Poslanecká sněmovna schválila zákon, který omezí umisťování dětí do kojeneckých ústavů, nově do nich nebude možné umístit děti mladší tří let. Ústavní péče bude z části nahrazena podporou v biologických rodinách, péče o opuštěné děti však bude nově plně závislá na práci pěstounů. Lidka Boháčová je pěstounkou třicet let. V roce 2016 se rozhodli zkusit tak zvané pěstounství na přechodnou dobu. Přechodná pěstounská péče je určena dětem, u kterých se předpokládá vyřešení jejich situace do dvanácti měsíců od odchodu z biologické rodiny. Měla by tedy trvat maximálně rok. V případě, že biologičtí rodiče o dítě neprojeví zájem anebo vysloví souhlas k adopci, jsou dítěti vybráni noví osvojitelé nebo dlouhodobí pěstouni.
Jaká byla vaše cesta k pěstounství?
Před třiceti lety jsem byla s jednou ze svých tří dcer měsíc v nemocnici. Pobyt byl dlouhý a v době, kdy dcera spala jsem pomáhala sestřičkám s péčí o děti, které se na oddělení léčily. Jedním z nich byla i ochrnutá holčička, která si na mě za tu dobu velmi zvykla. Nikdo ji tehdy nechodil navštěvovat a v nemocnici mi řekli, že je z kojeneckého ústavu. S manželem jsme se domluvili, že si budeme malou brát domů na víkendy. Potom už nám bylo líto ji vracet a ředitel ústavu nám nabídl pěstounskou péči. O tom, co pěstounská péče obnáší jsem se tedy dozvídala až za pochodu.
Kolik dětí jste měli s manželem v dlouhodobé pěstounské péči?
Měli jsme v péči celkem tři děti. První holčičku, jsme měli do jejích osmi let. A další dvě dívky jsme dochovali až do dospělosti.
Jaké jsou osudy těchto dětí?
První holčička se dožila jen osmi let. Okolo osmého roku života se její stav zhoršil a holčičce začaly selhávat ledviny, což je typické pro děti s těžkým rozštěpem, krátce poté zemřela. Po roce jsme se cítili připraveni přijmout nové dítě a znovu jsme zažádali o pěstounství. Do péče jsme dostali dívku se stejnou diagnozou, postižení ale nebylo tak vážné. Naší druhé pěstěnce je nyní třicet let a žije samostatně. Asi po deseti letech jsme si podali třetí žádost. Do ústavu jsme si přijeli pro holčičku s diagnózou autismu. Poté, co jsme si ji přivezli domů se začala rychle rozvíjet. V ústavu strávila od svého narození rok a půl a v té době nechodila ani nemluvila. Nakonec se ukázalo, že byl její stav důsledkem traumat. Nyní je to zdravá dospělá žena.
Chovaly se ústavní děti jinak oproti vašim dcerám?
Rozhodně. Ten rozdíl byl obrovský. Děti z ústavu vůbec nepláčou. Když nám předávali jednu z holčiček, kladli nám v ústavu na srdce, abychom si ji nepokazili. Myslím si, že děti velmi rychle přišly na to, že plakat nemá smysl. Pohlazení a pochování jim ale určitě chybělo. Děti se třeba zmítaly na postýlce a házely hlavičkou. Dělaly to tak dlouho, dokud neusnuly, protože je ten pohyb uklidňoval.
Kdy jste se rozhodli, že se stanete přechodnými pěstouny?
Zhruba před pěti lety jsme přemýšleli, co dál. Naše třetí pěstěnka byla tehdy už skoro dospělá, a tak jsme se rozhodli pro přechodné pěstounství. Vedla k němu dlouhá cesta. Byla náročná. Kdyby mě rodina a hlavně manžel nepodpořili, nemohla bych tuto práci dělat. Budoucí adoptivní rodiče musí projít třiceti hodinami odborné přípravy, dlouhodobí pěstouni šedesáti a na nás přechodkáře čeká devadesát hodin přípravy, která se skládá z psychologické průpravy, základů práva či psychotestů.
Co všechno obnáší práce přechodného pěstouna?
Máme mnoho povinností, ale jen málo práv. Kromě běžné péče o děťátko je naším úkolem zajistit kontakt dítěte s biologickou rodinou, pokud o něj rodina jeví zájem. Musíme také umět zacházet s různými traumaty, kterými dítě prošlo. Často pracujeme s miminky po komplikovaných těhotenstvích nebo s dětmi, které se narodily závislým matkám. Miminka bývají plačtivá nebo naopak apatická a trvá dlouhou dobu, než se jejich stav dostane do normálu. Dále připravujeme dítě na předání nové rodině nebo jeho návrat do biologické rodiny. S tím ale nemám zkušenosti, žádné z našich dětí se do biologické rodiny nevrátilo.
Jak se připravujete na příchod nového dítěte?
Pokud přebíráme dítě v porodnici dostaneme většinou několik dní předem informaci o tom, že se má narodit miminko, které nemá kam jít. Nejrychleji to šlo u prvního dítěte, kdy nám zavolali ve tři hodiny odpoledne, že si druhý den v devět máme novorozeně vyzvednout. Během této krátké doby je potřeba připravit veškeré materiální zázemí. Sehnat postýlku, plínky a také vyprat veškeré oblečení. Porodnice nám předává nahé miminko, které s sebou nemá vůbec nic, což je těžké i pro dítě samotné, protože o svých prvních dnech života nemá žádné informace.
Přebírali jste někdy do přechodné pěstounské péče starší dítě?
Ano, jednou jsme dostali do péče osmiletou holčičku. Byl to velmi silný příběh. Rodina se dostala do těžké situace a o děvčátko se nedovedla postarat. Přebírali jsme ji de facto na ulici. Neměla s sebou vůbec nic. Bylo to první dítě, které jsme předávali do dětského domova. Její příběh má však šťastný konec, později se dostala se dlouhodobé pěstounské péče, což je u školáka skoro zázrak.
Jak zajišťujete kontakt s biologickou rodinou dítěte?
S tímto mám jen omezené zkušenosti. Rodina o konktakt větinou příliš nestála. Jiné je to až s holčičkou, kterou máme v péči nyní. V konkaktu s biologickou rodinou nám pomáhají pracovníci Orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále OSPOD). Ospody nastavují četnost setkání a také jejich průběh. Já mám naštěstí skvělou klíčovou pracovnici,která mi vždy pomůže a doprovází mě při návštěvách v biologické rodině. Je důležité, aby návštěvy probíhaly v klidu, protože dítě vnímá atmosféru. Myslím si, že dokonce pozná, kdo je jeho maminka a může to pro ně být traumatizující. Je proto potřeba vycházet si vstříc.
Daří se vám oddělovat emoce od práce ?
Daří se mi to. Vždycky si říkám, že jsem pro dítě babička, která ho jen na čas hlídá. Sama mám šest vnuček, takže vím, co to obnáší. Nikdy si neříkám maminka. Kdybych byla maminka, nikomu děťátko nedám.
Jak dlouhý je proces předávání dítěte do nové rodiny a jak probíhá?
Většinou je poměrně dlouhý. Nejprve jezdí noví rodiče, případně i se svými dětmi k nám na návštěvu. Poté jezdíme my k nim. Nakonec u nich děťátko tráví několik dní samo a až poté jej natrvalo předáme. Před předáním dítěte se musí zařídit také právní náležitosti. Celý proces se často až nesmyslně táhne. Stát naivně předpokládá, že biologická rodina bude na předání dítěte aktivně spolupracovat, což se většinou neděje.
Máte s dětmi kontakt i potom, co je předáte do nové rodiny?
Fakticky nemáme na kontakt žádné právo. Vždy záleží na nové rodině, zda bude chtít, abychom dále zůstali součástí života jejich dítěte. My však máme velké štěstí. Všechny děti vídáme a máme s rodinami dobrý vztah.
Je práce pěstouna dobře finančně ohodnocena?
Není. S penězi vycházíme jen díky tomu, že manžel pracuje a finančně nás jistí. Pro single ženy, které se pro práci přechodné pěstounky rozhodnou je ohodnocení nedostatečné. Náš plat je dvacet tisíc měsíčně bez zdanění, po zdanění je to nějakých osmnáct tisíc. Na výživu děťátka pak dostáváme čtyři a půl tisíce měsíčně. Tato částka je odstupňována věkem. Pořídím za ni, jen to nejnutnější pro malou, na víc to nestačí. Do výdajů je potřeba započítat také vstupní náklady na oblečení, kočárek, postýlku a další věci. Znám mnoho pěstounů, kteří mají pozastavenou činnost, protože pěstounství finančně neutáhli.
Sněmovnou před nedávnem prošel zákon o zrušení kojeneckých ústavů pro děti do tří let. Pokud ho schválí i senát, vejde v platnost na konci roku 2024. Myslíte si, že jsou přechodní pěstouni schopni nahradit práci ústavů?
Myslím si, že ano. Všechny děti, které strávily delší dobu v ústavu jsou traumatizované a tomu by se mělo předcházet. Ruku v ruce s legislativní úpravou by však mělo jít právě zlepšení finančního ohodnocení a větší úcta ze strany státu. My, pěstouni máme jen minimální práva. Je v tom jistá nevyváženost, musíme toho hodně zvládat, ale o dítěti nemůžeme takřka vůbec rozhodovat. Pokud stát nastaví pěstounům lepší podmínky, nebude problém zajistit mimoústavní péči i pro postižené děti.
Jaké kroky ze strany státu by podle vás pěstounům ulehčily práci?
Kromě lepšího finančního ohodnocení by také nebylo špatné nastavit jasné termíny. Všechno trvá velmi dlouho a pro dítě je každý den cenný. Vždycky mě mrzí, když děti dělají své první krůčky u nás, protože si myslím, že by je měly dělat do náručí maminky. Nejtěžší na naší práci je neustálá nejistota, celé měsíce jen čekáme a tápeme.
Jak dlouho u vás obvykle děti zůstávají?
Velmi často se stává, že přetahujeme předepsaný rok. Když jsem s touto prací začínala, myslela jsem si, že budu mít třeba dvě nebo tři miminka do roka. Opak je pravdou. Nejčastěji předávám dítě do nové rodiny po čtrnácti nebo patnácti měsících, což je samozřejmě mnohem těžší, protože je na mě citově navázané.
Co byste vzkázala lidem, kteří o přechodném pěstouství uvažují?
Člověk si musí vždy zvážit, zda je ochoten obětovat část své osobní svobody. Když se rozhodnete pro práci přechodného pěstouna, jdou stranou vaše koníčky a částečně i vztahy k druhým lidem. Všechno se zase začne točit kolem dítěte. Je to podobné, jako když porodíte vlastní dítě. Dle mého by si tedy měl každý zvážit, zda se na toto poslání cítí a jeho rozhodnutí by měla podpořit také širší rodina.
Nyní máte v péči půlroční holčičku, už víte, kdy ji předáte nové rodině?
O holčičku jevila původně zájem biologická rodina, takže to dlouho vypadalo, že se vrátí k mamince. Situace se ale změnila a teď vůbec nevíme, co s ní bude. Nezbývá nám nic jiného, než čekat. Máme v tom bohatou praxi.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
