Říkají mu Zmetek, ale ani po hodinovém rozhovoru by se vám to k němu nehodilo. Rodák z Brna si na střední škole ze zvědavosti vytetoval na nohu lebku a dnes ho tetování živí. Jiří Vintr v rozhovoru prozradil, proč nikdy nezůstal na trvalo v zahraničí, proč se nepovažuje za umělce a co si myslí o tetování v Česku.
Jak jste se dostal k tetování?
O tetování jsem se začal zajímat, když mi bylo nějakých čtrnáct nebo patnáct a viděl jsem kamarády s tetováním. Od dětství jsem kreslil, potom chodil na stavební průmyslovku. Tam sice v pár předmětech prostor pro nějakou kreativitu celkem byl, ale spíš v tom technickém směru. Nebylo to úplně to, co bych si do života představoval, takže jsem začal asi jako každý, chtěl jsem si to prostě vyzkoušet. Zajímal mě ten proces a jak to vůbec celé probíhá. V té době nebylo moc finančních prostředků, takže než jsem se dostal k nějaké mašince a vybavení, tak jsem si musel počkat asi rok a půl. Někdy v sedmnácti jsem si pak na svojí noze zkusil první obrázek.
Pamatujete si na to svoje první tetování?
Byla to taková ta oldschoolová lebka. Námořnícká s hvězdou. Úplně tradiční motiv. Hodně to bolelo a přemýšlel jsem nad tím, proč to vůbec dělám. Ale měl jsem z toho radost.
Věděl jste od začátku, že je se jednou butete živit jako tatér?
To přišlo až po letech. Ze začátku to bylo jenom zkoušení a zkoumání. Než se dostanete k nějakému solidnímu vybavení, tak to opravdu trvá. Navíc když je člověk mladý a nemá žádnou jinou práci, kterou by to mohl finančně podpořit, tak je to spíš proces, ve kterém se všechny peníze utopí. Člověk pro to musí být zapálený. Že by to mohlo být něco, co mě jednou bude živit, jsem si uvědomil po dvou nebo třech letech. Přišlo to tak nějak přirozeně, nikdy to nebyl můj prvotní plán.
Co jste dělal než jste začal tetovat na plný úvazek?
Studoval. V podstatě jsem přešel ze školy rovnou k tetování. Jinou prací jsem se nikdy neživil. Začal jsem někdy v sedmnácti a po maturitě jsem měl rovnou svůj salon. Takže nebylo potřeba nějakou jinou práci řešit.
A jaká byla reakce okolí na výběr vaší profese?
Rodiče moc nadšení nebyli. Ale okolí bylo rádo. Začal jsem v roce 2005, takže teď v lednu to už bude 15 let. V době, kdy jsem začínal bylo v Brně tatérů málo a kamarádi a spolužáci byli rádi, že je může někdo levně a rychle potetovat. Na kvalitu se tehdy moc nehledělo.
Považujete se spíše za umělce nebo za tatéra?
Za tatéra. Pro mě je to řemeslo, samozřejmě velmi zajímavé řemeslo. Uměním by se to dalo nazývat, kdybych měl úplně volnou ruku a mohl si dělat, co chci. Tetování je ale vždy o spolupráci s klientem, takže to nikdy není jenom moje vyjádření něčeho. Od toho je papír nebo plátno, ne lidská kůže.
Stává se ale někdy, že přijde klient a nechá vám úplně volnou ruku?
Stane. Stejně pak ale potřebuju nasměrovat kam se pohnout. Nemůžu přece klientovi vytetovat něco, co se líbí jen mě. Přece jen to je ten člověk, který to tetování na sobě bude mít po zbytek života. Takže mi přijde hloupé bez konzultace vytetovat úplně cokoliv.
Kolik tetování máte?
Na kusy se to spočítat nedá, protože to jsou plochy spojené dohromady. Mám potetované obě ruce, záda a vlastně celou vrchní část těla. Pak lýtko na jedné noze a nárt. Předpokládám, že momentálně mám tetování na nějakých 65% těla.
Předpokládal jste někdy, že jich bude tolik?
Počítal jsem s tím asi od druhého nebo třetího tetování. Hodně rychle se z toho stala závislost. Postupem času se akorát mění preference toho, co si chete nechat vytetovat. Ale už na začátku jsem tak nějak podvědomě věděl, že zaplním většinu těla.
Za těch 15 let v branži vnímáte nějaký posun v kultuře tetování?
Určitě ano. Před patnácti lety byl internet teprve v rozkvětu, sociální sítě nebyly vůbec. Tetování bylo tehdy taková okrajová záležitost. V Brně bylo jen pár salónů a dneska už je to celkem mainstream. Dneska mi tetování přijde pro lidi více přirozené, není to takový šok, když někdo tetování vůbec má.
Hodně jezdíte i na různé konvence. Kde jste soutěžil letos?
Letos jsem byl třeba na Golden Tattoo Expo v Los Angeles odkud jsem si odvezl druhé místo v kategorii Best of original, pak na soutěži The Great British Tattoo Show London, kde se mi podařilo vyhrát dvě první místa a to v kategoriích Best of Black & Grey a Best of Sunday. Nemohl jsem si nechat ujít ani Brněnské Tattoo Grand Prix, kde jsem získal třetí místo v kategorii Black & Grey a v září jsem jel ještě znovu do Anglie na The London Tattoo Convenion 2019, která je asi jedna z největších na světě a odtud jsem si odnesl druhé místo v kategorii Best of backpiece/coverage.
Je konkurence velká?
Nejel jsem na žádné soutěže, kde by byly nízké parametry. Takže docela velká konkurence a skvělé práce jsou všude. Nemůžu vypíchnout jen jednu z těch show, protože na každé je něco.
Je těžké se k vám objednat? Kde všude tetujete?
S kolegou Mirem Přidalem vedeme v Brně salón Revolt.ink a taky hostuju ve dvou zahraničních salónech. V Česku jsem ale jenom okrajově, moje hlavní působiště je především v Dánsku a Anglii. Diář plánuju asi půl roku dopředu a až mám potvrzené termíny v zahraničí, které jsou pro mě primární, tak zjistím, kde mám těch pár volných dní na Brno. Ty pak plním většinou tím, co mě v daný moment osloví.
Kde jsou podle vás lepší možnosti v Česku nebo v zahraničí?
Finančně v zahraničí. Ale řekl bych, že u nás se dají lidi líp zpracovat. Dá se s nimi lépe domluvit než například v Anglii, kde jsou klienti trošičku tvrdohlaví a těžko jim člověk vymluví jejich představu, i když by se to dalo udělat lépe.
Nelákalo vás někdy v zahraničí zůstat, když stejně tetujete primárně tam?
Zahraničí nikdy nenaplnilo moje očekávání. Rád cestuju, ale naučit se žít úplně jiným způsobem se mi nechce. Preferuju své rodné prostředí. Cestování mě ale hrozně baví, hrozně rád poznávám nová místa a rád ochutnám novou kulturu. Nemám ale tendenci někam zmizet a už se nevrátit. Víc mi vyhovuje mentalita lidí v Česku.
Jak často pendlujete mezi salóny?
Každý měsíc jsem minimálně týden v Dánsku a týden v Anglii. Na Brno mi tak zůstávají necelé dva týdny času a navíc se tu musím starat i o studio a taky o osobní život, takže úplně moc času není. Dřív jsem jezdíval pryč na daleko déle. Teď jsem to celkem zredukoval, i kvůli přítelkyni. Kdysi jsem býval v Česku jen o víkendech nebo na pár dní a pak celý měsíc pryč.
Proč nemáte svůj vlastní salón?
V Brně jsem začínal ve svém salónu Reject tattoo, který jsem otevřel v roce 2005. Ten jsem asi třikrát stěhoval a nakonec jsem začal tetovat pod studiem Planet tattoo, kam jsem se přidal kvůli tomu, že už jsem nechtěl dělat sám na sebe, ale v kolektivu. Na nějakou dobu jsem se potom odstěhoval do Států a přerušil veškerý kontakt s Brnem. Ve Státech jsem byl do roku 2017 součásí salónu Los Angeles Old Glory Barber Shop a někdy v roce 2010 jsem taky začal jezdit hostovat do Dánska. V roce 2016 se k tomu přidala Anglie, kde stejně jako v Dánsku tetuju dodnes. Celkově je ten vývoj míst, kde jsem tetoval poměrně složitý. Od roku 2017 jsem pak začal tetovat znovu i v Česku a přidal jsem se ke studiu Revolt.ink, které už nějakou dobu pomáhám vést. Tetovat totiž destíky hodin sám ve studiu je hrozná nuda. Ten kolektiv je osvěžení a hlavně zábava. Určitě je to taky ekonomičtější než mít jen jedno tetovací místo a dělat sám na sebe.
Jak dlouho už Revolt.ink funguje a jak se vším cestováním zvládáte starost o salón?
Studio založil Mirek Přidal v roce 2010 a já jsem se přidal asi před třemi lety. Předtím jsem právě tetoval jenom v zahraničí a do Brna jsem skoro nejezdil. Když jsem se pak postupně začal vracet, tak jsem potřeboval místo, kde bych mohl tetovat a přidal jsem se k Mirovi, se kterým jsem se znal z dřívějška. Takže teď jsme tady na to s Mirkem dva a střídáme se. On taky jezdí tetovat do zahraničí a spousta věcí se sice dá dělat přes telefon, ale občas je nutná ta fyzická přítomnost.
Co si myslíte o tetování v Česku a co je vůbec potřeba k tomu, aby člověk mohl tetovat?
V Česku je to trošku kocourkov. Ani úředníci neví, co je potřeba k tomu, aby člověk mohl začít tetovat. Mě bylo na začátku řečeno, že mi stačí garant. Tak jsem si vyřídil garantství, protože kamarád byl zdravotní bratr a dostal jsem živnostenský list. Po třech letech mi pak kontrola řekla, že tetovat nesmím, protože nemám potřebné kurzy. Takže jsem prvních pár let tetoval vlastně nelegálně. Ty kurzy jsem si musel dodělat, jenže v době, kdy jsem tetoval už tak dlouho jsem byl mnohem dál než všichni vyučující na těch kurzech. Ve výsledku mi to nedalo vůbec nic, kromě papíru o tom, že můžu tetovat. U nás je hodně důležité to, co je na papíře a nikoho nezajímá, co člověk doopravdy dělá nebo tetuje.
