Překvapivé vítězství v soutěži, o které dívky nevěděly a bouřlivý potlesk ve stoje. Vaše Folklorní Drbna přináší poslední díl reportáže z ženského folklorního festivalu v Dillí.
První díl: #Moto_na_kari: Mladá Motovidla z jižní Moravy vyrazila do Indie tančit a bránit práva žen
Druhý díl: #Moto_na_kari: Indie není Evropa – probuzení v jiném světě
Třetí díl: #Moto_na_kari: Kyjovské kroje a přátelské úsměvy otevírají lidská srdce
Čtvrtý díl: #Moto_na_kari: Když nočním Dillí znějí Šrouby a matice
Global female carnival and competition je, kromě festivalu, který upozorňuje na ochranu žen a ženských práv, také soutěž. Až do posledního festivalového dne jsme si mysleli, že soutěží pouze indické soubory, kterých se na festival sjelo několik, ale mýlili jsme se.
Organizace posledního festivalového dne byla jasná. Dopoledne bude oficiální ukončení festivalu se závěrečným ceremoniálem. Obědem vše končí a ve tři hodiny odjíždíme na ambasádu, připravit se na večerní vystoupení pro obě velvyslanectví, které jsme narychlo domluvili teprve předvčerem.
Ráno se dovídáme, že možná budeme ještě vystupovat, z toho ale nakonec sejde. Program má začínat v deset hodin. Holky jsou připraveny v krojích, usazeny v sedačkách velkého sálu. Na pódiu je rušno, dokončují se přípravy. Hlavní scéně vévodí žebřík a nic nenasvědčuje tomu, že by měl začínat slavnostní program. Lehce před jedenáctou startujeme. Už snad dokážeme rozeznat, kdy končí přípravy a začíná program. Moderátor ohlašuje vystoupení osmi dalších souborů a holky jsou naštvané, že dnes neúčinkují, když včerejší vystoupení kvůli pozdnímu návratu nestihly.
Je jedna hodina odpoledne a program pokračuje. Potřebujeme se sbalit a poobědvat. V tichosti opouštíme sál, abychom vše stíhali na plánovaný odjezd ve tři hodiny. Všechny dívky se převlékají do civilu, některé obědvají a některé dobalují věci. Jsou dvě hodiny a po areálu nás nahání vyděšený Pepa. „Čeká se jenom na vás, musíte hned na pódium! Hned prosím,“ vysvětluje překotně svou lámanou angličtinou. Sbíháme se ze všech stran a padá několik ostrých slov, naštěstí v češtině. Holky už stojí na pódiu, jediné v civilních šatech, jen s červenými mašlemi v zapletených copech. Vyhlašují se výsledky. „And the best foreign group is - Czech republic!“ Vyhráli jsme. Nechápeme. Překvapený výraz na tváři vedoucí Adélky se mění v široce roztažený úsměv. Spolu s velkou trofejí (kterou pak musíme protáhnout přes tři mezinárodní letiště, kde ji všichni s obdivem okukují) vyhráváme také šek na 25 000 indických rupií. To je asi 8 000 Kč. Následuje hodina focení a gratulací a na nás už netrpělivě čeká Aashish, náš průvodce z české ambasády.
Loučíme se s dojetím. Rádi odjíždíme z provizorních a nepřívětivých podmínek, které nám organizátoři připravili, ale hůře se opouštějí ti, kteří se o nás celý týden starali. Ředitel festivalu se omlouvá za nedostatky, kterých si je zjevně vědom a zve nás na říjen na další z festivalů. Slibuje hotelové ubytování.
Přijíždíme do areálu ambasády a jdeme si prohlédnout prostory kina, které je součásti slovenského velvyslanectví. Problém, který jsme předem tušili je tu: projekční plátno, pak asi dva a půl metru prostoru, schod a dalších dva a půl metru k první řadě sedaček. Holky musí vymyslet a nazkoušet, jak si při tanci poradit se schodem. Do programu se zapojuje taky muzika. Soubor využívá primáše jako tanečníka pro verbuňk a kyjovskou skočnou. Na večer připravujeme hodinový program a musí se líbit.
Před vystoupením ještě vynikající gulášová polévka z kuchyně paní Stely a jdeme na to. Sál je téměř plný. Úvodní přivítání pana velvyslance nenechává diváky na pochybách, že přijel ten nejlepší soubor, který Česká republika má. Musíme se holt hodně snažit.
Úsměvy ve tvářích diváků a síla potlesku svědčí o tom, že se program líbí. Na závěr berou holky do kola několik pánů z publika. Diváci jsou nadšení. Tleskají bouřlivě ve stoje a pan velvyslanec je povzbuzuje k dalšímu potlesku. Ještě nekončíme. Další hraní, další tanec, focení, děkování a zpěv. Večer se myslím povedl a my jsme mohli splatit aspoň část pohostinnosti, kterou nás naše velvyslanectví zahrnulo.
Teplá sprcha, balení a rozloučení. „Rádi se někdy vrátíme,“ slibujeme velvyslaneckému páru i dalším přátelům z ambasády. Na závěr zpíváme českou hymnu a Adélce tečou slzy. Tuším, co se jí honí hlavou. Pochopila jsem, že i přes všechny starosti a nervy, které přípravu a realizaci celého výjezdu provázely, je teď na holky i na sebe pyšná a konečně ví, že to celé stálo za to!
Rekapitulujeme vše, co jsme zažili. Setkali jsme se s neuvěřitelnou chudobou a životními podmínkami, na které hned tak nezapomeneme. Setkali jsme se se světem, který je jako jedno obrovské umouněné mraveniště. Poznali jsme ale lidi, kteří jsou milí, vstřícní, slušní a pohostinní. Byli jsme tu jen krátce a možná jsme na ně jen měli štěstí, možná jsou takoví ale všichni Indové. Chceme si myslet, že to tak je.
Před půlnocí vyrážíme na letiště. Čeká nás skoro celý den cestování. Večer bychom měli být doma v Kyjově. Prý je nasněženo. Těšíme se!
Letadlo pluje oblohou vysoko nad Iránem. Všichni už spí a já padám únavou při dopisování posledních řádků. Ptám se sama sebe, jestli i tohle patří do Folklorní Drbny. Folklor má mnoho podob a tohle je jedna z nich. Není lepší ani horší. Je jen jiná. Vím jistě, že jsme se v Indii setkali s kulturou, scénickou i autentickou, kterou už možná neuvidíme. Vím jistě, že holky přenesly Indům kus té naší, a že to udělaly poctivě a se vší zodpovědností.
A do třetice: vím jistě, že České republice, jižní Moravě i rodnému Kyjovu prokázaly dobrou službu. Těch několik stovek lidí, kteří měli možnost vidět vystoupení Motovidla, nebo se s nimi potkat, už totiž přesně ví, kde tyto malé kousky Země leží a vždy když si na ně vzpomenou, tak se spokojeným úsměvem na rtech.
