Verbuňk dokáže v každém chlapci probudit jeho ryzí živelnou podstatu, říká nejlepší z Uherskobrodských verbířů

Je ti teprve čtyřiadvacet, zatímco tví největší konkurenti mají všichni kolem třicítky a mají také více zkušeností. Považuješ svůj věk spíš za výhodu nebo nevýhodou?

To, že jsem mladší a v soutěži podstatně kratší dobu, mě nutí na sobě neustále pracovat. Snažím se nic nepodcenit a šlapu do toho, jenže právě tato přehnaná snaha může ubrat na přirozenosti, která tomu dodává tu správnou živelnost. Jsem pak víc ve stresu a nedokážu si tanec naplno užít. Nervozita přebije sebelepší pěvecký i taneční výkon a ubírá mu na kráse. Tohle je u zkušenějších, už otřískaných chlapů to kouzlo. Prostě se s tím zbytečně ne*erou a jdou si to užít.

Takže pokud se přenesu přes nervozitu a dokážu si to opravdu užít, pak mých 24 možná bude výhoda.

Většina soutěžících se naučí tančit v souboru nebo v chase, ty ale členem žádného souboru nejsi. Jak ses dostal k verbuňku?

Dva roky jsem si poskakoval jen tak sobě pro radost, obíhal různé semináře verbuňku a občas si skočil u cimbálu. Když jsem na sobě viděl posun, rozhodl jsem se na tom ještě zapracovat a zkusil jsem i soutěž.

Máš nějaký vzor, kterému se snažíš v tomto tanci přiblížit?

Na seminářích jsem se učil od Kuby Tomaly, Erika Feldvabela, Petra Kleina, Ivana Marčíka, Petra Vozára a Aleše Rady. Dnes jsou taky jednoduše dostupné záznamy všech soutěží ve Strážnici, tak čerpám i z videí.

Žádný konkrétní vzor nemám. Verbuňk je individuální tanec, který vychází z nitra člověka, tedy alespoň tak ho vnímám já. Proto se vždy od každého inspiruji tím, co mi je blízké. Ať už jde o výraz, náladu, dynamiku, napětí, jednotlivé provedení cifer, ale také o celkové vnímání verbuňku. Skládám si takovou verbuňkovou mozaiku, která se mi stává vlastní.

Nechybí ti podpora v publiku, kterou mají ostatní tanečníci díky kamarádům z domovského souboru?

Loni jsem měl v publiku kolem čtyřiceti fanoušků a rozhodně se nedalo je přeslechnout. Jsem skromný kluk, a tak mi to stačilo. Letos jich asi bude o poznání méně. Mám ale skvělou rodinu a úžasné přátele. Důležité pro mě je vědomí toho, že i když právě nesedí v hledišti, myslí na mě i na dálku a já jejich energii cítím.

Co pro tebe verbuňk znamená? Je třeba pravda, že na verbíře víc letí holky?

Když jsem odešel na školu do Brna, vzdálil jsem se domovu a škola mi vzala téměř veškerý čas. Chtěl jsem nastoupit i do souboru, ale nestíhal bych to. Folklor ale nosím v sobě už od narození a ta naše slovácká krev si nedá pokoj, dokud nebude aspoň občas proudit výhradně pro kus tradice a hrdosti, kterou v sobě máme zakódovanou. Alternativou se mi stal verbuňk. Nebyl jsem na nikom závislý a nikdo nebyl závislý na mně. Když zbyla trocha času, sebral jsem se a šel si zatančit. Verbuňk tedy vnímám především jako tradici a živelný přenos minulých let, se vší úctou a pokorou. Taky mi umožňuje reprezentovat rodnou dědinu i její historii. Myslím, že jí mám co vracet.

Pokud mám popsat můj vztah k verbuňku v individuální rovině, je mi svým způsobem odpočinkem a uvolněním napětí a stresu. Je taky vyjádřením mého vnitřního rozpoložení a životní energie. Čeho si opravdu cením a zároveň mi připadá vlastně dost paradoxní je fakt, že dává nám, méně sebevědomým, zakusit aspoň na pár okamžiků pocit, jaké to je být pánem situace. Verbuňk dokáže v každém chlapci probudit jeho ryzí živelnou chlapskou podstatu. Co je ale pro mě nejdůležitější: můžu skrze něj předávat radost.

A jestli na to letí holky? No, prý jo. Po mně ale zatím nelétaly.

Překvapuje mě, že píšeš o malém sebevědomí. Nějak mi to nekoresponduje s tvými velkým koníčkem, studiem i zaměstnáním. Prozraď čtenářům, co studuješ a co bude, vlastně už je, tvým povoláním.

Právě končím studium činoherního herectví na brněnské JAMU a před časem se mi naskytla možnost hostovat ve Slováckém divadle. Malé sebevědomí a jeviště spolu na první pohled nejdou ruku v ruce, přesto existuje něco silnějšího, co mě nutí tam být a bojovat s tím. Je to možnost vydat ze sebe kus životní radosti a předat ji dál. V divadle tohle jde skvěle.

Martin Vaculík, který je už v soutěži respektovaným matadorem, tě považuje za černého koně letošní soutěže. Byl z tvého verbuňku ve Vlčnově nadšený. Na koho by sis vsadil ty?

Pochvala od Martina mě velice příjemně překvapila a vážím si jí. Ani nevím, jak na ni reagovat. Napadá mě krásné lidové rčení: „Keď pán Božko dá, aj motyka strelí.“ V životě se mi to už několikrát potvrdilo a když pan šéf shůry kývne, mohou se dít zázraky i v bánovském kroji.

Bohužel jsem zatím takové malé verbuňkové střevo a nemám úplně dokonalý přehled o soupeřích z jiných regionů, kdo mě ale dokázal svým projevem nezapomenutelně oslovit je Tonda Žmola.

Zdá se ti některý z regionů nebo verbířských stylů atraktivnější než jiné?

Nemám žádného favorita. Nejvíc ale asi obdivuju kluky z Podluží pro pohybovou náročnost cifer.

Touto odpovědí jsi hezky oplatil kompliment Martinu Vaculíkovi, který je pravověrným Podlužákem.

Co bys doporučil ostatním verbířům, aby vypadali na pódiu co nejlépe? Na to se tě ptá v předchozím rozhovoru Kuba Říha.

Hlavně se o to nesnažit! Být sám sebou. To je ten nejlepší recept, snad i do života. Mně osobně pomáhá naplnit celé tělo dynamickým napětím, které ale, paradoxně, musí mít obrovskou lehkost. Když cítím lehkost těla a každou jeho část, odráží se to do mého nitra a naplňuje obrovskou energií radosti.

Konečně jsem narazila na někoho, kdo dodržuje před soutěží nějaký rituál nebo má nějaký talisman pro štěstí. Prozraď čtenářům, o co jde?

Oblíkám si trenýrky s vyšívaným šohajem. Teda ne, že bych si je oblékal veřejně na pódiu nebo těsně před vystoupením, ale musím je mít, bez nich by to nešlo.

Jak odpovíš na otázku jedné z tvých fanynek, která se ptá, jestli jsi hravý i mimo divadelní prkna?

To je lišácká otázka! Jasně že jsem! (rozpaky)

Ducha svého dětství jsem nezapudil a zapudit ani nehodlám. Rád si hraju s čímkoliv, kdykoliv, jakkoliv. Samozřejmě v mezích dětské fantazie, která ovšem nezná mezí.

Přeju ti ať si nejen sobotu, ale i celou Strážnici pořádně užiješ a děkuju za rozhovor