Dětský domov byl něco úplně jiného, tady jsme doma, říkají mladí lidé, kteří díky projektu bydlí ve společném bydlení s brněnskými studenty

Michaelu Čapkovi je devatenáct a pochází z dětského domova v Jemnici. Část života ale strávil v Brně, kam se chtěl vrátit. Symbios mu nabídl možnost společného bydlení, které využil. Lucie Pohlotková žila v dětském domově v Olomouci tři roky, pak si ji adoptovali rodiče, se kterými žila v Brně. O projektu se dozvěděla od kamaráda, který se ho také účastní. Oba možnost společného bydlení popisují jako skvělou zkušenost.

Dům, ve kterém účastníci projektu bydlí, má momentálně šestnáct obyvatel – osm studentů a osm mladých lidí z dětských domovů

Čemu se věnujete? Chodíte ještě do školy, nebo máte zaměstnání?

Michael: Já jsem už dokončil studium, takže hledám práci. Občas chodím stříhat, ale zatím to není zaměstnání. V rámci Symbios teď mluvíme i tom, že bychom mohli udělat kadeřnictví, protože jsme tu dva kadeřníci a prostory na to jsou tady taky. Zatím je to ale otevřené a čekám, jestli to vyjde.

Lucie: Já mám teď ještě prázdniny. Studuji poslední ročník střední zdravotní školy, takže mám v plánu hlavně odmaturovat. (smích)

Jak jste se o projektu dozvěděli?

Michael: Já o něm poprvé četl nejspíš na nástěnce v dětském domově. Tam jsem se taky dozvěděl základní informace. Víc věcí o Symbios jsem si pak přečetl na jejich stránkách a líbilo se mi, jak je to vymyšlené.

Lucie: Já se k projektu dostala přes mého nejlepšího kamaráda, který tu taky bydlí. Nabídl mi, jestli bych si o tom nechtěla něco přečíst a taky to zkusit.

Víte, jak si vás vedoucí projektu ke společnému bydlení vybrali?

Michael: V účasti na projektu byly dvě hlavní podmínky – zaprvé musíte být buďto z dětského domov, nebo student některé z brněnských vysokých škol, zadruhé musíte shánět bydlení.

Lucie: Všichni, kdo tu teď bydlíme, jsme ty podmínky splňovali. Na integračním týdnu, kde jsme se seznamovali, nás bylo šestnáct. Tam jsme se rozdělili do dvojic, ve kterých máme společný byt.

Už jste všichni nastěhovaní? První termín byl 4. července, ale předpokládám, že jste se tu všichni neocitli v jeden den.

Michael: Někteří se budou stěhovat až v novém měsíci. Pár z nich má prázdniny, takže si ještě jezdí po dovolených a podobně. Někdo zase potřebuje sehnat náhradu do dalšího bytu, takže bychom se zde měli potkat v kompletní sestavě asi začátkem září.

Nájemníci bydlí po dvojicích v bytech kategorie 2+1, cena nájmu odpovídá kolejím

Jak bydlení funguje po praktické stránce? Jak máte rozděleno například placení nájmu?

Lucie: Výše nájmu závisí na velikosti bytu. V mém případě to je jeden z nejmenších, takže se spolubydlící dohromady platíme 6800. Tu částku pak máme rozdělenou napůl. Ostatní mají o něco větší byty, takže platí víc.

Bydlíte vždy ve dvojici holka-holka a kluk s klukem?

Michael: Ano, ale nebylo to podmínkou. Nedostali jsme pravidlo, že by kluk musel bydlet s klukem. Bylo to svobodné rozhodnutí.

A jak jste se do dvojic rozdělili?

Lucie: Na integračním týdnu jsme dostali dotazník, ve kterém jsme odpovídali na různé otázky ohledně budoucího bydlení a mimo jiné taky na to, s kým bychom si bydlení představovali, kdo je nám sympatický a kdo méně. Na základě toho nás vedoucí rozdělili tak, aby to vyhovovalo všem.

Michael: Kdyby se to někomu nelíbilo, mohli jsme mít poslední slovo, a ještě by se to nějak předělalo. Podle mě jsme si ale sedli opravdu dobře.

Kromě dvou mentorek a sociálního pracovníka mají obyvatelé Symbios k dispozici také psycholožku a mladého dospělého, který si sám prošel přechodem z dětského domova

Fungujete za celou skupinu, nebo převážně ve dvojicích, ve kterých spolu žijete v jednotlivých bytech?

Michael: Jak v čem. Doma to samozřejmě funguje spíš ve dvojicích. V celé skupině jsme se ale dohodli například na úklidu chodeb a společných prostor v každém patře. Jsme domluvení taky na uklízení posezení na pavlači, kde společně trávíme poměrně dost času. Když šla jedna z holek koupit třeba mop, složili jsme se, aby jich mohla nakoupit víc a my je pak mohli taky využívat.

Řešili jste takto společně i nábytek a další vybavení do bytů?

Lucie: To bylo spíš tak, že si každý přivezl co měl, aby to mohl v bytě používat.

K dispozici jsou vám kromě dvou mentorek a sociálního pracovníka také další lidé. Dostáváte se do kontaktu i s nimi?

Lucie: Mentorky a vedoucí projektu Bohuslav Binka chodí nahoru do kanceláří každý den, takže jsou nám k dispozici neustále. Pak jsou zde i další lidi, se kterými se nedostáváme do kontaktu každý den, ale zařizují různé další věci jako workshopy a kurzy.

Michael: Jedna z mentorek je zároveň i psycholožka, za kterou můžeme v případě potřeby zajít.

Lucie: Můžeme za nimi přijít třeba v případě, že máme problém se zaplacením nájmu nebo s jeho včasným odesláním. Společně vymyslíme řešení a pokusíme se podniknout kroky k tomu, aby se to příště nestalo. Jsou nám k dispozici taky při hledání práce, kdy spolu můžeme sepsat životopis, nebo odpovědi na inzeráty a podobně.

Konflikty mezi námi nevznikají často. Když už je nějaký problém, všichni se sejdeme a společně najdeme řešení, říkají Michael a Lucie

Rozumíte si se všemi lidmi, se kterými společně bydlíte? Nemyslím teď jen konkrétního spolubydlícího, ale celou šestnáctičlennou skupinu.

Michael: Já myslím, že určitě.

Lucie: Taky mám ten pocit, podle mě jsme se sešli opravdu dobrá parta. Není výjimkou, že si třeba večer všichni sedneme venku a povídáme si, nebo někam společně jdeme.

Máte mezi sebou nastavená nějaká pravidla, podle kterých postupujete, když se něco stane? Když vznikne problém?

Michael: Ano, to máme. Už jsme si to párkrát zkusili. Příkladem může být třeba úklid na pavlači, kde je to společné posezení a někdo neuklidil po tom, co tu večer seděl. Na základě toho jsme se sešli a stanovili si určitá pravidla.

A ta fungují?

Lucie: Ano, myslím, že se všichni snažíme.

Narazili jste za dobu dosavadního bydlení na nějaké jiné problémy nebo komplikace? Pokud teď vynecháme úklid.

Michael: Ne, podle mě ne.

Lucie: Nějaké konflikty asi byly, ale to byly hlouposti, které se dají řešit rychle, a hlavně vznikají všude. Žádná specifická situace, která by souvisela s tímto typem bydlení, podle mě není. Hlavně tady ještě nejsme všichni, je to hodně krátká doba, a ještě ke všemu jsou prázdniny. Po začátku školního roku bude režim ještě trošku jiný, takže uvidíme.

Michaeli, ty jsi ještě před začátkem společného bydlení říkal, že se toho můžete s ostatními spolubydlícími hodně naučit. Jak to vnímáš teď?

Michael: Ono to tak vlastně moc není. Jsme všichni normální lidi, rovnocenní. Já mám sedmadvacetiletého spolubydlícího, takže je ode mě věkově poměrně daleko. Ale i přesto tam není ten pocit, že by mě Honza mohl něco naučit. Samozřejmě mohl, co se týče různého papírování nebo shánění práce, ale na té praktické úrovni jsme podle mě úplně stejní.

Našli jste si nějaké společné koníčky?

Michael: (smích)

Lucie: Rádi si sedneme venku, nebo někam zajdeme.

Michael: Byli jsme tancovat, ne? A grilovačku jsme tady měli.

Oproti dětskému domovu je tato forma bydlení mnohem svobodnější, vytvořili jsme komunitu, říká Michael

Co je pro vás největším přínosem tohoto projektu?

Michael: Určitě nájem, který je prostě velmi výhodný. Bydlíme v centru a ty byty jsou úplně nové. Pak taky to, že jsme vytvořili komunitu. Pro někoho, kdo v Brně nikoho neznal, je tohle to nejlepší, co se mohlo stát. Přestože já tady známé mám, je skvělé, že můžu doma říct, že někam půjdeme a vyrazíme společně. Za mě tedy komunita a nájem.

Lucie: Já souhlasím s nájem. A je to normální bydlení, které funguje na vzájemné domluvě. Velkou výhodou je také možnost pomoci od vedení. Jak jsem zmiňovala třeba problém se stihnutím platby a podobně. Když bych bydlela někde v paneláku se sousedy, které ani nebudu znát, byl by to obrovský rozdíl. Takto řešíme problémy společně a funguje mezi námi domluva. Toho si hodně vážím.

Jste každý z jiné univerzity, potažmo z jiného dětského domova?

Lucie: My jsme s Michaelem právě tak před měsícem zjistili, že jsme chodili do stejného dětského domova.

Michael: Já tam tehdy byl „na přeskok“. Když vám vybírají děcák, tak vás dají nejdřív do jednoho, který je zrovna volný a pak teprve vyberou ten, kde budete na stálo. A mě v té době dali právě do domova, kde byla Lucka, ale nevěděli jsme o tom. Když jsme přišli sem, tak jsme se neznali.

Lucie: Jinak ostatní jsou ale z různých univerzit, nejen z Masarykovy. I dětské domovy, ze kterých jsme přišli, jsou různé.

Jak dlouho trvalo, než jste si na sebe zvykli a začali spolu fungovat?

Michael: To bylo hodně rychle. První dva dny z adaptačního týdne byly spíš takové oťukávací, to jsme se teprve poznávali a bylo to rozpačité. V těch dalších dnech už mi ale připadalo, jako bychom se znali mnohem delší dobu. To, jak jsme se bavili tam, se přeneslo i do společného bydlení. Ani tady nemáme problém se na něčem domluvit a řešit věci rychle.

K čemu byste tu formu bydlení přirovnali? Je to hodně odlišné od dětského domova?

Michael: V dětském domově máte neustálou kontrolu a striktní pravidla. Jsou tam tety, které nastavují určitý řád. Děcák je dětský domov, kde máte třeba dvacet dětí. Jsou tam hodinové vycházky, musí se třeba chodit do jídelny. Někdo vám tam vaří, to se tady opravdu neděje. (smích) Tady jsem doma, přijdu do svého bytu, lehnu si do svojí postele, mám svoje klíče, kterými si můžu zamknout, je to moje.

Lucie: Takhle to úplně neznám. Já jsem bydlela hlavně u rodičů. Z dětského domova si pamatuju například to, že ve dvanáct byl oběd, a když jsi nepřišel, byl problém. Tady můžu jíst celý den. Vím, že to zní zvláštně, ale je to jedna z věcí, které konkrétně pro nás můžou znamenat velký rozdíl. Tady se s ostatními nemusím potkat třeba celý den, když nebudu chtít.

A máte nějaké pravidelné schůzky, kterých se musíte účastnit?

Lucie: Něco takového ano. Právě včera jsme měli schůzku, na které jsme řešili praktické věci ohledně bydlení s vedoucími. Někdo ještě v pokojích nemá nainstalované žaluzie, tak se nás ptali, kdo co potřebuje dodělat, s čím chceme pomoct a co zařídit. Tato schůzka byla nepovinná. Můžeme se vlastně domluvit i sami.

Michael: Pak máme myslím dvakrát za rok naplánované schůzky, na kterých budeme mluvit o tom, jak jsme s bydlením spokojení a určitě budeme řešit i praktické věci. Ty schůzky jsou podle mě naplánované tak, aby s námi měli autoři projektu nějaký kontakt a zpětnou vazbu. Není totiž povinné využívat jejich služeb v průběhu bydlení, nemusíme se s nimi vlastně vůbec potkat.

V bytech studenti s mladými z dětských domovů zůstanou minimálně čtyři roky – primárně kvůli pevným a stabilním vztahům

Na jakou dobu máte bydlení v Symbios zajištěno?

Michael: Na čtyři roky stoprocentně a po domluvě by to mělo jít potom prodloužit ještě o rok. Pak projekt bude pokračovat a přijdou další nájemníci. Spolubydlícímu bude 28 a dodělává školu, takže mi přibližně za rok nebo dva přijde někdo nový.

Doporučili byste účast v projektu někomu dalšímu? Třeba právě mladým lidem z dětských domovů?

Lucie: Rozhodně. Zmínila bych určitě nájem, to, že jsou byty vlastně čerstvě po rekonstrukci a všechno je tu nové. K dispozici jsou mentoři, vše se dá řešit domluvou. Je tady v případě potřeby možnost využít právníka a právní pomoci. Oproti dětským domovům jsou zde volná pravidla, ve kterých se žije dobře, je to svobodnější.