Ženy v krojích, tupláky a za výčepem samuraj aneb Na škopek na Oktoberfestu

Jako spousta z mých plánů i tento začal klasickým scénářem. Přemlouváním Elišku - mou přítelkyni - ať jde se mnou. Tento úkol je obtížný za jakýchkoliv okolností, ale teď to zhoršovala skutečnost, že se jedná o pivní akci. Eliška pivo nepije. Ucucne jen v ten moment, když je jí těžko a jinak se mu vyhýbá obloukem.

Jinak se s pivem setkává docela často. Buďto v lednici, nebo cítí slastnou vůni tohoto božského moku ze mě. Jsem velký fanoušek. (Možná proto ta averze z její strany.) Měl jsem v plánu ji potěšit tím, že přemluvím nějakého kamaráda, ať jde se mnou. Bohužel, padlo to na ní. S kyselým obličejem se oblékla a zdůraznila, že všechno platím já, protože jí se tam nechce.

Vyrazili jsme na zastávku. Přijela naprosto plná šalina. Ve odraze skla jsem sledoval stále přetrvávající kyselý obličej mé přítelkyně.

Otázka večera: tuplák nebo škopek?

Už při cestě k Zelňáku cítíte z dáli vůni moravského uzeného. A piva. „Škopek nebo tuplák," zní první otázka výčepáka připraveného s půllitrovým krýglem v jedné ruce a litrovým ve druhé.

Eliška se zcela jasně podívala na škopek, já jsem se toužebně podíval na tuplák. Uznal jsem, že tam jsem pracovně a je potřeba brát to zodpovědně. Bohužel. Oslovil jsem jednu z copatých dívek v bavorském kroji a korzetu, aby mi načepovala jeden škopek.

Prošli jsme osvětlenou branou z umělého keře vyšperkovaného světýlky a podtácky. A začalo pravé bavorské veselí. Výčepní s vytaženými ponožkami, bavorskými kroji a klobouky s brky. Spousta piv, jejichž název si kvůli jejich složitosti nedovolím ani vyslovit. 

Zábavu obstará pivo a rozmanitá společnost

„Jasně Löwenbräu," odpověděl nejlépe oblečený mnichovák za výčepem. Dal jsem na jeho radu a s krásně načepovaným německým ležákem došel za Eliškou, která díky atmosféře vypadala trochu méně kysele. Napila se piva a její duhovka se rázem zbarvila do ryze zrzavé barvy piva. Zrzavý mok ji naplnil žíly a usmála se.

„To pivo je fakt dobré. Chybí tomu taková ta česká, hořká pachuť v ocase,“ uznale prohlásila. To jsem opravdu nečekal. Potěšilo. Porozhlédl jsem se okolo sebe a uvědomil jsem si, proč se tam cítím tak dobře. Je to krásně osvětlený stan a poblíž je kašna okolo které sedí ostatní. A taky je to poprvé po dlouhé době, co jsem na akci a nehraje žádná rušivá hudba. Jen spousta smějících se lidí s tupláky a škopky. Po případě ještě s cigaretou v puse. Vždyť to je krása. Konečně se s někým bavím a slyšíme se.

Pak přišel na řadu Weihen-Stephan, které už mělo trochu více „toho hořkého ocasu" (jak odborně zhodnotila Eliška). Večer náhle nabral nové obrátky, přisedli si k nám Němci. Profíci už od pohledu.

Sejde se...

Své tupláky drželi hrdě a šťastně. Kus jejich domoviny v srdci Moravy. A k tomu velmi pestrá paleta dalších přátel piva. Vlastně by tak mohl začínat nějaký vtip: v Brně se sejdou asiat s tuplákem, černoch s tuplákem, samuraj výčepní, indiánka v mikině a zástup něžných dívek s tupláky v ruce. Žádnou pointu nečekejte, všichni pijí pivo a mají se v Brně dobře.

Na řadu šel poslední zrzek dnešního večera. Hacker-Pschorr, v mém podání „hákrpšor“.  Výčepní se jen zaculil a přiznal, že taktéž netuší, jak se většina nabízených piv čte.

Poslední kousek byl podle mnou přidělené odbornice hořký až až. Celý škopek získal díkybohu jen mně a nutno dodat, že do mých útrob také zaletěl jak Němec do zákopu. Pomalu a jistě totiž nastal čas vydat se na cestu domů. 

Kus německé kultury v centru Brna opravdu stojí za ochutnání. Atmosféra je díky příjemnému šumu bavících se lidí fantastická. Pivo za ní nepokulhává. Už se chystám vypustit děkovně Auf Wiedersehen, když v tom mně Eliška upozorní na malé překvapení schované mezi německými konkurenty - český stánek Potštejn s pivem Helga.

Tak jedno na cestu už nezazlobí, že. Vlastenecká tečka na závěr skvělého večera. Držíc východočeské pivo kynu směrem k bavícímu se davu s děkovným Danke schön. A za rok zas!