FOLKLORNÍ DRBNA: Co všechno unese tradiční kroj?

Vývoj nezastavíš!

Polemiky o tom, co ke kroji patří a co nepatří se vedou už dlouhá léta a zdá se, že tak jako u všeho jiného (a u módy obzvlášť), to je a bude vždy otázka vkusu. Ten je záležitostí výsostně subjektivní, a proto je vytváření škatulek „pro“ a „proti“ vlastně nemožné a snad i nežádoucí. Stejně jako o doplňcích můžeme bouřlivě diskutovat o samotných krojích a jejich vývoji v čase nebo o vhodnosti jejich využití při nejrůznějších příležitostech. Příznivci televizních reality show jistě zaznamenali dívku v kuchařské soutěži, která pobíhá kolem plotny v kyjovském kroji s výrazným makeupem. Nechť je nám malou útěchou fakt, že jde o variantu kroje pracovního. Tetičky se nejspíš obracejí v hrobě.

A propos tetičky! Nebyly to právě ony, kdo tradiční formy kroje začal měnit k obrazu svému? To ony ve svém mládí začaly podléhat moderním trendům a pokroku. Začaly nosit pohodlnější a praktičtější boty, používat moderní textilní materiály a zdobit kroje strojovými krajkami a stuhami, které se vyráběly v textilních fabrikách, a ne doma na koleně. To ony připustily, aby sukně byly doširoka nakulmované a naškrobené a v šedesátých letech, v souladů s módou a ideály krásy, zkracovaly až tam, kam byl až dosud výhled zapovězen.

Nemůžeme se tedy divit, že v souladu s rozvojem a vývojem společnosti i technologií se holt některé věci stále mění. Před sto lety vám holt k muzice stačilo pár grošů do kapsy a v noci domů přes humno. Dnes chlap potřebuje kromě koštovačky ještě naditou peněženku s platebními kartami a doklady, a samozřejmě mobil. Kam s nimi, když s tím kroj jaksi nepočítá? Dívka, pokud není příliš emancipovaná, může doma nechat peněženku, ale potřebuje dalších dvacet až padesát životně důležitých „drobností“. 

Autor: Dominik Špičák

Kde se ten kroj vlastně vzal?

A tím se vlastně dostáváme k jádru pudla. Pokud pomineme, že za kroj se dnes považuje i nejrůznější jednoduché všední a pracovní oblečení venkovského lidu, většina z nás si pod pojmem kroj představí pestrobarevné výšivky, bohaté zdobení, široké sukně a nabírané rukávy. Kde se takové věci asi vzaly u prostého venkovského lidu? 

Podstata je stále stejná a už staletí se nemění. Mění se jen možnosti a propojenost světa pomocí moderních technologií, výrobních i komunikačních.

Kdo by nechtěl vypadat jako známá celebrita? Kdo by nechtěl dát na odiv, že na to má? Když dnes vidíte v televizi nebo na filmovém plátně váš idol, ať je idolem z jakéhokoliv důvodu, chcete vypadat stejně nebo podobně. Vlastně je na tom založen marketing všech oděvních firem i salónů. V minulosti to byla šlechta, kdo určoval společenské postavení, a tedy i směřování módy. Lidové kroje jsou jen jakýmsi připodobněním šlechtického oblečení. Možnosti materiálové, výrobní i finanční byly tím, co limitovalo vývoj kroje a jeho častější změny. A pak samozřejmě už výše zmíněná lidská kreativita. Každý se chtěl líbit a také se něčím odlišovat. Kdo na to měl, měl větší pole působnosti.

Autor: Martina Sonntagová

Co tedy s moderními doplňky?

Otázka je to zapeklitá. Zvláště, když nebudeme příliš úzkoprsí a fanatičtí. Moderním doplňkem kroje se totiž svého času staly střevíce, brýle, punčochy nebo dokonce knoflíky. Pokud by se už tenkrát chtěl někdo stát arbitrem toho, co je a není dovoleno, možná bychom už kroj vůbec neznali. Zanikl by stejně jako všechno, co je překonáno pokrokem, a co ještě nikoho nenapadlo chránit jako historický odkaz pro generace budoucí. 

Generace etnologů i národopisných nadšenců si už dlouho kladou otázku, na kterou nedokáží jednoznačně odpovědět: Mají se odkazy lidové kultury zakonzervovat? A když, tak v jakém historickém období? Vývoj totiž probíhal a probíhá kontinuálně a ani tady jej nelze zastavit. 

Folklor je dnes „sexy“ a láká stále více mladých lidí. Škarohlídi, kteří ještě před třiceti lety prorokovali ztrátu zájmu o lidovou kulturu a její zánik by se teď měli radovat, ale bohužel i velký zájem přináší své problémy, ke kterým je třeba zaujímat stanoviska. 

Kam teď s těmi piercingy a dredy, lakovanými nehty a barevnými hlavami? Kam s těmi brašničkami na mobil a fosforeskujícími obroučkami brýlí? Nekladli si náhodou stejnou otázku ochránci lidového kulturního dědictví už před třiceti, padesáti, sto lety? Jak z toho ven? Stanovit pravidla, nařídit, perzekuovat a tím vlastně odrazovat? 

Bohužel asi nelze apelovat na dobrý vkus, neboť jak už bylo řečeno, ten je věcí čistě subjektivní a současný svět nám moc možností, jak v záplavě všeho rozlišit, co je vkusné a co už je za hranou, nenabízí.

Nezbývá než vyčkat na „přirozený výběr“. To, co má svůj smysl, praktický ale i estetický, většinou přetrvá a postupně se vybrousí jako diamant. To, co smysl nemá, zaniká tak nějak samo. Než se tak stane, můžeme pomoci zabránit tomu, aby to nebyl „cirkus v cirkuse“ jen slušným a konstruktivním mentorováním a vlastním příkladem.

Rubrika Folklorní Drbna vzniká ve spolupráci s mediální agenturou Taktiq communications.