Vězněm přes noc na Špilberku aneb "Do kasemat s ním!"

Ale pěkně od začátku. Vžít se na jeden večer do kůže vězně v jednom z nejtěžších vězení v už tak kruté době josefínské je myšlenka, ktera se prostě musela zrodit v Brně. Všichni víme, že jsme tak trochu jiní. Ale i tak se čas od času najde nějaký správný extrém a přespání v jednom z nejobávanějších vězení Habsburské monarchie, které na Špilberku založil roku 1783 sám Josef II, je přesně jedním z nich.

Ale co, i my novináři si občas musíme užít nějakou srandu. S touto myšlenkou lehce po desáté hodině večerní vstupuji do prostorů kasemat, které jsou strašidelné i přes den. Natož v noci. Na starost nás mají dva strážní, kterým se nejdříve podepíšeme a na oplátku dostáváme čísla. Odteď už nejsem Ondřej, jsem číslo 2021. Když nám dozorce ukazuje, kde budeme spát, honí se mi hlavou myšlenky na moji tolik milovanou postel se spřelámanými příčkami a proleženou matrací. V tento moment je to nedosažitelný luxus.

Spíme totiž na jakýchsi dřevěných příčkách, které jsou ještě k tomu skloněné z kopce dolů. „2021 má dotaz, pane,“ žádám o svolení k dotazu přítomného strážného. Zajímá mě, který ***** a proč vymyslel, že ty „postele“ budou nakřivo. „To byl náš hradní architekt a těch důvodů je několik. Když se v noci pomočíte, steče to dolů a nebudete se v tom muset válet. Také je na vězně lépe vidět z chodby. Ale hlavně, hlavně budete mít hlavu vzhůru. Stačí vám to, 2021?“ odpovídá mi strážný a mně nezbývá, než bezhlasně pokývat hlavou.

V „ložnici“ se ale dlouho neohřejeme. Následuje nástup a prohlídka prostor, kde bychom za normálních okolností trávili čas. Oganizátoři, ehm, tedy dozorci, nám ukazují různé místnosti a části kasemat. Dozvídáme se například o mučících praktikách, jejichž seznam a popis by dobře vystačil na celou knihu. Nejvíce mě ale zajímá takzvaná „doživotní cela.“ V ní tráví vězni toho nejhoršího kalibru (vrazi, násilníci) zbytek svého života, což bývalo přibližně půl roku. Poté většinou umírali na různé nemoci a infekce. Paráda. Hned mám lepší náladu.

Po prohlídce následuje chvilka nucených prací. Chlapi drhnou boty a ženy jsou nuceny skládat prádlo. Ve skutečnosti bychom šli asi pracovat do lomu, ale tohle jako demonstrace úplně stačí. Za odměnu je pro nás nachystána večeře. I když, to je asi silné slovo. Kus chleba a bílé zelí (to abychom nedostali kurděje) nás zasytí tak akorát, na pití dostáváme vodu (kafe prý není).

„Spánek“ samotný je asi jeden z největších zážitků samotné akce. Spánek je v uvozovkách, protože o něm nemůže být řeč. Člověk klouže z kopce dolů, pořád se převaluje ze strany na stranu podle toho, který bok jej začne bolet a přemýšlí o osudech lidí, co zde trávili i několik let. Jak proboha na tomto někdo mohl usnout? Demonstruje mi to starší pán ležící vedle, který začal chrápat takovým způsobem, že jakékoliv snahy o usnutí berou za své. Atmosféru dokreslují podivné zvuky, o kterých pořád nevím, jestli je někdo pouštěl někde z repráků nebo jestli v kasematech fakt kape voda a někdo si celou noc někde v dáli povídá. Strážníci nás čas od času přijdou zkontrolovat přes zamřížované okno a klapotem svých bot samozřejmě probudí všechny polospící.

A najednou se to stane. Z „odpočinku“ nás probírá šílený zvuk a ... Zde musím přestat psát. Nemůžu vám přece prozradit vše. To by potom nebyla ta správná sranda. A tou akce s názvem „Do kasemat s ním“ rozhodně je. Pokud přemýšlíte, jak oživit stereotyp běžných dní nebo například hledáte dobrodružství se svojí drahou polovičkou, jen málo akcí vám poslouží lépe. Kdo může říct, že strávil noc ve středověké věznici s ostrahou a vězeňským režimem. Tohle je přesně ten druh historek, které budete vykládat svým známým a budete na ně vzpomínat ještě hodně dlouho. A pomůže vám k tomu i propouštěcí list, který od skvělých organizátorů po ranním nástupu na památku dostanete.

Špilberk je boží. Ale ještě lepší je v noci. Pokud toužíte po nevšedním zážitku, neváhejte. Volných míst na „nocování“ je málo.