Raná specializace dělá z dětských sportovců mladé pacienty, říká fyzioterapeut Michal Peroutka

Laici si na YouTube oblíbili nicneříkající videonávody kinesio tapingu, ačkoli ve skutečnosti jde o odborné techniky lepení speciálních zdravotních pásek na churavé části těla, a dále preferují cvičení s funkčními pomůckami, přestože neumí udělat správně ani dřep. Stranou nezůstávají ani profesionální sportovci v masových sportech, které kromě nedostatku prostoru na fyzioterapii trápí také raná specializace. Toho všeho si všímá fyzioterapeut, odborník na kinesio taping a bývalý hokejista Michal Peroutka.

Jak dnes lidé přistupují k fyzioterapii, pokud se zaměříme na aktivní populaci vyjma profesionálů?
V Čechách roste počet lidí, kteří se věnují pohybovým aktivitám, ať už se jedná o kolo, běh nebo návštěvy různě zaměřených fitness center. S tím roste i zájem o to, jak má tělo správně fungovat, aby nás nic nebolelo. Lidé dostávají ze všech stran více či méně kvalitní, někdy bohužel i naprosto špatné, informace, jak na to. Správně by měla být fyzioterapie vnímána jako jeden z nejdůležitějších zdrojů informací. Měla by být vnímána především jako prevence před poškozováním pohybového aparátu. Většina lidí však dosud fyzioterapii chápe jen jako léčbu nebo součást škatulky masáže - wellness služby. Stále převažuje počet lidí, kteří jdou k lékaři a fyzioterapeutovi, až když je něco bolí, a očekávají podobnou službu jako například v autoservisu. Tady mě to bolí - někam sáhněte a odstraňte to. Takhle jednoduché to ale s lidským tělem není.

Fyzioterapie je tedy forma prevence?
Aby fyzioterapie měla smysl a mohly být využívány všechny její možnosti, jak ovlivňovat pohybový aparát člověka, tak ano. Měla by být využívána především jako prevence. Samozřejmě zůstává velká oblast činností, kdy léčíme pacienty s vrozenými problémy, po úrazech a podobně. Ale využívání fyzioterapie v rámci prevence vede k tomu, že se lidé nestávají zbytečně pacienty. Fyzioterapeut vás naučí v rámci prevence, jak máte správně provádět své pohybové aktivity, a to při sportu, ale i při práci a plnění běžných denních povinností. Naučí vás pracovat s případnými vrozenými anomáliemi, umí zasáhnout včas při vzniku nějaké patologie. Takový člověk buď do patologického stavu vůbec nespadne, nebo tento stav podstatně oddálí. Práce fyzioterapeuta pak má větší smysl, má větší naději na úspěch - v tomto případě je úspěchem váš dlouhý život bez bolesti a v plné výkonnosti. Pokud se člověk zajímá o fyzioterapii v rámci prevence, zjistí, že to není takzvaně zadarmo. Že musí obětovat svůj čas, být aktivní. Nejde tedy o masáž, kdy člověk přijde, lehne si na lehátko se slovy: Tak tady mě máte a něco se mnou udělejte. U českých pacientů bohužel takový pasivní přístup stále přetrvává.

Jaký má být vklad pacienta?
Pravidelně cvičit i mimo ordinaci. Snažit se vše, co se naučil od fyzioterapeuta, zakomponovat do všech svých pohybových stereotypů, ať už se jedná o práci nebo o sportovní aktivity, které ho baví.

V preventivní fyzioterapii si dnes můžeme vybrat z řady technik a metod, takže můžeme pacientovi fyzioterapii ušít takzvaně „na míru“. Zjednodušeně se jedná o to, jak pacienta naučit pracovat s vlastním tělem. Pokud by člověk docházel k fyzioterapeutovi například jen jednou za čtrnáct dní a spoléhal na to, že během této doby všechno vstřebá, nebude mít fyzioterapie očekávaný efekt. Tělo potřebuje pravidelnost. Pokud chcete vytvořit nějaký nový pohybový stereotyp, nebo se dokonce přeučit nějaký stereotyp patologický, je třeba počítat třeba i s tisíci opakováními. Je jasné, že pacient musí chtít a bez pravidelné spolupráce se výsledek moc často nedostavuje. Na druhou stranu ale jako fyzioterapeut neočekávám, že člověk, který běžně funguje a pracuje, bude denně pět hodin cvičit.

Jak často by k vám člověk měl docházet?
Záleží to na tom, co mu je. Jako příklad uvedu „zdravého“ člověka, který je zvyklý se pravidelně, to jest několikrát týdně hýbat a má své tělo v podstatě pod kontrolou. Dosud sice pravidelně běhal, ale chtěl by se výkonnostně někam posunout, třeba se připravit na půlmaraton. Za fyzioterapeutem jde pro radu, jak se vyhnout případným zraněním. Nejprve takového člověka vyšetřím. Pokud zjistím, že jeho tělo je pro konkrétní sport „ideální“ a že nemusíme napravovat nějaký problém, chodí takový klient zpočátku jednou týdně čtyřikrát až pětkrát po sobě. Později je dostačující jednou za tři až pět týdnů podle časových možností. Na druhou stranu můžete zjistit, že člověk, který chce posilovat a nabalit na sebe horu svalů, k tomu nemá genetické předpoklady. To znamená, že jím zvolená pohybová aktivita bude mít negativní dopad na jeho pohybový aparát, i když danou aktivitu bude provádět správně.

Klára Křížová

Může se v souvislosti s genotypem stát, že klientovi řeknete: Neměl bys běhat?
To se klidně stát může. Co ale přesně znamená „běhat“? Jde si jednou týdně zaběhat, nebo chce běhat půlmaratony, trailové závody? Skutečně mohu zjistit, že klient má například vrozené vady kyčlí nebo kolenou. Je dobře, když je člověk aktivní, ale je třeba ho seznámit s riziky a říci mu: OK, je dobré, že běháš, je to dobré pro kardiovaskulární systém, pro psychiku, ale… Já jako fyzioterapeut lidem pohybovou aktivitu nikdy nezakazuju, ale mám rád, když je člověk schopen s tělem pracovat a vnímat ho. To znamená, když mě nic nebolí a jdu běhat deset kilometrů, je to v pohodě. Ale pokud nejsem profesionální sportovec a nepotřebuju nutně trénovat a po jednom mě začne bolet achillovka, tak abych si zobnul čtyři brufeny a běžel dál, to je opravdu na zvážení. Ve výsledku jde o těla každého jednotlivého člověka, tedy já zmíním pozitiva i negativa, ale rozhodnutí si musí udělat každý sám.

Profesionální sportovci jsou v přístupu ke svému tělu ukázněnější?
Záleží na tom, jestli provozují kolektivní, nebo individuální sport. U kolektivních sportů, jako je hokej a fotbal, není situace moc příznivá. Často se setkáváme se sportovci, kteří chtějí, aby kolem nich doktoři zjednodušeně řečeno prošli, mrkli na ně a oni byli zdraví, bez zranění, silní, flexibilní, rychlí. Ne vždy rádi slyší, že mají problém proto, že něco dělají špatně, že je třeba měnit od dětství osvojený stereotyp, aby je nic nebolelo a byli méně často zranění. Stejně jako u rekreačních sportovců se zase dostáváme k tomu, jestli chci, nebo nechci něco se svým tělem dělat, něco obětovat navíc, přijít dříve na trénink nebo později odejít. U individuálních sportovců je situace mnohem snazší. Ti trénují s jedním trenérem, většinou mají kolem sebe tým dalších odborníků včetně fyzioterapeuta.

Pořád ale platí, že profi sportovci v Čechách trošku zaostávají za světem. Například v německém fotbalu nebo v NHL tráví hráči na stadionu šest, osm i více hodin denně. U nás není nic neobvyklého přijít na zimák po deváté, odtrénovat a od jedné hodiny mít volno.

Říkáte, že těla hokejistů jsou v dost špatném stavu, protože se s nimi v dětství nebo mládí příliš nepracovalo.
Není to jen u hokejistů, ale u většiny kolektivních sportů, kde všichni sportovci mají od dětství jednotný trénink specializovaný na konkrétní sport. Taková raná specializace není pozitivní. Poslední dobou se o tom hodně píše. Na problém upozorňují hráči, kteří prošli tréninkovým procesem v cizině, zdravotničtí odborníci, ale například i pracovníci vedení hokejového svazu. Na papíře to vypadá hezky, ale v reálu je to bohužel stále dost jinak. Od dětského věku se u nás hraje především se zaměřením na výsledky, existuje mnoho organizovaných soutěží. Všichni chtějí vyhrávat, mít dobré statistiky - tak se trénuje hlavně v hokeji, navíc i u malých dětí prakticky denně. A popravdě řečeno, koho v další sportovní kariéře zajímá, že byl v 8. třídě mistrem republiky? Nikoho… Není tu prostor pro rozvoj všestranných sportovních dovedností. Děti téměř nemají možnost vybrat si sport, který by bavil je. Uvedu jeden příklad: Rodiče chtěli dát malého klučíka, který již chodil na karate a tenis, také na hokej. Jen tak, aby se naučil bruslit, vyzkoušel si další sport. Od trenérů se dozvěděli, že trénink je 6x týdně a pokud nebude chodit pravidelně, nemůže počítat s tím, že by si zahrál zápasy. Na jednu stranu chápu trenéry, kteří musí mít výsledky. Ale pro dítě v tak nízkém věku to znamená rozhodnout se pro jeden sport - to je ta raná specializace. To, že si pak tito kluci jdou jednou týdně zaběhat nebo zahrát fotbal, ale není cílená kompenzace, jak si trenéři často myslí. A protože hokej patří mezi sporty, kde je většina pohybů prováděna v patologickém postavení, máme již z patnáctiletých hokejistů pacienty.

Kam by tedy rodiče měli dítě přihlásit?
Je dobré, aby dítě získávalo všestranné motorické dovednosti a zvládlo koordinaci. Ideální je naučit je základům atletiky a gymnastiky. Abyste pak nezjistili, že klučík je v patnácti letech relativně dobrý hokejista, ale neudělá kotrmelec, ani stojku a přeskok přes švédskou bednu znamená hazard se životem. Pokud dítě inklinuje k nějakému sportu, ať se mu věnuje. Jestliže se ale jedná o kolektivní sport, narazíte na časovou náročnost, ale již také již zmíněnou ranou specializaci a možné rané fyzické obtíže. Radil bych umožnit dětem co nejvíce různých sportovních aktivit a vyvažovat tak jednostranný trénink. Bohužel se často setkáváme s tím, že rodiče často takzvaně tlačí na pilu nebo si chtějí naplnit své nenaplněné osobní sny a ambice. Již vidí svého synka v NHL, ať to stojí, co to stojí.

Na druhou stranu, lze se do specializace dostat až později?
V kolektivních sportech téměř nedá. Kdyby do klubu přišel jedenáctiletý výborně všestranně připravený kluk, tak mu budou chybět konkrétní technické dovednosti, které ostatní již pět let trénovali s hokejkou, s míčem. V tom nebude ostatním stačit. Proto těžko může v takových sportech uspět. To je ten problém. Obecně se sice raná specializace kritizuje, ale pokud se hraje na výsledky, tak to bez ní prostě nejde.

Může za to špatné nastavení v klubech?
Nemyslím si, že jenom v klubech. Je to spíš v celkovém systému kolektivních sportů u nás. Především v tom, že již v dětském věku 6-7 let se organizují soutěže, hraje se na výsledky, statistiky. Já jsem se seznámil s organizací hokeje ve Finsku. Tam si jdou o dost starší děti prostě jen zahrát hokej. Kluby nezajímá, jaké mají výsledky, je jim to úplně jedno. Jde o to, aby to děti bavilo. Tady se soutěží, řeší se, kdo byl, nebo nebyl ve 13 letech mistr republiky. Jde o prestiž. Oddíly, které hrají extraligu mužů, logicky chtějí být na předních pozicích i v nižších věkových kategoriích. Je těžké se v takovém systému vyhnout rané specializaci.

Jak to bylo s vaší hokejovou kariérou?
Díky mé výchově jsem byl od malička veden ke sportu. Bavil mě tenis, kolo, ale hokej začal převažovat již v dětském věku. Asi jako každý kluk, kterému to celkem šlo, jsem chtěl být profesionál. Já jsem měl doma dost tvrdě nastaveno, že musím současně s tréninky zvládat i školu. Proto jsem odešel z hokejové školy, kde v té době vědomosti rozhodně nestály na prvním místě. Já jsem už ve 14 letech chtěl kromě hokeje taky studovat. Zvládl jsem extraligu juniorů a naskočil do první ligy mužů díky tomu, že jsem měl na gymnáziu individuální studijní plán. Ale se studiem fyzioterapie na vysoké škole nešel hokej na výkonnostní úrovni, která by mě bavila, skloubit dohromady. Během studia jsem odjel na odbornou stáž do Finska. Měl jsem štěstí, že ve městě, kde byla klinika sportovní fyzioterapie, se hrál i výborný hokej a já jsem se do toho týmu prosadil. A pak padla kosa na kámen. Musel jsem se rozhodnout, co dál. Měl jsem nabídku zůstat ve Finsku a hrát hokej, nebo se vrátit a udělat státnice. I když jsem byl ve Finsku velmi spokojený, rozhodl jsem se pro návrat. Po skončení studia jsem nastoupil do práce a prakticky současně jsem začal spolupracovat také se sportovci. Dnes si už chodím zahrát hokej jen „rekreačně“, když mám chuť.

Souvisela vaše cesta k fyzioterapii s hokejovou cestou?
Spíše mě ovlivnila moje teta fyzioterapeutka. Navíc se ona i mamka věnovaly gymnastice na vrcholové úrovni. Takže měly dost rozumu i vědomostí, aby mi od malička „ordinovaly“ k hokeji různá kompenzační cvičení a doplňkové sporty. Až do 13 let jsem hrál tenis a jezdil na koni. Takže jsem věděl, co fyzioterapie obnáší a že mě to bude bavit. Baví mě, že moje práce má smysl a efekt, že mohu ovlivňovat život lidí a dokážu je zbavit zdravotních problémů.

David Kočí

Jste jediným certifikovaným instruktorem metody Kinesio Taping^® u nás? Co to znamená, čím jste tak jedinečný?
Jedinečnost spočívá v tom, že moje certifikace - to znamená schopnost a oprávnění učit tuto metodu - je přímo od autora této metody Dr. Kaseho. Přímo u něho jsem studoval a přímo on zkoušel, jestli jsem schopen tuto metodu dál odborně správně vyučovat a podílet se na jejím dalším výzkumu. To znamená, že všechny informace, které jako lektor předávám, jsou přímo od autora metody a jsou to aktuální výsledky neustále probíhajícího výzkumu. Dr. Kase založil Kinesio Taping^® Association International, což je celosvětová asociace, která sdružuje lékaře, fyzioterapeuty a další nelékařské odborníky. Tato asociace neustále provádí klinický výzkum, na jehož základě se metoda vyvíjí. Tato asociace také organizuje výuku metody tak, aby všichni absolventi originálních kurzů dostávali pravdivé a aktuální informace.

Čím to, že jste u nás jediný? Ostatní nebyli tak ambiciózní?
To se musíte zeptat jich. Mohu jen předpokládat, proč lektoři, kteří tvrdí, že vyučují kinesio taping, nezvolili stejnou legální cestu jako já. Důvody mohou být různé. Například to, že celá výuka včetně zkoušek je pouze v angličtině a finančně je to také dost náročné. Možná si netroufali předstoupit před Dr. Kaseho se svými vědomostmi. Nebo ani nevědí, že výuka metody je celosvětově chráněná autorskými právy.

Jak byste fungování metody Kinesio Taping^® přiblížil? Na první pohled to skutečně vypadá jako trendy lepení barevných pásek.
Primárně se nejedná o základní léčebnou metodu, ale o podporu léčby poranění nebo poškození pohybového aparátu nebo o prevenci před nimi. Tedy o doplněk léčby, fyzioterapie, manuální terapie nebo o preventivní podporu svalového aparátu při tréninku, při sportu. Kinesio tejp je speciální pružná páska, která při správně zvolené technice aplikace pomůže nadzvednout jednotlivé vrstvy kůže a podkoží. Tím se uvolní tlak na takzvané mechanoreceptory a do centrálního nervového systému odchází zpráva, že bolest už není taková. Současně dojde ke zlepšení toku krve a lymfy a díky tomu k nastartování autoreparačních schopností organismu. Ale toto je jen opravdu velmi zjednodušené vysvětlení. Navíc platí jen pro některé z mnoha aplikací této metody. Nemůžeme počítat s tím, že pouhým nalepením kinesio tejpu dojde k vyléčení konkrétního problému. Je to ale účinná pomoc například při zlepšení svalového tonu, při korekci vadného držení těla, při problémech s lymfatickým systémem, i při terapii celé řady dalších diagnóz.

Pokud si najdu na YouTube video návod a nalepím si tejp sama, můžu si uškodit?
Ano, můžete a také se to děje. A nejenom, když si budete tejp lepit sama. Člověk samozřejmě neumře, nebo nezačne krvácet, pokud si nalepí pružnou pásku jakékoliv kvality nekvalitním způsobem. Buď dojde k tomu, že se nedostaví žádný výsledek, a pak si řeknete, že tejpování nefunguje. Nebo se vám to nějak povede a dojde k ústupu bolesti. Ale tady dostáváme k tomu, že si můžete poškodit zdraví. Vy jako laik přesně nevíte, proč vás něco bolí. Když bolest ustoupí, myslíte si, že jste vyléčená, a pokračujete v aktivitě. Jenže bolest je signál organismu, že je něco v nepořádku a nutí vás přestat s určitou činností. Ale když to nebolí a pokračujete? Takže se lehce může stát, že z původně namoženého svalu je sval natržený, z bolesti zad vyhřezlá plotýnka a tak podobně.

Nechápu, proč se návody na YouTube vůbec točí. Velmi často je to práce instruktorů, kteří se snaží o výuku kinesio tapingu. Nikdo vám například neřekne, co je s tím kolenem, jaká předcházela léčba, jaká technika tejpu se používá a podobně. Stačí minuta a půl na YouTube a jste expert…

Říkal jste, že záleží i na výběru pásky. Když si koupím kinesio tape v lékárně, je to špatně?
V současné době v žádné lékárně nelze koupit originální kinesio tejpy, to znamená ty, které vymyslel a pro svou metodu testuje Dr. Kase. Nyní existuje pouze jediný e-shop v ČR, který tyto originální tejpy se souhlasem Dr. Kaseho do ČR dováží a prodává. Protože Dr. Kase nikdy nepředal technologii výroby svých kinesio tejpů - naopak je chrání celosvětově platnými ochrannými známkami a patenty - nedaří se ostatním výrobcům pružných tejpů přesně napodobit jejich vlastnosti. To především znamená, že s takovými tejpy některé techniky aplikace nelze provést.

Jak důležité je zpevňování středu těla v rámci fyzioterapie?
Za předpokladu, že tělo bude vykonávat různé pohybové stereotypy primárně horními a dolními končetinami, zpevnění středu těla vede k menšímu patologickému dopadu na páteř. Celá funkce core, neboli fyzioterapeuticky vyjádřeno hlubokého stabilizačního systému, spočívá ve stabilizování trupu a páteře a zabránění výhřezu meziobratlové plotýnky. Druhá věc je, že zpevněný střed těla slouží k lepším sportovním výkonům, protože tělo je schopné lépe absorbovat různé síly, které vychází z horních nebo dolních končetin.

Jak pevného středu těla docílit?
V aktuálním fitness průmyslu se na to používají všemožné funkční pomůcky jako BOSU^®, FLOWIN^®, TRX^®, existuje spousta funkčních a core tréninků, ale problém je, jestli je ten core trénink reálně zaměřen na střed těla. Když se na cviky podíváte a znáte anatomii těla, uvědomíte si, že se často jedná o cviky, které se používají třicet, čtyřicet let. Akorát dnes je cvičí pěkní kluci a holky a k tomu všemu jsou nafocené pěkné promomateriály, tedy de facto starý balíček zabalíte do nového balicího papíru a naservírujete ho lidem.

Doporučujete cvičení s pouhým vlastním tělem?
Já funkční pomůcky úplně nezavrhuju, ale primárním úkolem každé funkční pomůcky je nějaký pohybový stereotyp ztížit. Když budete stát oběma nohama na zemi, je to snadné, když budete stát na BOSU^®, je to těžší. Ale na to BOSU^® byste si měla stoupnout až ve chvíli, kdy budete umět stát na zemi. Když někdo neumí udělat dřep na rovné zemi, je nesmysl si myslet, že když udělá dřep na nestabilní podložce, pomůže mu to. Patologie, které pohybový stereotyp blokují, se jednak nebudou kompenzovat, ale naopak se ještě více prohloubí. Spousta lidí neumí dělat dřepy a kliky a chodí dělat kliky na TRX^® a dřepy na BOSU^®. Lidé, kteří se potřebují při pohybové lekci vybít, by měli vědět, že jim taková lekce sice pomůže pro odbourání stresu a pro vyplavení endorfinů, ale pro pohybový aparát to až tak zdravé není. Netvrdím, že je potřeba dostat se ke cvičení přes fyzioterapii a medicínu, ale opravdu začít se správnými základními pohybovými stereotypy, jako je dřep, klik, shyb.

Michal Peroutka, fyzioterapeut a bývalý hokejista

Je magistr Fyzioterapie. Ve své bakalářské i diplomové práci se věnoval vlivu sportovních odvětví s jednostranným zatížením - hokeje - na poškození páteře a pohybového aparátu a tréninku CORE. Jako fyzioterapeut pečoval či pečuje o vrcholové sportovce, například o lyžařku Kláru Křížovou, hokejistu Jakuba Kováře a také působí na Klinice Zámeček Malvazinky. Externě vyučuje na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je jediný Certified Kinesio Taping^® Instructor pro ČR a SR a jediný BLACKROLL^® Master trenér pro ČR a SR.