O víkendu 20. a 21. října se Vracov na Hodonínsku stal dějištěm největších krojovaných hodů v republice a možná i v Evropě. Čtyř a půl tisícové městečko totiž v posledních letech trhá v počtu krojovaných jeden rekord za druhým. Když bylo místních lidí v kroji v průvodu před pár lety 660, říkalo se, že víc krojů už ve Vracově snad ani nemůže být. A že jej ten den vytáhl každý, kdo měl kulmované sukně, vyšívanou kordulku a turecký šátek po babičce ve skříni. Omyl. Loni se tady totiž do kroje obléklo „astronomických“ 930 lidí včetně nemluvňat. A to je každý pátý.
Starobylý zvyk Císařských hodů s věncem a káčerem, který ustanovil právě na neděli po svatém Havlu už v roce 1786 císař Josef II., přitahuje zvláštní magií starých časů čím dál víc místních patriotů a celých rodin, i když folklorem běžně nežijí. O hodech si ale každý vracovjan posedí rád u vína, u pečené kachny se zelím a vyrazí se na fascinující krojovou krásu podívat alespoň ke stárce. Staleté „divadlo“ plné barev a řemeslného umu vyšívaček láká každoročně také stovky diváků z Moravy, Čech i zahraničí. Nezřídka sem kvůli starobylému zvyku míří rodáci ze zámoří.
Jen málokdo si ale uvědomuje, že vracovská krojová paráda by nebyla úplná, kdyby v městečku zanikla zvláštní prastará technika – totiž kulmování sukní. Těžko by vynikla krása horní, sytě rudé sukně a bílé vyšívané zástěry, kdyby se pod nimi neskvělo pět těch „obyčejných“ z plátna. Plátěné sukně, ty totiž u vracovského kroje nejsou jen tak ledajaké. Jsou totiž typické precizními drobnými vlnkami, naskládanými dokonale jedna za druhou. Těsně vedle sebe, jako by je vytvořil stroj.
Ne každá žena se ale s náročnou technikou a těžkou, horkou kulmou v ruce, zvládne popasovat. Umí to tu jen ty nejšikovnější. Ty, kterým místní stařenky stihly předat umění našich předků a které techniku kulmování zvládly, se dají ve Vracově spočítat na prstech jedné ruky…
„Ani kdybys ně pozlatila, tak bych to neudělala! Rači budu zedničit, ale túto piplačku v životě né, proboha!“ spustila tzv. dolským nářečím, kterým se mluví ve Vracově, asi padesátiletá místní rodačka. K šestapadesátileté Anně Goliášové, folkloristce, zpěvačce a hlavně vracovské srdcařce, se kterou je tento rozhovor, si přišla jen pár dní do vypuknutí největších hodů u nás pro své naškrobené, precizně nažehlené rukávce k ženskému kroji.
Anička Goliášová, to je ve Vracově už pojem. Taková dobrá duše každých hodů, Prvních Svatých přijímání v kostele, křtin, Vánoc postaru v tamním malém muzeu, a vůbec každé akce, která je spojená s tradicemi našich předků. A hlavně s překrásnými vracovskými kroji.
Kdo si u ní někdy nechal nakulmovat svých pět spodních krojových sukní nebo nažehlit rukávce pod vyšívanou kordulku, těžko už zamířil do jiných vrat. „Ona to nechce slyšet, ale je tady fakt na to nejlepší. Kdysi sem měla rukávce nažehlené od kohosi jiného. Než sme s průvodem došli pro požehnání k farářovi, měla sem jich úplně splasklé! Od ní nikdy, kadle naškrobené v pozoru. A její sukně? To je jedna precizní vlnka vedle druhé, ani se nehnú! Je to hrozná piplačka!“ chválí pravidelná účastnice hodů zřejmě nejšikovnější kulmovačku sukní z Vracova.
„Teda, tebe mně tady byl čert dlužný,“ odpovídá Anna Goliášová se smíchem v hlase skromně. A dalších pět minut se nám oběma snaží tvrzení o svém špičkovém řemeslném grifu vyvrátit. My ale obě víme své. „Kdo Vás to naučil? Nějaká Vaše stařenka? Dědí se tohle řemeslo u vás v rodině?“ ptám se ženy, která se kvůli mně dokonce oblekla k ukázce kulmování do vracovského pracovního kroje.
Tedy jupky, sukně, světle modré zástěry a na hlavu si uvázala babičkovský šátek. A se kterou jsem před třiceti lety šla ve svém rodném Vracově také v hodovém průvodu. Ona ale – na rozdíl ode mě – nevynechala v kroji snad žádný. Mně v hlavě utkvěl úsměvný moment, kdy jsme si na toaletě musely pomáhat ve dvou. Dostat se pod horu tvrdých naškrobených sukní k punčochám by nezvládla ani sebemrštnější hadí žena z Indie.
„Kdo mě to učil? Tetička Koutná. Chodila jsem k ní kulmovat sukně našim holkám, až na mě spustila: Furt chodíš, sama to potřebuješ pro sebe, tož poď, já tě to naučím! Naučila mě to, klidně si umřela a mně už to zostalo!“ vzpomíná Anna Goliášová na to, jak se k starému řemeslu, které kromě zručnosti a správného grifu vyžaduje i nekonečnou trpělivost, před téměř 30 ti lety vlastně dostala. Pak už to byl prý pokus – omyl. Chvilku se dívám, jak šermuje kulmou a jak jí rychle přibývá jedna vlnka za druhou. Nikde žádná chybička. Kdyby totiž nebyla ve Vracově nejlepší, určitě by nechystala každoročně výbavu stárce. Na té totiž nejvíc ulpívá kritický ostříží zrak místních tetiček, které už z „deseti metrů“ zaručené vidí a nenápadně si šuškají, která krojovaná je „oblečená“, která „nastrojená“ a která jen „podhozená“…
Největší hody v republice, loni 930 krojovaných, z toho tipuji dvě třetiny ženských a dívčích krojů, každý kroj pět spodních sukní. Spíte vůbec ty poslední dny do hodů?
Já spím v klidu, letos už mám dávno podělané. Začínám totiž kulmovat už někdy koncem dubna a v květnu, když se blíží První Svaté přijímání v kostele, kam se taky chodí v kroji. To vždycky každému řeknu – jestli něco chcete na hody, doneste mně to zavčasu. Jak se oteplí, už začínám.
Ty spodní sukně se musí vyprat a nakulmovat na hody každý rok? Nebo vydrží při opatrném zacházení déle?
Když se sukně dobře nakulmují a chová se k nim slušně, vydrží klidně i pět let. Někdo říká, že je nosil dokonce i deset.
To je hezké, co znamená „chovat se k sukním slušně?“
Nesmí lítat a moc se vrtět, aby se to „nezostřílelo“. Aby to kulmování zůstalo držet pěkně pohromadě. To se po nějakém roce používání kroje nedaří, takže se sukně a jednotlivé vlnky musí stahovat nití.
Jak se to tedy dělá, co je na kulmování sukní nejsložitější? A jak to, že se to téměř nikdo není schopný naučit?
Oprané sukně se namočí do škrobu, ve ždímačce nebo v krutiči se vyždímají. Pak dám každou sukni zvlášť do peřiny, aby se odsála přebytečná voda. Nechávám to většinou přes noc, na druhý den sukně vyžehlím do polo sucha a než začnu kulmovat, dám ještě do igelitového pytle. Kulmy mám dvě, abych je mohla pořád střídat, musí být horké, takže je střídám a stále nahřívám. Nakulmuju a nechám dva dny sukně pořádně uschnout.
Kdyby ta sukně byla přeschlá, tak už ji nenakulmujete?
Ne. To už je strašně tvrdé a láme se to. Tam je důležitá i příprava na žehlení – když je sukně moc mokrá, tak se na ni přilepí žehlička. Když je to suché, tak se to láme. Škrob totiž reaguje na to, že jakmile se sukně přežehlí, ztvrdne. Když se nepřežehlí, tak se normálně vysype a plátno zůstane krásně měkké. Naše babičky ty kulmy nahřívaly na kamnech, takže sukně měly kolikrát černé, spálené.
Spodní sukně jsou velmi silně naškrobené, takže jsou úplně tvrdé a v podstatě tvoří jakousi harmoniku z vlnovek. Čím se takové tvrdosti docílí?
Škrobí se v pšeničném škrobu za syrova. Na 4 litry vody 2 půllitrové hrnky půllitrové škrobu.
To je váš recepis? To už máte vyzkoušené, že to funguje? Nebo to je po nějaké stařence?
To mně takto pasuje, každá si to děláme jinak. Někteří dávají i Borax, pak se to při žehlení tak nelepí. Já ho nedávám. Jinak škrob se kupuje v 25 ti kilových pytlích v sousedním Vlkoši.
Jak se vracovské sukně a vůbec kroj oblékají? To chce trošku „Vyšší dívčí“, že?
Spodní sukně jsou různě velké, jsou očíslované podle velikosti od jedničky po pětku, jednička je nejkratší a nejužší. Oblékají se přes hlavu, když už má žena nebo dívka oblečený tzv. rubáč, tedy bílou košilku. Na ně přijde červená sukně a úplně nahoru bílá naškrobená nažehlená zástěra. Když to vezmeme popořádku, nejdřív se oblékají silné pletené hnědé punčocháče a obouvají boty. Pak se obleče košula, všechny sukně, na krk se uváže krajkový obojek, aby zvýraznil ženský krk. Následují rukávce s krajkovými kadlemi a vyšívanou brokátovou kordulkou, která má ve Vracově specifikum. Květinový vzor musí být vzhledem ke švu uprostřed vyšitý zrcadlově. Na samý závěr se pak stáhnou vlasy, na ně se nasadí bílý plátěný čepec a uváže turecký šátek. Stárka má na hlavě věneček, ten se nosil i na plesy, na pohřby. To je tzv. těžký kroj, pak existuje lehký, dudečky a pracovní kroje…
Je nějaké pravidlo, jak mají na sobě ležet spodní sukně, aby se vytvořil ten zvláštní efekt kaskádovitosti?
Rozhodně se nesmí oblékat tak, aby byly všechny rovně. Jdou od nejmenší po největší, což vytvoří efekt, kdy se ke stehnům jakoby mírně prodlužují. Sukně musí krásně navazovat, nesmí být moc odskočené, aby mezi nimi nebyl „zub“, takže se musí silně utahovat tak, aby při tanci nepovolily a nerozjely se.
Spodní sukně jsou velmi silně naškrobené, takže jsou úplně tvrdé a v podstatě tvoří jakousi harmoniku z vlnovek. Čím se takové tvrdosti docílí?
Škrobí se v pšeničném škrobu za syrova. Na 4 litry vody 2 půllitrové hrnky půllitrové škrobu. Je to opravdu tvrdé, takže některé si pak do pasu dávají dětskou plínku. Vezměte si, že v tom těžkém kroji musí ty holky vydržet hromadu hodin.
Kulma musí být asi pořádně horká, aby ta vlnka hned „nesjela“, že?
Ano. Šak víte, kolikrát jsem se už popálila? (smích). A jak je to těžké! Musím ji mít pořád opřenou, když kulmu vsunuju do plátna a otáčím s ní. Jinak by mně ta ruka večer upadla!
Jak vám jedna sukně dlouho trvá kompletně připravit?
Já to počítám na těch 5 sukní. Vyprat, pak naškrobit, nejmíň hodinu mi trvá je všechny vyžehlit a 2 hodiny nejmíň samotné kulmování.
A to jste pěkně rychlá, zručná zkušená a máte ten správný grif…Už se nedivím, že na to nemá většina lidí nervy…
No, jednou to bylo tak, že jsem si musela vzít dokonce i dovolenou, abych to všem známým a rodině zvládla nachystat.
Zaučujete si už někoho? Chodí sem někdo na babské rady?
Jejda, tady už jich bylo! Už se jich sem chodilo učit, ale žádná u toho nevydržela. Pokaždé mně to pak přinesly, abych jim to udělala, že jim to nejde nebo na to nemají trpělivost. Ale teď snad jedna už vydrží…
Spousta lidí má kroje po babičkách apod., kdysi mi stárka říkala, že má na nohou stoleté boty po stařence, jiné mají třeba 80 let staré kordulky. V kroji chce chodit čím dál víc lidí. Kolik dnes stojí pořídit nový?
Je to nákladné, ženský odhaduji tak na 30 – 35 tisíc, jen boty stojí 7 tisíc, turecký šátek 1200, punčocháče 700 korun a pořád to jde nahoru. A kde máme kordulku, která je ručně vyšívaná, sukně, zástěru. Mužský tipuji tak na pětadvacet, tam stojí jen boty 10 tisíc.
Vy chodíte v kroji celá rodina už roky, to vám asi půl baráčku zabírají jen krabice s kroji, když se každá součást ukládá ideálně zvlášť, aby se nepoškodila a nedali se do ní moli…
No, moli se do krojů pouští rádi, protože jsou to všechno přírodní materiály. Proti molům se dává do těch krabic a do skříní levandule. Jinak my máme rukávce s kordulkou uložené v posteli, sukně v šuplících v kostnu, něco v krabicích a každý máme ještě svůj kufr.
Kolik jste těch sukní za život nakulmovala? To už musí jít do tisíců…
No, za ty roky možná i ano. A naškrobila a nažehlila stovky rukávců.
Na Vás se hrozně dobře dívá, to uklidňuje, jako když se člověk dívá na akvárium…
Jo, to říká každý. Já předvádím kulmování každé dva roky, když pořádáme ve Vracově Vánoce postaru a letos jsem byla i ve Skanzenu ve Strážnici. Lidem se to hrozně líbí, ale jedním dechem říkají, že takovou piplačku by fakt dělat nechtěli.
Který kroj je podle Vás nejkrásnější? Má vůbec smysl se ptát?
No, vracovský, samozřejmě! To je srdeční záležitost. Ale i kyjovský je moc krásný.
Poznáte si svoje sukně v té záplavě stovek krojovaných?
Poznám. A hlavně rukávce si poznám…
Máte doma po někom z rodiny něco hodně starého, „srdcového“?
Mám přes 100 roků starý kudrnkový vlňák ke kroji na zimu, je těžký jak hrom, ale teplunký, z ovčí vlny. Mám k němu zvláštní vztah, je po babiččině sestře, která kdysi prodala Židovi vlasy a koupila si za ně ten vlňák. Takové věci se nevyhazují.
Co to s Vámi dělá, když se ten stohlavý krojovaný dav, který je možná největší v Evropě, dá konečně po všech těch hektických přípravách hodů do pohybu a prochází městem?
Já chodím každý rok v kroji taky. Jsou to emoce, radost. Pokaždé se mi chce brečet, když tu krásu zase vidím…
Článek vznikl ve spolupráci s Centrálou Cestovního Ruchu jižní Morava.
