Pár minut po půl páté, na Malinovského náměstí v Brně, zkouší slovy „komunismus je svinstvo“ jeden z organizátorů setkání mikrofon. Funguje. Z reproduktorů spustí předčítání, jméno za jménem, oběť za obětí. Připomínka těch, které komunistický režim násilím připravil o život – popraven nebo zabit při přechodu hranic, zní vždy dodatek. Následuje další. „Jan Červinka. Popraven.“ „Já jsem Červinka!“ Odpovídá nahranému hlasu rozjařeně asi desetiletý chlapec, který prochází okolo se svým kamarádem, aniž by tušil, o co se jedná.
Pietní akce, kterou pořádá spolek Společně Brno, chce připomenout oběti komunistického režimu. Členka spolku v černých šatech a černých punčochách se jako první postaví za mikrofon a předčítá část posledního dopisu doktorky Milady Horákové. Napsán o půl třetí ráno v cele, den před popravou. Z klidu, rozvahy a smíření ve slovech mrazí i v horkém letním odpoledni.
„ … Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. …“ Jak se později příchozí na akci dozvědí, tento dopis rodina dostala až o čtyři dekády později, v roce 1990. Hrob jejich blízká nemá, komunisté její tělo namísto uložení do země spálili a popel rozprášili neznámo kam. Poslednímu objetí matky s dcerou při návštěvě v cele dohlížející příslušník zabránil.
Provizorní pietní místo ke vzpomínce je vytvořeno z banneru portrétů známých obětí a desky čítající jména všech násilně připravených o život. Obě připomínky se opírají o sochu čtyř žárovek, která je jindy dominantou Malinovského náměstí. Dnes ne. Dnes beton zaplnily smuteční květiny a svíčky, jejichž plamen se v těžkém horkém vzduchu téměř nehne.
Během další hodiny se za mikrofonem vystřídá mnoho tváří mnoha řečníků, skloňující důležitost pravdy, odvahu i oběti. Připomínají perzekuci církve i jednotlivých řeholníků a řeholnic. Nutnost postavit se zlu čelem, pojmenovat jej. „Nechci tolerovat zločinný komunistický režim ve své zemi. Ve vládě svého státu,“ zní z úst světlovlasé dívky za mikrofonem. „Komunistická strano,“ bouří v projevu organizátor Ondřej Zeman, „zavraždila si 248 lidí, dvě stě tisíc neprávem věznila …“ vypočítává zločiny mladý muž. Vzpomíná, že připomínky temných stránek historie jsou důležité, abychom je nemuseli opakovat.
V programu pokračuje asi čtyřicetiletý hudebník, na kytaru hraje píseň Podivná ruleta od Karla Kryla. „Mrazivé srpnové slunce křičelo na lidi: Pamatuj!“ Nese se Brnem krylovská poezie a odkaz s tesklivou melodií. Pietní akci uzavře společná hymna. Víc jak stovka lidí tiše zpívá národní píseň, do které jediný ze zúčastněných odpůrců stihne hlasitě vstoupit.
„Kde domov můj – v prdeli,“ doplňuje sprostě. Už před chvílí přerušil jeden z projevů, když do mikrofonu sdílel obligátní „za komunistů bylo líp“. Na pískot davu a výkřiky hanba jen rozhazoval rukama. Při zpěvu hymny už mu téměř nikdo nevěnuje pozornost.
Různorodá skupina lidí, která v sobotu 27. června přišla vzdát čest a vzpomínku všem umučeným, dozpívá a pomalu se rozchází zpět ke svým domovům a životům.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
