pondělí 6. prosince 2021 Mikuláš

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

Covid-19 hodil do medicíny vidle

Mnohé se změnilo. Aspoň pro mě, praktickou dětskou lékařku. Nechci rozebírat samotné onemocnění, jeho vývoj, dostačující či nedostačující opatření, komunikaci, očkování, to vše, co se denně probírá na mnoha místech a v mnoha médiích. Chci poukázat, co se děje a mění při mé každodenní ambulantní práci v komunikaci s pacienty a jejich rodinami.

MUDr. Barbora Branná. Praktická lékařka pro děti a dorost, založila Psychosomatickou ambulanci Ostrava, kde se věnuje psychosomatickým onemocněním dětských i dospělých pacientů, rodinná terapeutka. Členka výboru Společnosti psychosomatické medicíny, vyučující v pre i postgradulálním vzdělávání studentů medicíny i následně lékařů v ČR. Žena, který se snaží obohacovat klasickou medicínu tím vším, co jí chybí.

Když jsem byla malá, chodila se mnou máma k takovému zdejšímu prvorepublikovému panu doktorovi. Sídlil v krásné vile na kraji parku v centru našeho města. Byl pomalý, rozvážný a já se vždy bála, zda jsem „dost nemocná“, abych k němu vlastně mohla jít. Když jsem byla dost nemocná a hodná, dostala jsem v papírovém sáčku vitamíny C, malé dělené tabletky. Vždy s mámou pohovořil, zeptal se, jak se má zbytek rodiny a co je u nás nového. Máma jeho doporučení zbožně poslouchala a odnášely jsme si červeným inkoustem ručně psaný recept. Ani ve snu by nás nenapadlo, jeho doporučení neposlouchat…

Jeho obraz byl možná základem toho, že se ze mě stala dětská lékařka s přesahem do psychosomatické medicíny, která své dětské pacienty nejen léči, ale s nimi i jejich rodinnými příslušníky taky mluví. Je běžnou součástí mé práce vstupní rozhovor s rodičem dětského pacienta o tom, co je přivádí a trápí, co vlastně máme společně vyřešit. Kladu otázky, díky kterým se dozvídám více o potížích, vývoji v čase. Tímto odebíráním anamnézy se mi v hlavě paralelně, zároveň s fyzikálním vyšetřením, formuluje možná diagnóza. U toho si povídám s dítětem i jeho mámou, vše zapisuji a zároveň vysvětluji.

A tady začíná můj nový problém. Abych alespoň trochu odlišila obyčejné dětské nachlazení a běžná onemocní od současné novinky, tedy Covidu 19, musím se poptat i na to, zda jsou rodiče naočkovaní, zda doma prodělali Covid 19 a před jakým časem, do jakých školních zařízení dítě chodí, kde pracují rodiče, zda se pohybují v rizikových prostředích a tak dále. Vzhledem k tomu, že se umím zeptat kulantně skoro na všechno, nebude nejspíš problém ve formě otázek.

Ejhle, najednou se nově setkávám s podivnou reakcí některých rodičů. Tváří se dotčeně, až skoro uraženě, jako bych se jich ptala, kolik vydělávají a zda ještě pořád milují svého partnera. Jako by mé otázky byly nepatřičné, ba skoro neslušné! A navíc, co je mi přece po tom!? A tak opakovaně vysvětluji, že je to důležité pro dobrou orientaci v nemoci jejich dítěte a následnou léčbu. Někdy marně…

Je pravda, že jsou i tací rodiče, kteří přijdou s úplně nemocným prckem a jejich hlavní zakázkou je podívejte se na něj a hlavně (s maximálním důrazem na to slovo) nám nic nenasazujte (myslí tím antibiotika). Tady mám vždy obrovskou chuť se ironicky zeptat „a proč bych měla chtít?“, a myslíte, že tím „že na něj kouknu, se uzdraví“? Pravda, placebo má léčebné účinky a z mé dlouholeté zkušenosti také vyplývá, že někdy samotná přítomnost lékaře uzdravuje. Přesto je někdy „překvapivě“ potřeba použit i léky!

Poslední roky pozoruji v populaci a chování rodičů několik zajímavých fenoménů.  První z nich je rozumět všemu a mít na to svůj názor. Bezesporu je to dáno nekonečnou nabídkou všude dostupných informací k čemukoliv. Jenže… Operaci srdce si také nenastudujete na internetu a pak nevystřihnete doma v koupelně. Takže proč si všichni myslí, že léčit lidi a děti je tak prosté? Kdyby bylo, netrvalo by lékařské vzdělání tolik let. Mylnou informaci, že dítě není malý dospělý, vyvracím dnes a denně. Jinak onemocní roční miminko, jinak dítě ve školce, jinak školák, puberťák a skoro dospělý. Jenže to nikdo neví. A nikde na internetu se to nepíše!

Druhým fenoménem je, že současná nechuť populace k očkování bujela už dlouho předtím, než přišel Covid 19. Nejprve začala být nepřítelem číslo jedna vakcína proti spalničkám, zarděnkám a neštovicím. Pak se to tak různě proměňovalo přes odmítání nepovinné nadstandartní vakcíny proti pneumokokům až po nechuť očkovat vůbec a odkládat to, co to jde, a pediatrovi nervy vydrží.

Zaznamenávám, že pokud jde rodičům opravdu o dostatek informací, potřebují porozumět, kdy a proč se jejich dítě má očkovat, je to spíš otázka chuti a času lékaře k vysvětlení, diskuzi a pochopení. Většinou se domluvíme, někdy s plným očkováním, někdy s oboustranným kompromisem. Někdy mě rodiče tlačí zuby nehty do jejich neočkovacího scénáře. A to jsem v opozici já a vysvětluji, že se nechci bát za ně, i když respektuji jejich rozhodnutí. Často však za těmi všemi „tanečky“ a diskuzemi je zcela jiná zástupná záležitost dospělého – rodiče. Jeho nediferencovaný strach, pocit omezování osobní svobody, touha rozhodovat o svém dítěti a snaha určovat pravidla a to, jak to nakonec bude. Výsledek? Ten pak neprospívá nikomu.

Protože děti JSOU svých rodičů a ti mají plné právo o nich rozhodovat, lékař slouží JEN k tomu, aby pomáhal udržet a podporovat ZDRAVÍ jejich dětí.  To je náš společný cíl. Věřte, že ačkoliv se o tom NIKDE nepíše, v České republice je pediatrie na špičkové úrovni. Jen o tom český rodič neví. A protože se z různých jiných důvodů cítí ohrožen, vyráží do boje, jen bohužel se svým dětským lékařem. Vybaven nechutí a pocitem tlaku na očkování, frustrací z opakovaných lockdownů, strachem z rozbouřené ekonomiky a nejistotou, co bude dál.

Tohle vše se děje v právě probíhající vlně podzimních respiračních onemocnění, která plní čekárny dětských ambulancí stejně jako lůžková oddělení i JIP a ARO nemocnic, komplikuje práci pediatrům a brzdí léčbu malých dětských pacientů.  A děti jsou opravdu nemocné. Průběhy jsou těžší a léčba problematičtější. Navzdory skutečnosti, že ten rok, co byly zavřené doma, byly mnohem méně nemocné, protože prostě nebyla „nabídka nemocí“ a jejich imunitní systém si mohl odpočinout a nabrat sil. Navíc si po dlouhé  době mohli mámy táty užít.

Takže. Navrhuji, pojďme zase normálně léčit rýmy, kašle, průjmy, bolesti bříška. Ony se nám k tomu teď přidají frustrace, nejistoty, úzkosti a strachy, nejen dětí ale i rodičů. Práce tedy bude dost. Dětský lékař je tu pro vás a zdraví vašich dětí. Opravdu dlouho studoval, a tak přece jen je dobré si ho nechat. A když bude prostor pro diskuzi, která dává pocit bezpečí a tvoří vztah, bude to ku prospěchu vašich dětí a pro pediatry krásná práce. Pokud si příště na cestě ke svému dětskému lékaři vzpomenete na má slova, má tenhle text smysl.

Hodnocení článku je 92 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři

Štítky komentář, covid, medicína, lékařka

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.