Při hledání pohřešovaných nám pomáhají čtyřkolky i letadlo, říká zakladatel Czech SAR Teamu

Osobně jste stál u zrodu Czech SAR Teamu. Jak vznikla prvotní myšlenka na jeho založení?

První myšlenka na založení organizace vznikla před pěti lety, když jsem byl v kontaktu se známými z Ameriky, kde podobné pátrací týmy fungují běžně. Chtěl jsem tedy založit něco podobného. Nějakou dobu ale trvalo, než jsme se domluvili s lidmi z Integrovaného záchranného systému tak, aby měl projekt hlavu a patu. A 18. května 2019 jsme byli oficiálně založení.

Pro veřejnost jste rozpoznatelní podle typických červených uniforem. Kdo se pod nimi skrývá?

Ve svém týmu teď máme 110 lidí všech různých věků. Od mladých členů po šedesátileté, a to včetně šestnácti žen. Jsou mezi námi současní policisté, profesionální hasiči i lékaři, kteří působí ve všech krajích.

U jakých akcí bývá pomoc vašeho týmu zapotřebí?

Nejčastěji vyjíždíme na pátrání po pohřešovaných osobách po celé České republice. Dvakrát jsme ale asistovali i u lesních požárů, kde kolega dovážel hasičům na čtyřkolce hadice a občerstvení. Také jsme poskytovali pomoc v těžkém terénu při vytahování vozidla a jednou jsme pomohli transportovat vozíčkáře, kterému se v lese rozbila čtyřkolka.

Jaké byly začátky vaší spolupráce s Integrovaným záchranným systémem? 

Ze začátku si nás záchranné složky samozřejmě musely prověřit, takže čekaly na to, jak se budeme vyvíjet a jak budeme fungovat. Teď už je naše spolupráce nastavená velice dobře. Do terénu nás povolávají hasiči i policie. Momentálně také podepisujeme smlouvu s Integrovaným záchranným systémem a budeme fungovat jako složka ostatní.

Primárně tedy hledáte pohřešované osoby. Odkud k vám přichází povolání do akce?

Když jsme s naší činností začínali, nejčastěji jsme byli povoláváni přímo rodinami pohřešovaných. Momentálně už si nás z padesáti procent volají složky Integrovaného záchranného systému, přičemž z pětadevadesáti procent je to policie. Může totiž ze zákona využít všech možností pro nalezení pohřešované osoby. 

Setkali jste se během své činnosti také s případy pohřešovaných dětí?

Ano, někdy hledáme také pohřešované děti. Účastnili jsme se třeba pátrání po osmiletém chlapci, který ráno odešel z domu a měl jít do školy, kam ale nedošel. Volal nám tedy policista, abychom s pátráním pomohli. Chlapeček se nakonec v místě pátrání vůbec nepohyboval a odjel vlakem do Plzně.

Liší se v takovém případě průběh pátrání? U případů nezvěstných dětí nebývá policie příliš sdílná...

Rozdíl mezi pátráním po dětech a dospělých pro nás není žádný. Informace, které k jeho zahájení potřebujeme, jsou základní informace o pohřešované osobě a o předpokládaném místě pohybu. Ty nám může policie ze zákona sdělit i v případě dětí.

V Brně se před čtrnácti dny ztratil patnáctiletý Tomáš, kterého se doposud nepodařilo najít. Požádal vás někdo o spolupráci na pátrání?

K tomuto případu jsme povolaní nebyli. Policie má pravděpodobně dost svých sil a prostředků, které využívá, a kdyby nás potřebovala, určitě bychom byli kontaktovaní. Nepovolala nás ani rodina.

V jakou chvíli začíná vaše účast na hledání osob?

Naším pravidlem je, že nikam nevyjíždíme bez domluvy s policií. Ve chvíli, kdy nás kontaktuje rodina pohřešovaného, proto navážeme spolupráci s policisty. Poté se spojím s kolegy a předám jim informace o tom, kde se pátrá. Ty nejdůležitější informace řeknu veliteli kraje, ve kterém se pátrání odehrává. Do šedesáti minut po ohlášení pak vyjíždíme a do další hodiny jsme na místě určení. Ne vždy je to ale podmínkou, protože všichni máme zaměstnání a tohle děláme ve svém volném čase.

Jak postupujete po přesunu do oblasti, ve které by se měl pohřešovaný pohybovat?

Na místě využíváme informace od rodiny a policie a propátráváme vytipovanou lokaci. Akci organizuje velitel kraje nebo jeho zástupce. Například nedávno jsme zasahovali v Třeboni, kde se pohybovala žena v ohrožení života. Policie nám předala informace o tom, kde by žena mohla být a pátrali jsme tak dlouho, než jsme celé území prověřili. Naše pátrání je obvykle jednodenní záležitostí a může trvat třeba tři až pět hodin.

Stává se, že se k vaší akci připojují dobrovolníci? A je to vůbec žádoucí?

Občas se stane, že se k nám dobrovolníci přidají, máme ale nastavená nějaká pravidla. Takže když pátráme a zavolá nám člověk, který chce pomoci, odkážeme ho na policisty, aby se domluvil s nimi. Pokud se tak stane, může normálně přijít na místo a propátrávat, ale my za něj neneseme zodpovědnost. O jejich pomoc ale určitě stojíme.

Na výjezdech používáte různorodé technické vybavení, které vám pomáhá překonávat těžký terén. To jste získali v rámci spolupráce?

Většinou nejde o spolupráci. Téměř všechno vybavení je v osobním vlastnictví členů spolků, kteří je měli ještě před jeho založením. Při pátrání v terénu se nám nejvíce hodí čtyřkolky, disponujeme ale i vozidly SUV a drony s termovizí. 

Všimla jsem si, že jste v poslední době využili také letadlo...

Ano, jeden z kolegů je totiž členem Aeroklubu Břeclav. Jedno z jejich letadel jsme využili při pátrání po pohřešované paní na Břeclavsku. V případě potřeby od nich můžeme mít k dispozici také vrtulník.

Váš tým má za sebou celkem 79 pátracích akcí, během nichž jste nalezli 19 osob. Vzpomínáte si na nějaký silný okamžik přímo z terénu?

Napadá mě zážitek, který prožil kolega z Karlovarského kraje. Podařilo se mu totiž najít ztraceného otce s dětmi na běžkách. Byla už noc, on je ale nalezl a předal do bezpečí. Já sám jsem si žádnou takovou zkušeností neprošel, protože jsem zatím našel pouze osoby bez známek života.

Jak často se stává, že osobu sice najdete, ale už není naživu?

Je to padesát na padesát. V současnosti máme ve statistice devatenáct nalezených osob, z nich deset bylo živých a devět neživých.