Brno si v nejbližší době připíše další významný historický úspěch. Brněnský životní styl bude totiž zapsán do nehmotného dědictví UNESCO. Stane se tak vlastně díky náhodě. Brno upoutalo delegaci inspektorů UNESCO natolik, že se rozhodli zakonzervovat "tenhle unikátní skanzen" pro další generace. "Jinak by tomu nikdo neuvěřil," prohlásil vedoucí výpravy.
Už jen samotná přítomnost delegátů v Brně je dílem náhody. „Jeli jsme vlakem z Prahy do Vídně a náš vlak zůstal kousek před Bnem .- v jakémsi Adamově - stát. Bez udání důvodu. Po šesti hodinách nám bylo řečeno, že si Brno musíme zasloužit," dal se do vyprávění německý delegát Max Pitchus.
„Ani jsem nevěděl, co Bno je, proto jsem netušil, proč bych si ho měl zasloužit. Milý pán cestující vedle mě si však zapamatoval mé jméno a řekl mi "maezei, ty pitchus", což mě potěšilo, a tak jsme šli," popsal postarší Němec.
Unavená delegace došla po kolejích až na brněnské hlavní nádraží. „Well looking building indeed, but it ends with that," popsala britská vyslankyně Theresa Maynot-Deal. Na hlavním nádraží vedle architektury ocenila hlavně přístup k péči o zdraví cestujících, a to vzhledem k faktu, že všichni kuřáci z výpravy byli obráni o cigarety během 15 veřin od vykročení z budovy.
Největší dobrodružství však delegaci teprve čekalo - okružní jízda taxíkem po brněnských hotelech. „Můj dědeček bojoval v první světové válce u Verdunu, vyprávěl nám o tom, o obrovských kráterech po bombách, o zdevastované zemi nikoho, o tom, jak trpěli lidé, koně, vozy. Ještě že nebyl v Brně...," konstatoval suše francouzský delegát Pierre LePisse.
„Měli jsme spoustu času na kochání. Každou ulici, kterou jsme projížděli, jsme si mohli prohlížet až 10, 15 minut. Ty scenérie byly neuvěřitené," popsal mladý Fin Vypiee Pivsson. „V parku seděl mladík, spokojeně se rozhlížel a masturboval. O pár ulic dál zas stál muž a se svým penisem dělal vrtulník - asi chtěl pobavit to dítě v kočárku, za jehož maminkou běžel," divil se finský delegát.
Zvláštní lidi v ulicích, to by člověk podle delegace možná zažil v každém městě. Něco jiného však upoutalo pozornost skupiny. „Co má Brno za problém s penisy?" ptá se nechápavě maďarský Prgyel Namageru. „Jedna věc je fotit si svoji, ehm, řekněme čabajku, a posílat ji ostatním (což je samo o sobě dost perverzní), postavit tomu ale sochu skoro na každém náměstí a lákat lidi, aby se s tou chloubou sami fotili, to už jde mimo moje chápání," kroutil hlavou nechápavě Maďar.
Počáteční nepochopení však nahradily sympatie. „Brno je zvláštní. Nejdřív vás vyděsí, pak rozesměje a ve chvíli, kdy se přestanete divit, se ho naučíte milovat," prohlásil po první noci v Brně vedoucí výpravy Pitchus. Co přimělo změnit jeho názor na Brno během jediné noci, odmítal prozradit. (Podle nepotvrzených informací v tom měla prsty hlavně Poslední leč, neznámá mladá Slovenka "and lot of slivovidza")
„Brno musí zůstat, jak je. Jinak těm příběhům nikdo neuvěří. To si musí Japonci přijet vyfotit," uzavřel vedoucí delegát.
