Haldy kabelů, staré oblečení, boty, lyžařské hůlky a injekční stříkačky. Nikdy mě nenapadlo, že se mi naskytne příležitost vidět všechny tyhle věci jinde než na smeťáku. Křoví v brněnských Vinohradech mě ale rychle vyvedlo z omylu. Stal se ze mě odpadkový hrdina.
Je léto. Slunce příjemně hřeje a pozdní středeční odpoledne přímo vybízí k posezení s kamarády u grilu či “válendo” u vody. Můj program na večer je však mírně odlišný - budu ho trávit ve společnosti věcí, které už lidé ve svých životech za společnost nechtějí. A nejsem sama.
Potkali jsme se v šest hodin večer na zastávce Mikulovská ve Vinohradech, v místech mně dosud neznámých, ovšem na první pohled uklizených. Bylo nás dvanáct. Deset dobrovolníků, hlavní organizátorka z Trash hero Brno a já..„Každý si vemte pytel a rukavice a pojďte za mnou,“ začala akci slovy jedna z organizátorek Ivana Rakúsová. Celá nadšená beru nutnou výbavu a vydávám se vstříc neznámu. Organizátorka však po pár set metrech mizí někde v křoví a za ní i dalších deset účastníků. Nedávám na sobě znát pocit nejistoty a mizím v křoví taky.
Au vlasy, au něco mě štíplo. Páni to je bordelu. Po pár štípancích, rozcuchaných vlasech a zděšených výrazech jsme došli na místo činu. Bylo zde tolik bordelu (promiňte mi ten výraz, ale nedá se jina), že jsem ani neviděla zem. Prostor nebyl ani příliš velký. Vypadal jako skladiště bezdomovců a možná nejsem daleko od pravdy. „Nejlepší bude jít ve dvojicích. Jeden bude sbírat plast a druhý směsný odpad,“ dodává poslední instrukce, a tak se přidávám k mladé vysoké blondýnce Terce, která je soudě podle výrazu tváře na akci taky poprvé.
Hrneme se dozadu na plácek, kde se alespoň můžeme postavit rovně, protože všude okolo jsou stromy a zarostlé keře. Jako první beru starou botu, která leží pod náloží zpola rozložených plastových sáčků. Následují tři žehličky, topinkovač, nespočet svetrů, kabelů, plastových flašek, skla a další těžko identifikovatelné předměty.
„Nechceš berle nebo lyžařské hůlky?“ zavolá na mě blondýnka a mává nad hlavou se zbytky hůlek a madel od berlí. Na to jí odpovím rovněž nad hlavu zvednutým vysavačem. Tentokrát mám větší trofej. Půl hodina uplyne jak nic a máme nasbíráno už několik pytlů. Haldy odpadků však nemizí. Naopak se mi zdá, že jich je tam čím dál víc. Po otevření prázdné flašky se mi chce zvracet. Zbytek vína vytvářející odporný puch se šíří prostorem velmi rychle, ostatní hrdinové mi sarkasticky děkují. Stejně tak staré oblečení, které už jako oblečení zrovna dvakrát nevypadá. Na všudypřítomný zápach jsme si po chvíli zvykli všichni.
„Našla jsem stříkačku. Co s tím?“ zhrozila se moje parťačka pro dnešní večer. „Ukaž, mám na to speciální kyblíček,“ ozvala se jedna ze sběraček jako by to byla běžná věc. Od té doby jsem si dávala daleko větší pozor, kam sahám. Já naštěstí žádnou nenašla. Za to Terka našla ještě další dvě.
Po chvíli se k našemu místečku o rozloze střední koupelny, který s Terkou čistíme už hodinu přidává maminka se dvěma malými dětmi. Odvážná to žena, že vezme tak malé děti na místo, kde netuší, co všechno se může na zemi válet, říkám si v tu chvíli. „Nejvíc mě baví sklo,“ prohodí asi šestiletý klučina a hodí skleněný kus do pytle. Děti sbírání baví.
Po více než hodině mě začíná zavalovat pocit bezmoci. Sbírám jako šílená a přitom nic neubývá. Hlavou se mi honí myšlenky, kolik toho tady po Brně všude musí být. „Organizace Trash Hero funguje asi rok. Ze začátku jsme si místa, která uklízíme, hledali sami. Teď už se nám dost často stává, že lidé nám lidé na facebooku píšou tipy na místa,“ popisuje výběr místa černovlasá paní.
Na akce tohoto typu chodí zhruba patnáct lidí. Většinou se jedná o stálé hrdiny. Sem tam se objeví někdo nový jako já.
Končíme v osm večer. Po dvou hodinách jsme šestnácti dospělých a dvou dětech nasbírali 81 kilogramu plastu, 310 kg směsného odpadu, 38 kg skla, jeden záchod a čtyři pneumatiky.
Večer v duchu smradu, potu a odpadků měl pro mě zvláštní nádech. Mísí se ve mně naštvanost na lidi, kteří jsou tak bezohlední vůči svému okolí, s pocitem zadostiučinění, že jsem dnes Brnu, jež mi dopřává spokojený život, zase něco vrátila.
A nutno říct, že pivo mi “po práci” ještě nikdy tak dobře nechutnalo.
