Režiséra M. Night Shyamalana mi bylo v posledních letech opravdu líto. Poté, co dokázal diváky po šokovat snímky jako Šestý smysl, Vyvolený nebo Znamení, přišel prudký pád a muž, svého času nazývaný novým Hitchcockem, upadl v nelibost díky extrémně špatným snímkům typu Poslední vládce větru, Po zániku země nebo Stalo se.
Rozpolcený každopádně není první Shyamalanův pokus o návrat. Ten přišel už loni s found footage horrorem The Visit, ve kterém se dvě děti postupně dozvídají šokující pravdu o svých prarodičích. Šlo o průměrný film. Samozřejmě o něco lepší než třeba zmíněné Stalo se, ale stále dost absurdní. Dobrou zprávou je, že nejnovější režisérův počin je zase o kousek lepší a blížší snímkům ze začátku jeho kariéry.
Hlavní protagonistou je Kevin. Ten unese tři dívky, Claire, Mariciau a Casey. Netrvá dlouho a společně s unesenými ženamy zjišťujeme, že Kevin ve skutečnosti není Kevin ale Dennis. Jedna z 23 osobností žijících v Kevinově těle. Hlavní hrdina totiž trpí poruchou odborně zvanou Disociativní porucha identity. Dennis má v plánu všechny tři dívky obětovat bytosti zvané Bestie, na jejíž příchod se on a další dvě osobnosti v jeho těle - řád milující Patricia a chlapec Hedwig, připravují. Nastává tedy boj o přežití.
Dokud se snímek zabývá zkoumáním Kevinovy poruchy, jde o zajímavý film. Shyamalan totiž divákovy neznalému této problematice předhodí mnoho více než zajímavých faktů a teorií o síle lidské mysli (které mimochodem opravdu nejsou vycucané z prstu). Jakmile se ale pozornost přesune k minulosti jedné z dívek, či k samotné Bestii, záčíná být vše více či méně směšné a téměř až neuvěřitelné. Ne přímo svou podstatou, ale tím, jak nám snímek dané skutečnosti předkládá.
Co ruší, jsou i docela časté logické nesmysly, jako například že si Dennis po nástupu do auta nevšimne, že vedle něj někdo sedí, nebo postavy Claire a Marciai, které na dobrou polovinu filmu zmizí, aby se objevily až v samotném, emocionálně vypjatém finále. To bohužel díky tomuto faktu nemá takovou sílu, jakou by si režisér přal.
Co ovšem potěší, je celková atmosféra. Zajímavá výprava, hudba a vizuální stránka. Nejvíc ale herecký výkon Jamese McAvoye v roli Kevina a všech ostatních (takzvané Hordy). Jde o skvost, který celý film zachraňuje z vod průměrnosti. Rozpolcený je navíc ponořen do takové zvláštní, nepopsatelné atmosféry.
Pokud čekáte škokující pointu na závěr, podobně jako např. u Šestého smyslu, Vesnice nebo Vyvoleného, dostanete ji. Vlastně je natolik šokující, že na ni budete reagovat třemi následujícími možnostmi. Buď ji nepochopíte a bude vám jedno, nebo ji pochopíte a bude se vám líbit, nebo ji pochopíte a řeknete se ''Co se to do pr... právě stalo?''. Což byl můj případ.
Rozpolcený není špatný film. V duchu samotného názvu bych ho označil za film rozporuplný. Po jeho shlédnutí jsem o něm musel přemýšlet a vlastně i teď, 5 dní po shlédnutí, stále přemýšlím. A ono je to nakonec i dobře. Pokud hledáte snímek, u kterého musíte přemýšlet, ale zároveň nechcete čistý art, dejte Rozpolcenému šanci. A navíc, narozdíl od mnoha předchozích filmů M. Shyamalana si tenhle svůj úspěch zaslouží.
70%
Robert Poupátko
Foto: cinemart.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
