Na kapitalismu a fungování tržní ekonomiky je nejkrásnější a zároveň nejzrádnější jedna věc – konkurence. Konkurence totiž znamená všechno jen ne pohodičku a klídek. Konkurence představuje tlak. Konkurence vytváří možnosti srovnání.
A možnost srovnávat představuje problémy pro ty, kteří se konkurenci nedokážou přizpůsobit. Díky možnosti srovnání totiž nebezpečně ostře vidíte, co všechno máte, co všechno nemáte, a co byste mít mohli, kdybyste byli tak dobří, jako jsou ostatní. A takové srovnání mnohdy bolí...
Před rokem 1989 nešlo legálně nahromadit téměř žádný majetek. Pokud jste nebyl oficiální režimní kolaborant, tajný práskač nebo člen skupiny vyvolených povolání, která měla přístup k nedostatkovému zboží nebo službám a "tržně oceněné" je za astronomické přirážky v podobě podpultových prodejů, úplatků nebo výhodných barterů pouštěla dál, zbylo vám tak akorát uzavřít se do svého světa finančně nenáročných koníčků (času bylo dost), snažit se přilepšit si v rámci režimem osekaných možností a utěšovat se, že všichni – tedy vyjma těch vyvolených – mají úplně stejně jako vy...
Vývoj v postkomunistických zemích v posledních letech bohužel ukazuje, že pro mnoho spoluobčanů nebyl život v útlaku, šedi, ale pohodlném průměru zas tak špatný. Žít s čerstvě nabytou svobodou totiž nejde bez ještě většího dílu osobní odpovědnosti. Není to lehké. V kapitalismu totiž rozhodně neschováte vlastní neschopnost. Nemůžete vyčítat kamarádovi, že vystudoval práva a vy ne. Nemůžete se vztekat na bývalého spolužáka, že založil úspěšnou firmu a vy ne. Nemůžete obviňovat spolužačku, že její zubařská praxe skvěle prosperuje. Nemůžete pomlouvat kamaráda, že se vypracoval do čela mezinárodní korporace a vy ne. Vlastně můžete, ale nepomůže to. Dobře totiž víte, že chyba je pouze ve vás. Všichni totiž stojíme na stejné startovací čáře. Nesouhlasíte? Máte pravdu – situace je pro nás pro všechny ještě příznivější. Samozřejmě se najdou jedinci, kteří měli cestičku k životnímu blahobytu příjemně vyšlapanou, ale těch je ve společnosti jako celku zanedbatelné množství! Zajímavější je soustředit se na příklady úspěšných lidí, s nimiž se život nemazlil a kteří začínali svou cestu k úspěchu ještě daleko, daleko za vámi. Tyto success stories, tolik oblíbené v amerických filmech, totiž tíhu osobního neúspěchu ještě zhoršují. Rozhodně není chybou tržní ekonomiky, že se nám nevede podle našich představ. Naopak, ta nám pomáhá změnit to! Hledáme nejsilnější článek kapitalismu? Je stejný jako ten nejslabší. Já sám!
V listopadu 1989 mi bylo 5 let. Dost málo na to, abych mohl říct, že jsem skutečně prožil komunismus a zvrácenost tohoto systému. Systému, jehož cílem bylo v atmosféře represí a strachu vychovat apatické stádo kutilů a chalupářů, kteří v tom marasmu "umějí chodit" a razí heslo "co je doma, to se počítá". Přeci jen mi ale bylo dost na to, abych ze zážitků svých rodičů, rodičů svých kamarádů, učitelů a dalších pamětníků vnímal, že to, co je pro nás dnes nudným standardem, bylo pro ně nepředstavitelné. Jasně, je to klišé, ale někdy prostě není zbytí, než klišé použít. A zdaleka nejde jen o cesty do zahraničí nebo chybějící spotřební zboží. Ale také to, že jeden protirežimní názor nebo vtip před kariérním udavačem nebo režimem vydíraným kamarádem vám mohl přinést "ostrou dvacítku" v Jáchymově nebo Příbrami, vašim blízkým vyhazov z práce a život na periferii společnosti, a vašim dětem dvě jistoty – že vás hodně dlouho neuvidí a že nebudou moci studovat ani dělat to, co by rádi (bez ohledu na jejich talent).
Souhlasím, že situace 25 let po pádu komunismu je jiná, než si mnozí v porevoluční euforii představovali. Ale rozhodně ne horší... Selektivní paměť totiž nemůže sloužit jako nástroj při porovnání dvou tak odlišných světů, zejména u lidí, kteří se uměli identifikovat jen s jedním z nich. Existuje generace, která prožila celý život v útlaku diktatury a po roce 1989 namísto klidného podzimu života ve světě, který znají, prožila přechod do světa, kterému nerozumí, navíc ztížený technologickou revolucí mobilů, digitalizace a internetu. Rozumím jejich tvrzení, že za život za komunismu, v němž se dobře orientovali, byl pro ně snazší. Ale nebyl lepší.
Nikdo, ani tato „ztracená generace“, nemá právo tvrdit, že za komunismu by nám všem bylo lépe. Lidé, kteří to říkají, prostě jen neumí ocenit všechny výhody, které tržní ekonomika přináší. A je zásadní chybou dnešních do sebe zahleděných elit, že jim to neumějí vysvětlit.
Napsal: Aleš Rod
Foto: www.photokotek.com
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
