KOMENTÁŘ: Autority bez autority. Kde se bere skepse veřejnosti k zaváděným opatřením?

Česká republika, ve které byl v pátek zaznamenán covid-19 u rekordních 8618 lidí, má za uplynulý týden 31 324 nových případů. S téměř 294 případy na 100 tisíc obyvatel je na tom ve srovnání se sousedy nejhůře. Česko vykazuje v přepočtu na 100 tisíc lidí zhruba desetinásobek proti Německu, které má za uplynulý týden 27 nových případů na 100 tisíc obyvatel, což je nejméně ze sousedních zemí. 

Celkový počet nakažených v tuzemsku od vypuknutí pandemie překonal sto tisíc, tedy čísla, která hlásí za vzor dávané promořené Švédsko nebo Čína, která s „novým“ koronavirem musela bojovat jako první. Vše nasvědčuje tomu, že jsme na tom podobně, jako sever Itálie na jaře. A pokud ne, tak brzy budeme. Nejspíš ale s jedním hlavním rozdílem – odpor proti opatřením navrhovaných vládou sílí. Proč tomu tak je?

Odpověď je jednoduchá. Nedůvěra v ty, kteří mají být v tento moment morálními autoritami a oporou pro zkoušený národ.

Od března se v pravidelných intervalech setkáváme s tím, že jsou nahodile zaváděna opatření, která jsou druhý den jiným členem vlády negována. Jeden den jsou zavedeny roušky na školách, aby byly druhý den zrušeny a za dva týdny definitivně zavedeny.  

Samotný premiér se po jarním vypnutí ekonomiky dušoval, že další opatření neomezí podnikání a živnostníky. To nejspíš proto, aby o několik dní později mohla z úst jeho ministra zdravotnictví zaznít slova o tom, že se nová opatření dotknou především volnočasových aktivit. Jeho slova musí působit jako rudý hadr na býka především pro umělce nebo sportovce, kterým bylo tento týden téměř ze dne na den zakázáno vystupovat, zpívat nebo hrát. To, co je pro diváka volnočasovou aktivitou, je pro jiného jedinou obživou, kterou mu svým nekoncepčním jednáním stát opět zatrhl.

Není divu, že se proti další vlně omezení, (která byla oznámena ve čtvrtek místo avizovaného pátku s částečnou platností od půlnoci ze čtvrtka na pátek či a částečně z neděle na pondělí), rozpoutala právě mezi umělci a sportovci vlna nevole.

Chybí totiž jediné dvě věci, které od března veřejnost postrádá: koncepce a vysvětlování.

Ano. Už sedm měsíců chybí veřejnosti koncepce zaváděných opatření a také vysvětlení jednotlivých kroků. Lidé se pouze dozvídají pomyslné „A“, tedy nařízení. Celou dobu se však postrádají „B“, tedy to, proč a podle čeho se naši představitelé rozhodují.

Z vlastní praxe to zná nejspíš každý z nás. Pokud v zaměstnání musíte plnit jakýkoliv úkol, o jeho smysluplnosti vás často přesvědčí až pomyslné „B“.

A tak je to i v případě zaváděných opatření.

Bez jakéhokoliv vysvětlení, podle čeho se vláda rozhoduje, ztrácí dodržování mimořádných opatření smysluplnost pro širokou veřejnost.

Proč při minimálním počtu nakažených byla povinnost nosit roušku i při procházce na periférii města, když o pár měsíců později nebyly roušky povinné ani v uzavřených prostorách a nyní jsou povinné tak nějak „jen“ někde?

A z čeho Úřad vlády vycházel, když tento týden vyhlásil, že úřady budou v příštích čtrnácti dnech otevřené jen dva dny v týdnu. Pro veřejnost budou přístupné vždy na pět hodin. Plukovník Roman Prymula si evidentně nevšiml, že na úřady lidé chodí z povinnosti, nikoliv proto, že by se nudili, jako třeba v případě nákupních center, která zůstávají téměř bez omezení. Laickým pohledem na věc lze odhadovat, že se na úřadech bude kumulovat běžný počet návštěvníků pouze ve zmíněné dva pracovní dny. Doporučení, že by občané měli nahradit osobní kontakt elektronickou formou zní v zemi, kde je vrcholem e-governmentu datová schránka, jako vtip.

V tento moment většina veřejnosti nepochybuje o tom, že si procházíme něčím, co společnost nepamatuje. Otřepané „spolu to zvládneme“ však může platit jen v moment, kdy autority zůstanou skutečně autoritami a přesvědčí veřejnost o tom, že skutečně ví, co dělají a jejich opatření mají skutečné opodstatnění.

Chaotické zavádění opatření bez doplnění zmíněného „B“ nemůže vést ke kýženému cíli.