Znečištění životního prostředí, aneb proč se lidé chovají jako sobečtí parchanti?

Ekonomie má na tuto otázku poměrně jednoznačnou odpověď: Protože lidé jsou „sobečtí parchanti“. Skutečně, dle hlavního proudu ekonomie je člověk tvorem ekonomickým (Homo Economicus), který má tendenci systematicky maximalizovat svůj vlastní užitek s minimálními náklady a v nejkratším čase. Pokud si můžeme vybrat, přirozeně chceme spíš více než méně, spíš kvalitnější než nekvalitní a spíš teď než zítra. A v tom to je.

Na podobný problém je často aplikováno tzv. vězňovo dilema: policie chytí dva pachatele (Joe a Bill) trestné činnosti, rozdělí je do separátních cel a čeká, jak každý pachatel zareaguje na výslech bez možnosti dohody s komplicem. Když Joe a Bill vydrží zapírat, budou oba po půl roce vazby volní. Když však např. Joe začne spolupracovat s policií a přitom udá Billa, Joe vyvázne bez trestu (svoboda) a Bill to odnese za oba (6 let natvrdo). Stejnou nabídku od policie však dostane i Bill: „Udej Joa, a budeš hned volný. Neudáš-li jej a on tebe ano, budeš sedět 6 let. Stojí ti to za to? Neblázni...“ Podobné výslechové metody všichni známe z nejrůznějších kriminálek, protože v praxi jsou velmi účinné.

Tabulka – Vězňovo dilema:

Pozn.: Oba pachatelé nejdříve zapírají. Pokud ovšem začnou věřit, že by je jejich komplic mohl zradit, raději zradí oni jeho. Pro každého z nich je zrada komolice v podobě spolupráce s policií výhodnější alternativou, a to bez ohledu na chování protistrany.

Kam systém vede? Nakonec do té nejhorší možné situace pro oba zainteresované... Nekooperují, navzájem se zradí a dostanou natvrdo 4 roky. Nikdo totiž nechce být tím, kdo ponese VŠECHNY náklady za ostatní jedince. A jelikož nedokážeme kontrolovat chování druhých, časem se tak na spolupráci vykašleme a „jedeme sami na sebe“ – každý sledujeme pouze vlastní užitek.

Vězňovo dilema se často objevuje v ochraně životního prostředí a rozhodování s ním spojeným. Pokud vidíme, že bychom měli být jediný, kdo nebude znečišťovat prostředí, kdo bude snižovat spotřebu statků generujících odpadky, budeme oproti ostatním jedincům silně znevýhodněni. Sami situaci jako celek nezlepšíme, ale budeme nést a platit náklady, co jiní neplatí. Jak dlouho například vydržíme – jako jediní v ulici – třídit odpadky, když do speciálních kontejnerů všichni házejí, co se jim zamane? Budeme na nástupišti hledat odpadkový koš tak dlouho, až nám ujede vlak do práce, nebo obal od žvýkačky „prostě“ upustíme mezi stovky dalších odpadků na zemi? Vezmeme si dovolenou a odvezeme starou pračku do pár desítek kilometrů vzdáleného sběrného dvora a zaplatíme poplatek za umístění, nebo vrak „umístíme“ mezi sto dalších vysloužilých praček na lokální skládku za vesnicí, jak to udělali všichni naši sousedi?

Rozhodování o „neznečišťování“ není opravdu jednoduché. A ačkoliv si každý uvědomuje, že by bylo fajn, kdyby jsme se všichni o tu naši planetku pěkně starali, málokdo s tím chce začít – nesl by totiž na rozdíl od ostatních vysoké náklady, které by nevedly ke kýženému výsledku. A proto jako naši Joe a Bill nakonec dostali 4 roky natvrdo, tak se ve strouhách u silnic, na dnech řek či na chodnících měst hromadí odpadky. Dokud nebudeme skutečně věřit, že to ostatní se budou chovat stejně ušlechtile jako my a neznehodnotí tak naše jednání, motivaci neznečišťovat mít skutečně nebudeme.

Napsal: Aleš Rod