Cimbálové muziky na Slovácku, ale taky Slovensku nebo v Maďarsku, jsou mylně považovány za jednu z nejstarších a nejtradičnějších forem lidové hudby. Cimbál v podobě, jak jej známe dnes, je součástí lidových muzik poměrně krátkou dobu. A světe div se, za tento krásný nástroj vděčíme jednomu Moravákovi a jednomu Slovákovi.
Cimbál patří skutečně k nejstarším hudebním nástrojům. Jeho vyobrazení najdeme na starých íránských a asyrských reliéfech. Nástroj pocházející z perské oblasti měl však k našemu cimbálu hodně daleko. Nazývejme jej tedy raději santur, který kromě zmíněné oblasti nacházíme taky v kultuře kavkazských národů a nejblíže k nám na západě Řecka.
V té době šlo o malý a lehký nástroj lichoběžníkového tvaru s příčně nataženými strunami. Rozezníval se dřevěnými tyčinkami nebo nehty. Tento nástroj se do Evropy dostal pravděpodobně prostřednictvím arabských obchodníků a vyskytoval se prakticky po celém kontinentu. Z venkovského prostředí se objevují zprávy o cimbálu od poloviny 15. století, a to v Čechách, stejně jako na Moravě a ve Slezsku.
Od poloviny 19. století si získávaly velkou oblibu žesťové nástroje a muzik s cimbálem ubývalo. Staly se naráz výrazem hudby starého světa – módní a reprezentativní čas cimbálu pominul. Dožíval na okraji hudebního života venkova, v krajích nevýrazné hospodářské prosperity. Na sklonku 19. století ho vlastivědní spisovatelé uvádějí jako nástroj ještě pamatovaný nebo dávno minulý. Poslední vzkříšení moravského cimbálu způsobila Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895. Po ní ale z lidového instrumentáře vymizel.
O současný vzhled cimbálu se zasloužil především Josef Schunda, narozený 1818 v Dubecku na Moravě. Vybavil nástroj tlumiči a větším tónovým rozsahem, opěrnými nohami a pedálem. Cimbál se stal zvučnějším a masivnějším. Vedle firmy Schunda nejslavnější cimbálovou dílnu reprezentuje ve 20. století rodina Bohák. Její zakladatel Lajos Bohák se narodil 6. 8. 1870 v obci Kvetná na Slovensku. Roku 1889 odešel spolu s otcem do Budapešti, kde založil dodnes známou cimbálovou dílnu. Uznání si Lajos Bohák získal až roku 1896 u příležitosti výstavy, na které představil svůj koncertní bílý cimbál.
Ten se brzy se stal nástrojem maďarských cikánských kavárenských kapel. Od nich se šířil do celé Evropy a z ní se prostřednictvím maďarských Cikánů šíří i do jiných kontinentů v podobě tzv. novouherské kultury.
Do moravské lidové hudby novodobý cimbál zasáhl zpočátku pouze okrajově. Profesionální výroba velkých cimbálů v České republice byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. O malé přenosné cimbálky nebyl v té době již zájem, protože folklorní hnutí padesátých let žádalo zvukově silnější velké nástroje typu Schunda a Bohák. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty výše uvedených značek.
Vstup velkého cimbálu na scénu české lidové hudby se udál na přelomu 19. a 20. století. Na Slovácku nebyly tradice smyčcových muzik s cimbálem tolik zapomenuty jako v ostatních oblastech Moravy a Čech. Byl tu totiž živější kontakt s hudeckým, zejména cikánským folklorem z tehdejších Uher. Inteligence Slovácka zakládala v regionu i ve městech (zejména v Brně a Praze) rodácké, tzv. slovácké krúžky, které sdružovaly zájemce o zpěv, tanec a hudbu jejich kraje.
Celkové oživení cimbálových muzik začalo ve třicátých letech 20. století, a to zejména díky vlivu muziky slovenského primáše Samka Dudíka a jeho spolupráci s horňáckým primášem Jožkou Kubíkem. V té době již na většině území tradiční lidové kapely vytlačila dechovka, a proto se velký cimbál udržel pouze v oblastech pevně organizovaného folklorního hnutí. V poválečných letech malé portativní cimbály, ještě schopné hry, nedokázaly splnit vyšší instrumentální požadavky, a tak se už v samém počátku zájmu o znovuzrození cimbálu přikročilo k přijetí velkého nástroje pedálového.
V roce 1985 působilo na jihovýchodní Moravě jednasedmdesát kapel, které uspěly v kvalifikačních přehrávkách, a asi stejný počet souborů s cimbálovou muzikou. Za obtížných nákupních a opravářských podmínek se našli nejprve amatérští opraváři cimbálů, z nichž někteří začali také nové cimbály stavět.
Za cenné informace o původu cimbálu děkuji Janu Káčerovi, etnologovi a cimbalistovi CM Ohnica.
V budoucnu se můžete těšit na pravidelné medailony moravských cimbálových muzik. Vaše Folklorní Drbna!
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
