Tunel Blanka: Jak trapní ještě dokážeme být, aniž by nám bylo trapně?
„Čím šílenější je svět, ve kterém žijeme, tím více šílených věcí se naučíme ignorovat.“ Nepamatuji si, kdo mi toto přísloví řekl, ani kterému slavnému mysliteli je přisuzováno jeho původní autorství, nicméně jedno vím jistě – naprosto přesně vystihuje náš národ. Míra ignorance, s níž my Češi přecházíme naprosto ostudná selhání jednotlivců, skupin nebo institucí, jež se podílejí na formování veřejného života, je udivující.
Smlouva o stavbě dopravního tunelového komplexu Blanka byla podepsána 30. října 2006. Předpokládané datum dokončení: rok 2011. Předpokládaná cena = 21,2 miliardy Kč. Ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že ani snad již dvacátý avizovaný termín, tedy duben 2015, určitě nevyjde. Neustále se zvyšující odhad finální ceny (aktuálně ve výši 43 miliardy Kč) opět naroste, jelikož je třeba vyměnit rozsáhlou síť kabelů, které nebyly izolovány proti vodě a vlhkosti vzduchu.
Dělá to s námi ještě vůbec něco? Asi nic. V záplavě zpráv, kterými nám televize, rádia, noviny, časopisy, tablety a smartphony zahlcují naše myšlení, již nedokážeme odlišit důležité od nedůležitého. Dostaneme informaci a ještě než ji zpracujeme, už se na její místo tlačí desítka či stovka dalších. Očima přelétneme novinové titulky, na půl ucha poslechneme zprávy, jelikož při tom ještě surfujeme po internetu a zdánlivě víme všechno. Nad kvalitou ani hodnotou informací nepřemýšlíme. Není čas. A proto dost možná nevíme nic.
Na to, jak definovat hodnotu informace, existuje víc pohledů. Já se ztotožňuji s tím, který tvrdí: Hodnota informace je rozdíl užitku (např. ve výdělku, v úspoře času...) mezi situací, kdy informaci nemám, a situací, kdybych jí měl. Pokud si koupím mobil za 10 000 korun, ale v obchodě za rohem stojí 5 000 korun, hodnota informace o možnosti levnějšího nákupu je zřejmá. Kdybych informaci měl, uspořil bych 5 000 korun. To definuje horní hranici částky, jakou bych teoreticky byl ochoten za informaci zaplatit. Schválně se zamyslete, jakou hodnotu pro vás mají informace, které jste dnes vydolovali z počítačů, tabletů, novin či televize. Mají vůbec nějakou?
Pojďme od informací zpátky k našemu problému s Blankou. Obojí spolu souvisí. Jak je možné, že v některých zemích jsou jedinci nadosmrti společensky znemožněni za to, že jakožto politici pošlou ze služebního mobilu soukromou SMSku (Finsko), jakožto úředníci odfláknou svoji práci (Německo), nedodrží stanovený termín úkolu (Rakousko), zatímco v České republice veřejně známým osobnostem projde vyjma vraždy (doufám) snad cokoliv? Jak je možné, že vysloveně trapná pochybení politiků a úředníků (viz tunel Open Card, chybějící dálnice, absurdní superdrahé projekty), nemluvě o tisícovkách příkladů korupce a plýtvání, přecházíme čím dál častěji pokrčením ramen a úšklebkem „A koho to vlastně ještě překvapuje?“, někdy ani to ne?
Možná v tom hraje roli stále živé dědictví nedemokratického režimu z před r. 1989, v němž se lidé ignorující hrůznosti komunistické vlády a sebranky jejich přisluhovačů měli „relativně dobře“. Možná v tom hraje roli náboženství, respektive to, že Česká republika patří k nejvíce ateistickým státům v Evropě. A možná v tom hraje roli právě informační věk, v němž se neutuchajícímu přísunu informací bráníme tak, že je prostě ignorujeme.
Lámu si s tím hlavu po každé další absurdní zprávě, která referuje o naprostém selhání veřejného sektoru v České republice, tedy velmi často. A pak se vždy ptám: Jak trapní ještě dokážeme být při snaze vytvořit něco, co je v zahraničí naprosto běžné, než nám konečně začne být trapně?
Napsal: Aleš Rod, Malostranská Drbna
Foto: wikipedia.org, Honza Groh
