Absurdní svět? Tam kde se lidé zajímají o politiky a politici o lidi
Představte si následující situaci. V pondělí po tomto víkendu jdete do práce a v centru vašeho města je podivný neklid. U exponovaných míst, jako jsou zastávky MHD, nádraží nebo obchodní domy, jsou rozprostřené stánky politických stran.
Politici vám „skáčou“ pod nohy a předhání se, kdo vám nabídne větší květinu, placku, koblihu, klíčenku, kelímek burčáku nebo fotku s vlastním podpisem… Všichni se vás ptají, jak jste se vyspali, zda jste spokojení („i když to počasí by mohlo být lepší, že jo, ale co naděláme, hahaha“), co se vám na vašem městě nelíbí a co byste si přáli změnit. Vaše názory vyslechnou a ihned na jejich realizaci začnou pracovat. A další den vás informují o tom, co udělali, a znova si vyslechnou vaše přání. A ve středu znova. A další týden znova… A tak každý den, celé čtyři roky, až do dalších voleb.
Absurdní? Samozřejmě. Jednak stranické pokladny nejsou nafukovací a zadruhé, to hlavně, politici potřebují voliče těsně před volbami. Ne rok před nimi a už vůbec ne den po nich. I minutu po volbách je volič pro politika naprosto nepotřebným živočišným druhem, naopak minutu před volbami je volič nejdůležitějším druhem na světě. Podobnou štědrost, píli, snahu a otevřenost, které by měly být ve vztahu volič-politik každodenní rutinou, si tak užíváme jen jednou za čtyři roky.
Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč vlastně? Proč to nejde každý den?
Důvod rozhodně není v tom, že by politici byli líní. Jistě, určitě se mezi nimi najdou líní jedinci, ale kde nejsou? Důvodem není ani to, že by byli nevychovaní. Opět platí, že politické strany rozhodně nejsou prosté hulvátů, šíbrů a hochštaplerů, ale i na ně narazíme téměř všude. O intelektuální výbavě některých političek a politiků jistě můžeme pochybovat, mnohdy nám svým tragikomickým jednáním nedávají jinou šanci, ale ani to není oním důvodem. Ten je třeba hledat jinde. Kde, ptáte se? V nás, voličích. Je to právě nezájem voličů, který dává politikům výsostný klid na práci a protežování vlastních zájmů, na jaký v soukromém sektoru nenarazíte. Váš zaměstnavatel vás asi nekontroluje jednou za čtyři roky, skládáte mu účty častěji – on vynakládá o vaši práci rozhodně vyšší zájem, než jaký vy vynakládáte o politiky. A to je právě kámen úrazu.
Často používám následující test: Znáte jména zastupitelů, které reprezentují vaše zájmy v obecním nebo krajském zastupitelstvu? Víte, co si myslí o sociální politice, daních, sportu, dopravní situaci v regionu nebo veřejných statcích? Víte, s jakým rozpočetem vaše město nebo kraj hospodařilo v roce 2014? A jaký rozpočet bude v roce 2015? Na co půjde největší částka? Neskončí snad v nějaké podivné zakázce? Třeba se o tom politici z vašeho regionu bavili na svém minulém zasedání – víte, kdy a kde se konalo? A kdy bude to příští? Znáte jeho program?
Pokud jste i vy alespoň na jednu otázku odpověděli „nevím“, tak tím přispíváte k vytvoření příjemného, pohodlného a hlavně bezpečného prostředí, v němž si politici mohou dělat, co se jim zlíbí. Třeba srandu z nás voličů. A vsaďte si, že pokud se nezačneme o politiku, tedy o politiky a jejich počínání ve volených pozicích hrazených z peněz daňových poplatníků, více zajímat, pak rozhodně na svět nastíněný v úvodu tohoto komentáře můžeme zapomenout. Zbudou nám jen plané sliby, čtyři roky volného pole působnosti, a potom pár hezkých slůvek a květiny, jablka, koblihy, propisky a další podobné cetky pár dní před následujícími volbami jako odměna za náš volební hlas. A, přiznejme si upřímně, to je dost málo. Nemyslíte?
____________________
Autor je ředitel think-tanku Centrum ekonomických a tržních analýz (CETA)
Autor: Aleš Rod
Foto: wikipedia.org, Hohum
