, která zahrnovala dřepění u kontejneru a velké množství alkoholu, už nikdy z hlavy nedostanu.
Po chvíli se ke mně připojuje mladý pár s bublifukem, ze kterého vyfukují bublinky. Bez představení nebo jakýchkoli dalších obligací, se se mnou pouští do řeči. Do Hostimilu prý chodí často, a když se bavíme, nazývají podnik „Hostík“. Posilněni alkoholem se rozhodnou, že musíme využít otvoru ve stěně. „Na co by tam byl, pokud tím nemůžeme prolízat,“ vášnivě vykřikne mužský článek páru. Nedovolím si odporovat. S velkým nadšením osazenstva místnosti, do které výklenek směřuje, se dáme do prolézaní. Když jsme všichni tři na druhé straně, dá se zmíněný pár do řeči s lidmi, kteří naše kaskadérské kousky bedlivě pozorovali a povzbuzovali. Ještě než se od skupinky úplně odpojuji, stihnu zaslechnout kousek jejich konverzace. Je to něco jako: „Promiň, řekla jsi, že mám krásnou bundu nebo ku…,“ více už jsem nerozuměla.
Naše parkourové eskapády zabraly déle než jsem čekala, okolo třetí ranní se tedy rozhodnu vydat domů. Hostimil je stále plný lidí. Všichni se zdají být ve výborné náladě, sedí v letitých gaučích s pivem, všude okolo nich jsou barevné malůvky, graffiti či nápisy. Mezi přímo až uměleckými díly se nachází i výtvory takového charakteru, že by jeden snad předpokládal, že se jejich autoři předbíhali v tom, kdo z nich bude více explicitní. Po cestě zaplatit barmanovi v šedé mikině, potkávám postaršího pána. Toho, který mě zdravil u vchodu. Vypráví mi, že se jmenuje Pavel, do Hostimilu chodí už asi patnáct let. „Samota je blbá, je to na nic, tak chodím sem,“ vysvětluje mi. Během naší konverzace se z ničeho nic pustí do odříkávání zásadně obskurní říkanky. Po dokončení jeho performance, nemohu než zatleskat. „To já odvádím pozornost studentů od techniky. Je to blbý, tak je chci rozptýlit, ať se zasmějou,“ dodává, ještě než mě nechává jít zaplatit.
Jelikož jsem k mému zklamání během večera nezastihla v podniku jeho majitele Martina Andreska, vydávám se za ním o pár dní později, tentokrát však již za bílého dne.
S Martinem se setkávám opět v Hostimilu. Ještě před začátkem rozhovoru podotýká, že nám nejprve uvaří čaj. O pár minut později, již s čajem v ruce, začíná vyprávět. „První Hostimil byl na Kounicově ulici. Byla to spíše čajovna, ale stejně jsem chtěl, aby si tam člověk mohl objednat nejen čaj. Měli jsme třeba lahvové pivo, nějaké panáky, griotku… Primárně se tam scházeli čajovníci, kuřáci vodních dýmek, ale i lidé, kteří přišli na alkoholické nápoje,“ popisuje.
Prostory prvního Hostimilu si Martin musel pronajímat, on však chtěl něco vlastního. Nakonec se mu povedlo koupit prostory současného Hostimilu. Bývalé ezoterické studio předělal v podzemní pohostinství. „Na nákup jsem si vzal obrovský úvěr, neměl jsem žádné peníze. Vždycky jsem čekal, až lidi z podniku odejdou, a pak jsem si tady někde ustlal na zemi na karimatce. Zhruba asi dva roky jsem tu současně pracoval i bydlel,“ vypráví majitel. Podniku musel Martin podřídit celý svůj život, a to ačkoli ze začátku tržby byly minimální.
Martin se ale svého snu nevzdal. Chtěl vytvořit křižovatku kultur, ideologií a všeho dalšího, a to v podobě čajovny. Ta nyní funguje již patnáctým rokem. „Moje prvotní vize byla taková typická čajovna někde v Orientu, kde se dělají čaje, ale prodává i Cola. A tím, že my jsme ve střední Evropě, samozřejmě nemůže chybět pivo. Přál bych si ale, aby lidi přestali pít alkohol. Nemůžu a nechci nikomu nic diktovat, takže mohu jen doufat, že lidé přejdou z toho sprostého alkoholu třeba zrovna na čaje,“ dodává se smíchem.
Stejně jako mě, i spoustu lidí přede mnou uchvátily pomalované stěny Hostimilu. Martin mi vysvětluje, že svým hostům chtěl prostě nechat volnou ruku. „Vzniklo to tak volně a volnomyšlenkářsky. Každý rok nebo dva ty obrázky musíme z hygienických důvodů přemalovat, vždy s velmi těžkým srdcem.“ Historie Hostimilu je tedy doslova vepsaná v jeho stěnách.
Tuto historickou i uměleckou dekonstrukci ukončuji otázkou na prázdné terárko. „Bylo v něm nějaké zvíře nebo ne?,“ ptám se Martina. Ten mi vysvětluje, že ze začátku bylo v Hostimilu zvířátek hned několik. „Mívali jsme u vchodu jezírko s rybičkami, vevnitř voliéru s burunduky, a taky velkou klec se zebřičkami. Postupně zvířátka ale poumírala. Burunduk se ale dožil dokonce patnácti let, což je opravdu hodně na takového živočicha.“ Zvířecí společníky chce majitel v budoucnu do podniku vrátit, plyšový had dle Martina totiž nestačí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
