Vyšívačka krojů z jižní Moravy parádí lidi celý život. Záleží mi i na šňůrách od nohavic, říká

Hody jsou ve většině moravských obcích srdcovou záležitostí. Jinak tomu není ani v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku, kde slavnosti každoročně propukají koncem září. K hodové tradici neodmyslitelně patří také tamní podlužácké kroje. Lidé je sice seženou i v prodejnách masové výroby, pravý a ručně vyráběný kroj je ale kvalitnější, protože jeho výroba dá krejčím pořádně zabrat. 

Své o tom ví Markéta Maláníková, jež se šití krojů věnuje od malička. O své profesi měla jasno odjakživa, a s láskou tak pokračuje v rodinné tradici. Její dědeček byl uznávaný krojový krejčí a babička vyšívačkou krojových součástek. Odhodlaná vnučka proto neváhala a vydala se na studia do Prahy, kde navštěvovala odborné učiliště uměleckořemeslné. 

„Bylo krásné, že jsem se na škole potkávala s tolika jinými řemesly. Milovala jsem, když jsme měli vždycky na závěr roku přehlídku a každý donesl své výrobky a prezentoval je,“ zamýšlí se. Ačkoliv na svá školní léta vzpomíná s nadšením, naprostou většinu svého umu si ale stejně odnesla z jihomoravského domova.

Boj za původní materiály

Stejně jako babička, ani Maláníková nyní nešije celé kroje, ale třeba chlapecké kalhoty nebo červenice. Vytvoření těchto kusů oblečení je zdlouhavé a často zkušené vyšívačce trvají i měsíc. Částka za takový ručně ušitý kroj se proto často vyšplhá i na padesát tisíc korun. Látky k výrobě si shání sama, jako držitelka titulů Nositel tradice a Mistr tradiční rukodělné výroby je totiž zavázaná k používání původních materiálů. 

Například kvůli vzorovanému pateru tak Maláníková jela přímo za vedením firmy Český brokát. „Řediteli jsem donesla prvorepublikový vzorek a taky ten nový, umělý, aby viděli, jak to vypadat nemá,“ směje se. Po několika konzultacích a příslibu koupě mnohem většího množství, než původně potřebovala, nakonec dostala, co chtěla. Podobně pak ale musela bojovat třeba i za šňůry na nohavice.

ef
Svatováclavské hody v Dolních Bojanovicích 2022. FOTO: Dolní Bojanovice. 

Láska k dědině a divadlu

Kromě šití bojanovickou vyšívačku vždycky lákalo také herectví, ke kterému se přes spolužáky dostala při pražském studiu. Protože se ale hned po dokončení školy vrátila do své milované vesnice, vede ochotnické divadlo tam. Umělecký soubor převzala po svém dědečkovi. V Brně si pak dodělala kurz muzejní pedagogiky, který se jí hodí při práci s dětmi v Masarykově muzeu v Hodoníně, kde působí jako průvodkyně. 

„O životě ve velkém městě jsem nikdy nesnila a z naší dědiny se mi nechtělo. Tradice tu kolují lidem v žilách, dodržují je a hody jsou pro nás každý rok velká sláva,“ vysvětluje své rozhodnutí. Svědčí o tom i fakt, že Bojanovští kroje oblékají i týden po hodech na takzvané hodky nebo na různé církevní průvody. V lednu nebo v únoru začíná sezóna plesem, muži kroj nosí i na Velikonoce a na svatého Štěpána, děvčata zase na Nový rok.