Pomněnkový den: Ročně se hledají stovky dětí, některé se nikdy nevrátily domů

Pomněnkový den, do kterého se svými spoty zapojila také Policie České republiky, upozorňuje na problematiku pohřešovaných dětí a na nutnou prevenci, která problému dokáže zabránit. Příběhy dětí, které se nikdy nenašly, anebo těch, jejichž osud vzal do rukou někdo jiný, nemíjejí ani české prostředí. Málokdo dokázal zapomenout na tragický případ zavražděné Aničky Janatkové nebo ztraceného Honzíka Nejedlého.

Jihomoravští policisté loni vyhlásili pátrání po 667 dětech, z nichž se v drtivé většině jednalo o svěřence zařízení pro výkon ochranné nebo ústavní výchovy. Oproti předchozímu roku, kdy se v regionu ztratilo 977 dětí, šlo o viditelný pokles, který byl pravděpodobně způsobený opatřeními souvisejícími s koronavirovou situací. V nedávné době místní policisté pátrali například po patnáctiletém Tomášovi, jehož tělo se bohužel po třech týdnech nalezlo v řece Svratce.

Podezřelý se oběsil

Mezi nejznámější neobjasněné případy pohřešovaných českých dětí, jejichž osud zůstává do dnešního dne nejasný, patří zmizení Michaely Muzikářové z Ústí nad Labem. Dvanáctiletá dívka byla naposledy spatřena v lednu 2017. Osudného rána podle matky pravděpodobně odešla do školy, na vyučování už ovšem nedorazila a nepodala o sobě ani žádnou zprávu. Míšin telefon zůstal nedostupný. 

Ačkoli se nejčastěji stává, že dítě odejde z domu z vlastní iniciativy a po několika dnech se opět vrátí k rodičům, ústecký případ se od těch obvyklých liší. Dívka nikdy dříve pohřešovaná nebyla a pátrání po ní nevedlo k žádnému jasnému konci.

Policisté z Míšina zmizení začali podezřívat Otakara S., který žil s její matkou. Muž se při výslechu k žádnému činu souvisejícímu s dívčiným zmizením nepřiznal. Pravdu o tom, zda měl na Míšině zmizení nějaký podíl, se už ovšem nikdo nedozví. Otakar S. v průběhu vyšetřování ukončil svůj život oběšením.

Potkal ho známý, pak se po Honzíkovi slehla zem

Nešťastný pražský případ, který čeká na rozřešení už přes dvacet let. Tak by se dal definovat příběh ztraceného Honzíka Nejedlého, jenž zmizel jednoho lednového dne roku 1998. Devítiletý chlapec se osudného zimního odpoledne vydal za kamarádem, s kterým měl naplánováno hraní počítačových her. K němu domů ale nedorazil.

Po cestě ještě stihl potkat rodinného známého, místního dětského lékaře, který se stal poslední osobou, jež o Honzíkovi kdy slyšela. Usměvavý chlapec se domů k rodičům už nikdy nevrátil. Možná za to mohlo pozdě vyhlášené policejní pátrání, možná také podcenění vážnosti situace. 

Nadějí pro chlapcovy ztrápené rodiče se stal prostitut, která se jim ozval s informací, že jejich syna spatřil v rakouském gay klubu. Pro rodinu v té chvíli zahořel plamínek naděje, a to především proto, že muž nabídl zprostředkování kontaktu s osobou, jež jim měla chlapce prodat zpět. Na domluvenou schůzku se ale kromě rodičů a policistů nikdo nedostavil, a případ tak dál čeká na svůj konec.