Lidem v Brně dělá radost muž s ocasem. Na počkání skládá básně

Třiatřicetiletý poeta žije poezií už od dětství. První básničky si psal jako středoškolák. Později milovník francouzské literatury sebral odvahu a vyrazil s kůží na trh mezi lidi. Nyní se nejen díky své tvorbě, ale také nevšednímu vzezření i nakažlivou extravagancí, stal neodmyslitelnou součástí brněnského kulturního a společenského života. 

„Vždy mě hodně bavilo číst. Zjistil jsem, že mám jisté nadání pro psání poezie. Přišlo mi ale, že jsou básně pro běžné lidi nedostupné. Číst se dají v knihovně nebo doma. Proto mi přišlo pěkné, že básničky přinesu lidem do ulic,“ vysvětluje kreativec, který čerpá inspiraci pro svou tvorbu zejména v písních.

Cedule, kterou láká básník kolemjdoucí. Foto: Daniela Pařízková

Z dětského domova na vysokou

Šimon, jak zní literátův pseudonym, ušel při cestě za uměleckým snem trnitou cestu. Narodil se v Kroměříži. Jenže v takzvaných Hanáckých Athénách kořeny nezapustil. Z porodnice putoval do kojeneckého ústavu v Luhačovicích a následně do dětského domova ve Zlíně, odkud si jej vybrala z Tišnova na Brněnsku pěstounská rodina. Náhradní rodiče dali mladíkovi domov, vychovali ho a podporovali ve vzdělání i tvorbě. Šimon složil maturitu na místní knihovnické škole, odstěhoval se do Brna a zamířil na Masarykovu univerzitu, kde vystudoval žurnalistiku i sociologii. 

„Žurnalistiku jsem zvolil kvůli tomu, že rád píši a zajímá mě světové dění. Zároveň mě ale zajímalo se dozvídat se o společnosti. Proto sociologie,“ vysvětluje pouliční mistr, kterého kvůli extravagantnímu vzhledu v kombinaci s atypickými pohyby málokdo tipne na absolventa vysoké školy. 

Šimon ve svém živlu. Kolemjdoucí se chystá zarecitovat básničku. Foto: Daniela Pařízková

Peníze nejsou důležité 

Slovního hračičku ale i přes získaný diplom z respektované školské instituce práce v redakci, kanceláři nebo výzkumném ústavu nelákala. Zůstal věrný literárnímu a částečně divadelnímu řemeslu. Díky zaměření procestoval kus světa. Působil například v Římě, Paříži nebo Londýně, kde si uvědomil, že se psaním uživí. 

„Složil jsem básničku náhodnému pánovi, který mi dal několik liber. Zkusil jsem to také v Brně a zjistil, že lidé mi jen tak dávají peníze. Nejde mi ale o materiální aspekt. Kolemjdoucím zarecituji báseň i za to, že udělají dvacet dřepů nebo kliků. Vnímám to tak, že lidé takto něco pro mě udělají a projevují mi tím úctu,“ popisuje vlastním jménem Dalibor, jenž se domluví anglicky, italsky a zvládá i základy němčiny. 

Ocas jako symbol evoluce

Šimon působí v brněnských ulicích jako zjevení z jiné planety. Nosí rozcuchané vlasy s dredy, má napůl oholený knír a z červených kalhot mu trčí chlupatý ocas. Do toho neustále hopsá mezi lidmi, usmívá se a touží po pozornosti. „Snažím si ponechat v dospělém životě hravost. Ocas vyjadřuje evoluční řetězec našich předků a je to odkaz k minulosti. Vlasy si nestříhám kvůli tomu, že rád poskakuji. V šalině jsem se několikrát bouchl do hlavy, takže mi hříva slouží jako taková ochrana,“ vypraví básník, který dříve nosil také tykadla.

Poznávacím znakem Šimona je ocas. Foto: Daniela Pařízková 

O erotice i narozeném synovi

Brněnský básničkář, který každý den startuje plaváním v řece Svratce, má pestrý repertoár. Na počkání vysype z rukávu verše o zvířátkách, lásce či stojícím bimbasu, jež spadají do kategorie nad osmnáct let. Pro rýmovanou říkanku si tak chodí posluchači různých profesí. I proto má Šimon kolem sebe stovky fanoušků.

„Potkávám skutečně široké spektrum lidí. Recitoval jsem policistům, kněžím nebo pojišťovákům. Nejvíce mě ale potěší, když udělám lidem radost. Například minulý týden mi psal děkovnou zprávu tatínek, kterému se narodil syn. Složil jsem báseň, kterou si s manželkou připevnili nad přebalovací pult,“ těší muže, který se narodil dvě stě let po Velké francouzské revoluci a zvláda umně napodobovat kočičí zvuky.

Negativní reakce nevnímá a sní o sbírce

Moravský poeta se čas od času setkává i s negativními reakcemi veřejnosti. Vzhledem k tomu, že se po moravské metropoli protlouká od roku 2014, nic ho jen tak nerozhodí. „Snažím se na situace dívat pozitivně. Občas je lepší odejít a nenavazovat oční kontakt, když třeba jdou naproti mně naštvaní fanoušci Zbrojovky. Někdy se ale také vůči lidem ohradím. Obecně ale ti, co mi nadávají, mají většinou problém v sobě,“ uvádí básník, který doufá, že jednou vydá i vlastní básnickou sbírku. 

„Bylo by to hezké. Už mi některé básničky vyšly, ale samostatnou sbírku ještě nemám. Hlavním cílem ale zůstává to, abych dělal lidem radost,“ uzavírá Šimon.