Je na místě, aby politici určovali výši marže obchodů? Jak by měli lidé v době stoupající inflace chytře spořit? Nejen o tom se v dalším díle seriálu Bez servítků rozpovídal ekonom a člen NERV Aleš Rod, který se regulacemi a ekonomií veřejného sektoru zabývá dlouhodobě.

Nákup bez účtenky nebo na černém trhu, práce na černo, nepřiznání celého příjmu nebo třeba výplata mzdy „na ruku“. To jsou podle Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) nejčastější tuzemské aktivity v zóně šedé ekonomiky. Podle ekonomů se ji ale daří potlačovat například díky častější akceptaci platebních karet.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

Ačkoliv pandemie koronaviru zdánlivě zastavila běžný život, v řadě oblastí veřejný sektor setrvačností dál rozvíjí strategie a plány z dob před COVIDem. Na úrovni municipalit je jedním z takových aktuálních témat dopravní obslužnost ve městech, zejména záměr omezovat vjezd vozidel do historických center. Pokud má být toto téma vůbec na pořadu dne, je však nezbytné k němu přistupovat racionálně, nikoliv aktivisticky.

Pandemie COVID-19 vyvolala v řadě zemí vlnu restriktivních opatření, která více či méně připoutala většinu obyvatel v jejich domácnostech. Činnosti, které jsme byli zvyklí dělat ve „fyzickém světě“ cestou do práce, na pracovišti, o pauze na oběd, ve škole, v obchoďáku nebo v kavárně se v bezprecedentní míře přesouvají do světa nul a jedniček. Lidé sedí doma a televize, počítač či chytrý telefon v plné míře suplují komunikační, pracovní i volnočasové jednání. Nic překvapivého. Mnohem zajímavější je ale otázka, jestli se jedná o krátkodobou záležitost, nebo trvalý socioekonomický posun? Vsaďte si, že to druhé. Ze tří důvodů.

Pojem šedá ekonomika se v médiích objevuje v posledních letech čím dál častěji. Co si ale pod tímto pojmem představit a jak s touhle temnou stránkou ekonomiky bojují česká města? Na to se zeptala redakce Drbny v malém průzkumu.

Regulace hazardního průmyslu je nezbytná a současná situace v ČR je neudržitelná. Přestože hazard vyvolává velké společenské ztráty, jeho existence vede také k pozitivním efektům. Hazard nelze zcela vymýtit, je však možné jej pomocí efektivní regulace omezit a tím minimalizovat jeho negativní dopady.

Představte si následující situaci. V pondělí po tomto víkendu jdete do práce a v centru vašeho města je podivný neklid. U exponovaných míst, jako jsou zastávky MHD, nádraží nebo obchodní domy, jsou rozprostřené stánky politických stran.