Brněnské kapele Květy se už dlouho daří jedna nesamozřejmá věc - neustále se hudebně vyvíjí a přesto si zachovává osobité charisma a identitu. Může to zprvu znít jako klišé, faktem však zůstává, že v kontextu domácí scény byste jen těžko hledali uskupení, o kterém by něco podobné šlo říct s opravdu čistým svědomím.
Podíváme-li se kolem: mladší souputníci jako je kapela Zrní zatím postrádají několik let vývoje, Bratři Orffové či Umakart zase fanoušky na svá alba nechávají s oblibou čekat. Poslední album Květů Miláček Slunce přitom zachycuje odrostlé jihomoravské folkaře v dost možná vrcholné tvůrčí formě. Jisté je při nejmenším to, že v pořadí osmá řadová deska je svědectvím o konci jedné etapy složení a zvuku kapely.
To, co brněnskou skupinu bezpečně oddělí od jiných, jsou texty. Vrstvené, snové, někdy až surrealistické koláže frontmana Kyšperského mají své nezaměnitelné kouzlo. V kombinaci se zajímavými instrumentálními linkami, výraznou rytmikou a houslovými party, se daří Květům především jedna věc. Jejich skladby zachycují okamžiky a chvíle skrze pocity. Dokladem této schopnosti je i jubilejní desátá deska skupiny. Úvodní skladba Je podzim uvádí do světa, kde: „Ve vzduchu je cítit taková ta vůně, namíchaná z touhy a stesku,“ a jste tam, nehledě na roční období za oknem. Věci se dají popsat různě. Buď jdete na věc přímo, nebo sdělení raději obvinete slovy kolem dokola. V obou případech vám při troše štěstí lidé porozumí. Jen s pomocí trochy toho slovní obcházení kolem horké kaše sdělení však dokáže slovům přisuzovat i příslušné emoce. Ty jsou přitom pro Květy zásadní i na nové desce. Zároveň ale dvanáctka nových písní míří na posluchače často o dost příměji, než tomu bylo zvykem na předchozích albech.
Trio úvodních skladeb víří vody nejdříve melancholicky se zmíněnou písní Je Podzim, pak tajemně s Cizincem a nakonec naléhavě v Synovi. Následující ČKNO (Český klub německých ovčáků) pak je jakýmsi pomyslným time-outem toku desky ale vlastně i času obecně. Při finálním mixu se kapela snažila album pročistit od nadbytečných zvuků. ČKNO je vrcholem této tendence. Tichá voda, která břehy odnáší, místo toho, aby je obemílala. Hudebně méně výrazná je střední pasáž alba a trojlístek písní Uklízím Pokoj, Věrka a Opičí Král. Utopit v pocitech se ale dá hned v následující skladbě V Jezeře Mléka a Mlhy. Album plyne tak samozřejmě a mimochodem jako brněnská řeka Svratka na okraji města. Na rozdíl od ní ale skvěle poslouží k malé duševní očistě. Závěrečné vyústění přinášejí skladby Ty a především psychedelicky ladění Psi.
Po vydání desky skupina oznámila změnu složení. Éra, kterou Miláček Slunce uzavírá, byla pro Květy spojená s folkovými kořeny a postupným jemným koketováním s elektronikou. Co přinese odchod houslisty Alberta Nováka a basáka Ondřeje Čecha je zatím možné jen odhadovat. Vzhledem k vývoji zvuku kapely a také faktu, že oba zmíněné členy nahradil známý brněnský multiinstrumentalista Ondřej Kyas, je pravděpodobné, že právě elektronické party dostanou v hudbě Květů ještě větší prostor. Jisté však to, že Miláček Slunce je pravděpodobně nejsilnější domácí deskou minulého roku. Je také fakt, že jde o více než důstojného nástupce předchozího alba Bílé Včely, na které v mnohém navazuje. Konec jedné éry se povedl. Je čas těšit se na tu novou, která právě začala.
Tibor Vocásek
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
