Botanická zahrada rozkvetla studentskými sochami, k vidění jsou do září

Pravidelné návštěvníky umělecké ozvláštnění zahrady nepřekvapí. Myšlenku tu v praxi mohli vidět už loni stejně jako předloni. Letošní výstava s názvem Sochy mezi květy je totiž už třetím ročníkem.

Plyšáci i přírodní úkazy

Osmička studentů ateliéru Socha 1 a jejich vedoucí ukazují svou tvorbu. Dílo vystavujícího Jiřího Pece je školní, tvořil jej ale bez konkrétního zadání. „Což někdy bývá těžší než zadání dostat,“ přiznává. Za jeho sochou musíte v zahradě až do skleníků, mezi kaktusy se tam kroutí dílo jménem Méďa.

„Méďa je určitým způsobem roztomilý. Tedy až do té doby než se setkáte s jeho váhou a tvrdostí, kterou skrývá. Pak může překvapit a někdy i zranit,“ Socha navázala na předchozí tvorbu „Polštářová válka“. V té se potkává zobrazení měkkých polštářů s tvrdostí kovového povrchu.

Za dílem sochařky s uměleckým jménem TEA se stačí projít po pěšinkách zahrady. Z jiskřivě zelené trávy se tyčí dvojice blýskavě modrých objektů. „Menhiry“ hlásá cedulka poblíž a sochařka potvrzuje. „Menhiry mě jako sochařku fascinují již mnoho let a konkrétně toto modré sousoší bylo mé úplně první zhmotnění těchto úžasných objektů,“ vysvětluje. Ty prezentuje často výraznými barvami či neobvyklými materiály. „Snažím se na ně upoutat pozornost, aby se divák musel na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, proč to tak je a tím snad i nad objektem samotným,“ přibližuje svůj záměr TEA.

Chvilku zastavení se zdůrazňuje i návštěvník Karel Klíma. Díky sochám člověk zahradou jen neprojde, ale výstava jej donutí se zastavit a exponent si prohlédnout. „To že se zastaví, znamená, že to prožije,“ vysvětluje. Má za to, že jde o výborný nápad a zpestření. Lidé se pak podle něj „mají na co dívat,“ říká a spokojeně se rozhlíží po botanické.

Dílo od mistra

I když se sochy se svým venkovním prostředím snadno sžily, pro toto prostředí nebyly primárně tvořeny. Podle vedoucího ateliéru sochaře Michaela Gabriela čerpá výběr prací z většiny procent ze školních prací. Často jde o úkoly z prvních čtyř semestrů, kde se opakují podživotní realistické postavy, nebo různá ztvárnění textilií neboli draperie.

Sám pro výstavu zapůjčil jednu ze svých soch „Jízdu“, zatímco druhá ze soch tohoto tématu „Jezdkyně“ je vystavená jinde.  Volně vychází z díla sochaře Otakara Švece. „Inspirací mi ale byl hladký a rychlý pohyb a poloha jedoucí postavy,“ přibližuje. Ruce sochy jsou protažené a spojují se v přední kolo, zatímco nohy v to zadní. „Na zádech jí sedí v podřepu malý jezdec. Je nesený v počátcích své životní cesty na ženských asi mateřských zádech. Žene se krajinou v pro něj zatím bezstarostné jízdě,“ uzavírá zkušený sochař.