Jakub Kovář, skromná osobnost českého hokeje

Po úspěchu českých hokejistů na mistrovství světa ve Finsku a Švédsku měla Budějcká Drbna jasno, koho z Jihočechů bude chtít v letní přestávce vyzpovídat. Urostlý mladík Jakub Kovář jejímu přání ochotně vyhověl – a tady je výsledek jejich společného snažení.

Kubo, během uplynulé sezony se o vás napsala spousta slov. Mě by ale nejdřív zajímalo, co tomu všemu předcházelo. Kdy vlastně začala vaše hokejová kariéra?

„Ke sportu mě i bráchu přivedl táta, protože sám hrával fotbal i hokej. Dal nám možnost dělat obojí. Fotbal jsem hrál celou základku až do starších žáků. Potom jsem si ale musel vybrat, čemu se budu věnovat naplno. Na brusle jsem se poprvé postavil ve čtyřech letech, když jsem začal chodit na zimák bruslit. O dva roky později už jsem stál v brance.“

Váš bratr Jan je tím, který se vám dneska při duelech Mountfieldu proti Plzni snaží dát gól. Považujete se za soupeře? Panuje mezi vámi rivalita?

„My nejsme soupeři, naopak nás beru jako takové spoluhráče. Po každém zápase si hned voláme, jak jsme dopadli. Pokud jeden z nás prohraje, aspoň má radost z úspěchu toho druhého. Nejsme takoví, abychom se hádali nebo před sebou machrovali, že ten je první a ten až třetí. Oba si navzájem přejeme úspěch.“

Jak to vnímá rodina?

„Fandí nám oběma stejně, jinak by to byla špatná rodina. Vzájemné zápasy jsou trochu specifické, ale už jsme toho proti sobě odehráli tak strašně moc, že to už nevnímáme jako nějakou velkou senzaci.“

Přesto prosadit se mezi gólmany pro vás osobně muselo být o trochu těžší. Je to tak?

„Je i není. Moje práce je úplně jiná, mám jiné možnosti a povinnosti. Ani Honza to neměl lehké. Sami se podívejte, který kluk se ve dvaceti letech prosadil v prvních dvou lajnách extraligového týmu, navíc tak silného, jako je Plzeň. Oba jsme si museli své místo vybojovat, nikdo z nás to neměl lehké.“

Netřeba debatovat o tom, že za vašimi úspěchy stojí spousta dřiny. Co všechno jste musel hokeji obětovat?

„Spoustu hodně obyčejných věcí, abych si je jednou mohl vynahradit. Třeba jsem nikdy nebyl lyžovat na horách, neabsolvoval různé velké školní akce, jako třeba výlety, a v problémovém věku jsem si samozřejmě musel odpouštět cigarety a alkohol.“

Během uplynulých dvou sezon jste odchytal velké množství zápasů, ať už v extralize nebo za reprezentaci. Jak se dá zvládat takový kolotoč prakticky bez jakéhokoliv většího odpočinku?

„Sezona je tak dlouhá a zápasů tak strašně moc, že samotná utkání jsou pro mě tréninkem. Je to hlavně o psychice – člověk si to musí v hlavě pořád srovnávat a dokázat se připravit na každý zápas. Na takové tempo jsem si ale zvyknul už v minulém ročníku, letos jsem na něj jen navazoval.“

Říkáte, že zápas berete jako trénink. Nestane se vám někdy, že utkání kvůli tomu trochu podceníte?

„Nejtěžší je třikrát, někdy i čtyřikrát v týdnu si před zápasem vyčistit hlavu a jít do toho s klidným vědomím. Tady se potom poznají rozdíly mezi těmi dobrými, lepšími a nejlepšími. Každý se musí naučit to zvládat. Pro mě byly poslední dvě sezony obrovskou školou, která mě posunula zase o kousek výš.“

Dokážete úplně vypnout? Čemu se věnujete, když zrovna nejste na ledě?

„Musím umět vypnout, jinak bych se zbláznil. Co se týká volného času, záleží na tom, jaké je období roku. V sezoně moc příležitostí k jiným aktivitám nemám. Vzhledem k tomu, že jsem z Písku a hraju v Budějcích, tak to nemám za rodinou a kamarády daleko. Dost pendluji, abych byl s mými lidmi a na ten hokej zapomněl.“

A když si nějaké ty volné chvilky přece jen urvete pro sebe...?

„... tak se rád koukám na filmy, zajdu do kina nebo na procházku. Je třeba prostě změnit prostředí a na ten sport zapomenout.“

Už jste byl letos někde na dovolené?

„Na dovču jsme se chystali hned po mistrovství, ale museli jsme to zrušit a pojedeme v červenci, až skončí letní příprava. Chystáme se s přítelkyní k moři do Dominikánské republiky.“

Vědí vůbec vaše fanynky, že jste šťastný a máte přítelkyni?

„Já doufám, že to vědí, jinak by to mohlo vést k problémům. (usměje se) To ale nejspíš ke sportu patří, takže bych jejich obdiv nechal v tom hokejovém směru.“

Jak při zápasech vnímáte diváckou kulisu?

„Za celý zápas se mnohdy do hlediště ani nepodívám, protože vím, že by to mohlo odvést moji pozornost. Přemýšlel bych, kolik je tam lidí, proč zrovna tihle nefandí, proč jiní nadávají... snažím se to nevnímat. Když ale publikum vyvolává moje jméno, samozřejmě je pozdravím. To už je mezi námi takový rituál.“

Máte vůbec nějaké rituály?

„Dřív jsem je míval, ale pak jsem se dlouho učil je odbourávat. Snad se mi povedlo se všech zbavit. Jsou sice věci, které dělám pořád stejně, ale to je i kvůli tomu, že ten hokej už hraju dlouho a spousta situací se opakuje pořád dokola. Mám na mysli třeba zavazování levé brusle, pak až pravé, systém oblékání, bruslení k brankovišti a tak podobně. Jsou to věci, které mám zažité. Jinak je mi ale jedno, u jakého stolu jím, jakou rukou, co mám k obědu...“

Říká se o vás, že jste klidná povaha, situace na ledě berete s chladnou hlavou. Je to tak i v normálním životě?

„Při hokeji se o to snažím, doma ale dokážu být docela slušný rapl a nervák. (směje se) V šatně a na ledě by to ale nedělalo dobrotu. Vím, že je plno gólmanů s takovými povahami, a pak tyhle ďábly ze sebe nechávají vystoupit při zápase. Od lidí, kteří s nimi působili v jednom týmu, vím, že není příjemné mít v brance takového šílence. Vždycky jsem se snažil být tím klidným klukem.

Dost lidí se mě ptá, v čem mi nejvíc pomohl Roman Turek, co jsem se od něj naučil. Tohle bude ta nejhlavnější věc, kterou jsem od něj vypozoroval. Mít vnitřní klid a působit klidným dojmem i na ostatní, to je důležitá vlastnost. Přesto jsou chvíle, kdy bych nejradši říznul hokejkou do břevna, seknul rozhodčího nebo některé spoluhráče přes nohy, řval na střídačku, do lidí. Člověk to ale musí mít v hlavě srovnané, protože je to věc, která by mu sice na dvě vteřiny pomohla, ale pak by se na něj snesla pohlcující vlna. To by nebylo dobré.“

Emoce po sezoně už utichly. Jaká byla ta uplynulá?

„Pro mě nejlepší v kariéře! Spousta lidí vloni říkala, že jestli jsem dobrý brankář, prokážu jedině tím, když takovou sezonu zvládnu zopakovat. A já jsem ji měl ještě povedenější. Nebylo to jednoduché hlavně proto, že našemu týmu se v minulém ročníku dařilo o něco víc. Letos jsme se trápili, tím pádem jsem měl víc práce, přesto se mi povedlo díky umístění mezi šestkou nejlepší v play off dosáhnout lepších výsledků, než rok předtím. A potom samozřejmě přišla třešnička v podobě mistrovství světa.“

Sám říkáte, že Mountfieldu se v uplynulé sezoně moc nedařilo. Proč?

„Před rokem jsme uhráli o bod víc než letos, ale v hodně zápasech jsme soupeře přejeli a na ledě jsme suverénně dominovali. Spousta týmů se s námi bála hrát, protože jsme předváděli dobrý hokej. Když si vezmu letošní sezonu, vyhráli jsme jednoznačně snad jenom dva zápasy na Slavii. K mnoha vítězstvím jsme se dost protrápili, kolikrát jsme byli horším týmem, ale nakonec šťastnějším. To se pak odrazilo v play off.

Sešlo se hodně faktorů, proč naše výsledky byly takové. V žádném případě bych nechtěl někoho pomlouvat, to musí mít v hlavě každý sám, ale asi je na řadě změna, která se teď děje – tedy oživení kádru a zvětšení konkurence, tu jsme tady potřebovali. Dost hráčů bylo uspokojeno, že má své místo jisté, takže jim chyběla bojovnost a nasazení, tedy aspekty, bez kterých se nedá hrát, natož uspět ve vyřazovacích bojích.“

Příznivci Motoru se rozdělili do dvou táborů. Jedni říkají, že s novým kádrem budete mít co dělat nehrát play out, ti druzí zase mladému mančaftu věří. Jak to vidíte vy?

„Já bych asi zapadl do obou táborů. Když se podívám na to, jakým jsme disponovali kádrem v posledních dvou sezonách, pořád jsme měli co dělat dostat se do play off. Byl to boj do posledního kola. Samozřejmě je tady nějaká nová vize klubu v omlazování, ale měly by přijít nějaké posily. Kdyby kádr zůstal takový, jaký je nyní, bojím se, že naším hlavním cílem bude dostat se aspoň do desítky. Nechci předbíhat, všechno si v létě sedne. Tým se mi však v současnosti nezdá dost silný na to, abychom mohli pomýšlet na lepší umístění než v posledních dvou sezonách.“

Klub už avizoval, že budete jedním ze základních stavebních kamenů nového mančaftu. Můžete ale kdykoliv dostat laso a odejít pryč. Otázka je jednoduchá – zůstanete v Budějcích do konce sezony?

„S Mountfieldem mám smlouvu ještě na rok. Klub dostával a ještě možná dostává nabídky prodat mě do zahraničí, takže můj osud záleží jenom na vedení. Buď si řeknou, že berou peníze a seženou si jiného gólmana, případně budou hrát s těmi, které tady mají, nebo budou chtít, abych tu sezonu dochytal. V tom případě ale musí počítat s tím, že za mě potom nedostanou ani korunu, pokud tedy bude zájem ze zahraničí i nadále trvat.“

Dovolte mi se trochu zasnít: Stojím na ledě v reprezentačním dresu, na prsou mám státní znak, hraje hymna… Popište mi, jaké pocity při takových momentech zažívá kluk vašeho věku?

„To asi dokáže popsat jenom ten, kdo to opravdu zažije. Hrajete zápasy, které po nějakých zkušenostech berete jako normální utkání. Ale jsou i mače se silnějšími soupeři, kdy po vyhraném zápase hraje hymna. To se pak cítíte úplně jinak. Víte, že se vám splnil další z dětských snů, uvědomíte si, že jste něco dokázal. Jsou to chvíle, na které pak budete po konci kariéry vzpomínat! Nebude to vůbec o tom, kolik jste vydělal peněz, kolik potkal lidí, kdo z nich vás v hospodě poplácal po ramenou...“

V nároďáku jste debutoval vloni při zápase Euro Hockey Challenge proti Norsku. Jak jste se před velkou premiérou cítil?

„Na ten turnaj jsem odjížděl, řekl bych, ve velice dobré formě po čtvrtfinálové sérii s Vítkovicemi. V týmu tehdy byla spousta mladých kluků, které jsem potkával v mládežnických výběrech. Byli jsme správná parta mladíků. Pro většinu z nás to byl debut, takže jsme si pomáhali navzájem. Zápasy v Norsku se mi navíc povedly, tak to bylo ještě jednodušší.“

A na letošním světovém šampionátu se z vás stala jednička...

„Nijak jsem nad tím nepřemýšlel. Cítil jsem šanci, ale nemělo cenu zabývat se tím, jestli budu jednička nebo dvojka. Jde o to jít do brány v momentě, kdy je třeba, předvést ten nejlepší výkon a pak čekat, jestli tu šanci dostanete znovu. Není to o tom si říct, že jsem první gólman, teď se můžu uklidnit a přestat se na zápasy soustředit. V každé minutě se musíte prát, abyste nejen dostal další šanci, ale také ze sebe vyždímal to nejlepší a dělal čest svému jménu. Navíc když jde o reprezentační dres, musíte hájit barvy naší republiky! V tomhle ohledu je to na psychiku docela záhul.“

Den před čtvrtfinálovým zápasem proti Švédsku Česká televize zveřejnila informaci, že chytat budete vy. Nakonec se ale v médiích objevila zpráva, že kouč Hadamczik zveřejní jméno brankáře až před zápasem. Kdy jste se dozvěděl, že půjdete do brány?

„Rozhodnuto bylo už den před zápasem. Trenér jen řekl, že gólmani vědí, jak to bude. Rozhodl se to nezveřejňovat v médiích a zůstalo to tak až do zápasu. Česká televize ale tu informaci měla z dobrých zdrojů. Nedovolila by si napsat něco nepravdivého, vždyť je hlavním zprostředkovatelem hokeje našim divákům.“

Pak to přišlo... zápas se Švédy. Jaký byl?

„Stačí se podívat na soupisku soupeře. Proti mně hráli nejlepší hokejisti světa! Sedněte si doma, pusťte si internet a najeďte na stránky NHL – jména jako Franzén, Zetterberg, Alfredsson... Nevěděl jsem, co od toho zápasu čekat. Bál jsem se, abych ho zvládnul. Na druhou stranu jsem si říkal, že jsem zvládnul i jiná utkání, tak proč ne tohle? Nakonec se z toho zrodil parádní výsledek.“

Když jste se po zápase postavil před kameru, bylo evidentní, že jste hodně šťastný. Dají se pocity po takovém duelu s něčím srovnat?

„Možná by to šlo porovnat se sedmým vyhraným zápasem v sérii play off, který by se rozhodl pár vteřin před koncem. Tohle ale bylo čtvrtfinále mistrovství světa, jediný zápas měl určit postupujícího. Minutu před koncem byl stav vyrovnaný, celou třetí třetinu jsme byli pod tlakem. A nakonec to vyšlo. Byl to tak nepopsatelný pocit, že jsem ani nevěděl, co se děje. Až po zápase jsem si musel v klidu sednout, srovnat si to v hlavě a uvědomit si, co jsme dokázali.“

A pak přišlo derby se Slováky, proti vám se postavil klubový spoluhráč René Vydarený... Bylo pro vás tohle utkání důležitější než duel se Švédskem?

„Byl to o hodně jiný zápas, i když já osobně jsem ho jinak nebral. Možná se na vnímání našeho národa projevilo, že se Švédy mnozí nečekali náš úspěch a prohra by aspoň nebyla taková ostuda. Proti Slovákům si ale každý myslel, že už se budeme prát o zlato s Rusy. Možná i my jsme si mysleli, že jim dáme dva tři rychlé góly a zbytek zápasu budeme bránit. Přestože můj první obdržený gól byl hloupý, Slováci hráli výborně, za celou dobu nás nepustili do velkého tlaku ani do gólovek. Není náhoda, že se dostali až do finále.“

Nemyslím si, že jste vaše střídání před koncem třetí třetiny čekal...

„To nečekal asi nikdo. Nemůžu ale říct, proč to trenér udělal. Prostě to udělal. Příjemné to rozhodně nebylo. Tenhle moment změnil pohled na moje účinkování na mistrovství. Bohužel. Kouč se tak rozhodl a já to tak musím brát...“

Napsal Pavel Kacerovský