Díky klaunování se u mě začaly objevovat emoce, o kterých jsem netušil, že je mám, říká Zdravotní klaun Tomáš Žilinský

Chtěl jsi být vždycky Zdravotním klaunem?
Zdravotním klaunem jsem původně být nechtěl. Když se na sociálních sítích objevil inzerát, šel jsem tam na radu kolegy Dalibora Buše (teď už i kolegy v klaunu) s tím, ať to zkusím a že aspoň zažiju skvělý workshop. V prvním kole jsem byl ale okamžitě uhranut úžasným přístupem Petra a Lukáše (umělecké vedení Zdravotního klauna, pozn. redakce). Byla to tedy láska na první setkání. 

Co tě k tomu přivedlo? 
Hledal jsem v životě něco, co by mělo hlubší smysl. Když jsem pak začal objevovat taje této profese, uvědomil jsem si, že to je ono. To je cesta, která bude barvit šedá místa v lidských osudech, a navíc pohladí mé snad nepříliš velké ego.

Jaká vlastně byla celá cesta k první návštěvě Marcela Slepičky na nemocničním pokoji?
Celá cesta Marcela Slepičky připomínala, a svým způsobem stále připomíná, horskou dráhu. Marcel se dlouho hledal, ale začal jsem naslouchat svému okolí a koukat se kolem sebe a najednou to přišlo. Stále se o sobě ale navzájem dozvídáme nové a nové informace. 

Jak bys popsal charakter doktora Marcela Slepičky?
V prvé řadě se hodí napsat, že Marcel Slepička je budoucí chirurg. Má rád krásu, nebojí se pochválit styl oblékání, a především hezký účes. Je mladý, plný energie a velmi aktivní. Dále je to hodný člověk, co se opravdu snaží pomoci. Občas trochu rychlý a občas trochu pomalý. Nicméně za to můžou informace, které mu lítají v hlavě – je jich opravdu hodně, a tak je občas řekne nahlas. Přece si je nebude nechávat jen pro sebe.

Co tě na práci Zdravotního klauna baví nejvíce?
Nejvíce si cením toho, že v tom není žádný kalkul. Jen čistá radost a láska. Vcházíme do situací, které nejsou nijak přikrášlené, ale jsou intimní, osobní a často bolestivé. Díky klaunovi se o sobě učím spoustu věcí. Ve většině případů jsme všichni na stejné lodi a nehraje roli, kdo má jaké sociální zázemí, orientaci či další věci. Najednou jsme tam my – lidi.

Jak bys zhodnotil svůj první rok ve Zdravotním klaunovi? 
Za ten rok se toho stalo neskutečně moc. Potkal jsem hodně zajímavých lidí a naučil se mnoho věcí. Jsem sarkastický člověk a najednou se u mě začaly objevovat emoce, o kterých jsem vůbec netušil, že je mám. 

Máš už teď nějaký příběh, který tě jakkoliv zasáhl tak, že na něj asi do konce života nezapomeneš?
Mám jeden ze Štědrého dne. Měli jsme speciální klauniádu ve třech a procházeli jsme všechna oddělení. Klaunovali jsme víc než 4 hodiny. Celý den byl krásně rozdivočený a kolegyně Dáša měla co dělat, aby nás ukočírovala. Na transplantační jednotce onkologie se najednou začalo vše uklidňovat a v úplně posledním pokoji byla maminka s několikaměsíčním dítětem, které spalo. Přítomný okamžik v nás vzbudil nutkání zahrát ji píseň, protože rodiče musí být často velmi silní. Zpívali jsme jemně a tichounce, ať nevzbudíme ratolest. Při poslední sloce jako by se čas zastavil a maminka začala plakat, ale nepřišlo mi, že šlo o slzy smutku, plakala spíš z tíhy celé situace a ty emoce, co statečně držela, se najednou mohly dostat ven a trochu ji uvolnit, uklidnit. Po písni nám vřele poděkovala. Já s pocitem nesmírného štěstí odcházel ke štědrovečerní tabuli.

Co bys chtěl, aby o profesi Zdravotního klauna věděl úplně každý?
Zaprvé by měl každý vědět, že se jedná o práci, která má své neoddiskutovatelné místo v rámci zdravotnictví. A zadruhé, vzdělávací systém Zdravotního klauna je neustále otevřený vědeckému bádání. Nejde se stále držet stejných principů, musí se přemýšlet a zpochybňovat, ale v dobré víře. Je to profese, která se bude měnit jako samotná civilizace a lidstvo, protože se bude snažit reagovat na změny. 

Jak ti tvoje herecké zkušenosti pomáhají při klaunování?
Možná mi pomáhá moje schopnost věci analyzovat, vnitřní dramaturg, režisér a především improvizace, kterou jsme prováděli poměrně často. 

Ve svém volném čase hraješ v pop-folkové kapele OKno. Využíváš hudbu i při klaunování? 
Hudba je mojí vášní, nejvíce se pohybuji kolem bicích nástrojů. Kromě OKna hrávám s Ritmo factory nebo Jenny & the Machine Elves. Do klauniády bych chtěl zařadit bubínek, ale zatím se držím svého trianglu. V pokojích mě můžete slyšet stepovat, beatboxovat, skládat básně nebo ťukat na cokoliv, co tam najdu. Jsem rád, když to může vzniknout až na místě. Dá se pak reagovat na pacienta přímo v daný okamžik. 

Hraní a klaunování se můžou leckomu zdát dost podobné. Kdybys měl tedy tyto dvě profese srovnat. Čím jsou pro tebe stejné a čím se od sebe liší?
V divadle chybí podpora v emocionální nouzi. Zpravidla se lidské problémy přejdou větou: „Pojď, dáme panáka.”  Ve Zdravotním klaunovi se nám tato podpora nabízí od samého počátku, můžeme si říct o pomoc. Další rozdíl pociťuji v samotném procesu. Divadlo se sice mění reprízu od reprízy, avšak má daleko jasnější mantinely. Klaunování nabízí větší spektrum změn a stále mě nutí být při smyslech a ve střehu. 

Jak se liší tvůj vztah mezi postavou, kterou hraješ a publikem a mezi klaunem Marcelem Slepičkou a pacientem?
Zpočátku jsem se svůj vztah postava – divák snažil uplatňovat na klauniádách, ale nakonec se spíše inspiruji klaunováním a přináším to do herecké tvorby. V divadle naplňuji vizi inscenačního týmu, u klaunování se cítím jako všechny divadelní profese v jednom a v konečném důsledku nikomu nenutím svou vizi. Jen ponoukám ke hře. Neznamená to samozřejmě, že si se mnou pacienti hrají, ale že přistoupí na daná pravidla. I když občas si s námi i rádi zahrají. 

Kdybys mohl něco vzkázat všem svým pacientům, co by to bylo?
Všechny vás obdivuju! Jste neuvěřitelní bojovníci a jste pro mě neskutečnou inspirací. Dále bych jim všem, do jednoho, popřál pevné zdraví a hodně smíchu. Slepička by ještě dodal: „Ať máte slunce v duši!"

Kde jinde tě čtenáři mohou vidět, kromě nemocnice?
V divadlech Husa na provázku, Slováckém divadle, divadle Na cucky, Jihočeském divadle a divadle Feste. Pak také v ulicích Brna nebo na kulturních akcích.