Bára Poláková: Jsem nejvíc šťastná, když můžu být kreativní a tvořit

Jak už naznačovala fronta lidí před vchodem do klubu, dnešní večer ovládne něžné pohlaví. A tím nemyslím pouze výstup charismatické zpěvačky, složení publika v klubu se totiž skládalo z výrazné většiny z dam a slečen všeho věku. Nepřítomní pánové prohloupili. O to víc, když se na pódiu vedle Báry Polákové objevily také neméně krásné a neméně talentované vokalistky Markéta Stehlíková a Kateřina Sedláková.

Show začala tak, jak jsem - a předpokládám, že i většina příchozích - očekával. Spontánně, nenuceně, bezprostředně. Přestože publikum očividně text většiny písní neznalo, rozhodně nestálo bokem. Chvílemi až osmičlenný ansámbl totiž rozjel energickou osmdesátitiminutovou jízdu, na jejímž konci sklidil dlouhý aplaus a byl "donucen" k přídavku. Ten byl uveden tóny písně "Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem" a po několika písních zakončen bonusovou Nafrněnou. Na Flédě zavládla všestranná spokojenost. U nás ještě umocněna vědomím, že si chvíli po konertě Báru sami vyzpovídáme.

V létě jste vystupovala s MIG 21 na Špilberku, poté jste vystupovala na Mariánském létě. Jaké to byly koncerty, těšila jste se do Brna?

Skvělé, já mám Brno strašně ráda, opravdu strašně ráda. Mrzí mě, že dnes spíme na kraji Brna. Já jsem úplně nešťastná, protože jsem se strašně těšila na centrum. Nevěděla jsem to, takže příště si to pošéfuju, aby to bylo podle mých představ.

Takže se nepůjdete podívat do centra?

Ne, chtěla jsem vidět bar Super Panda Circus, tak mě to mrzí. Tak aspoň půjdu hned spát, protože zítra máme Krnov a pozítří Ostravu.

Byla jste někdy v Super Panda Circus baru? Zrovna před pár dny vyhrál Czech Bar Awards za nejlepší koktejlový bar.

Vidíte, to ani nevím. Nebyla, bohužel. Strašně jsem se tam těšila, slyšela jsem o něm od kamaráda Ondry Zimy, což je producent filmu Kvarteto, který jsem teď točila v létě. Pak jsem si o baru ještě četla a je mi strašně sympatický. Je mi sympatická ta vzácnost, kterou oni vytvořili tím, že není pořádně vidět vchod, že to nemělo ani nějakou masivní reklamu. Že to funguje na šuškandě a na tom, že jsou prostě dobří. To je v téhle ekonomikou posedlé době skvělé, když někdo dělá něco proto, že to má prostě rád.

Tak aspoň se máte na co těšit až přijedete do Brna.

No, my tu máme ještě nějaký koncert v prosinci, takže sem ještě přijedeme. Ano, vyrazím tam. Nepiju alkohol, tak snad něco vymyslí i pro mne. A ještě je uplně skvělý, že neberou rezervačky a celý ten systém. To je mi takový sympatický.

Jak to vypadá s dalšími koncerty?

Plánuju pauzu od ledna do června a pak zase začínáme od července hrát. Ale jen jeden koncert týdně a končíme v srpnu. Protože jsem taky maminka, tou dobou budu dokonce dvojitá a chci být doma a užívat si to.

Jak to zvládáte?

Je to náročné. Přes týden se snažím být doma a nic jiného nedělám a pak tři dny hraju. Doteď se mnou jezdila Ronja a teď to zkouším bez ní. Už se mi stýská a to je to první den. Je veliká, takže už to tak může být, ale já jsem na ni velmi fixovaná. No ale samozřejmě musím teď udělat nějaké povinnosti-focení, rozhovory, takže to není jednoduché. Proto si také dávám do června pauzu. Kdybyste mi volali, tak se nedovoláte (smích).

Dnes na konci koncertu zazněla písnička, která se jmenuje Pas. Říkala jste, že ji hrajete až teď, přitom je píseň, kterou jste napsala jako úplně první. Kdy jste začala psát první písničky?

V pětadvaceti. Napsala jsem ale jen tuhle a byl to vtip. Chodila jsem tehdy s klukem, který se jmenoval Tomáš, a takhle přesně to bylo. Je to jen převyprávěný příbeh. On opravdu letěl do Londýna, zapomněl si pas, vrátil se domů, zjistil, že je na stole, koupil si novou letenku a letěl až druhý den v devět ráno. Na zahradě jsem to tenkrát dala dohromady, byla u toho ještě má kamarádka Kecka a dost jsme se nasmály. Nahrála jsem to na telefon a poslala jsem mu to.

Proč jste ji nehrála už dřív?

My jsme to nechtěli, ani na desce není. Já jsem to už hrála párkrát sama na Barování a měla jsem pocit, že ta písnička úplně nefunguje.

Pro mě zafungovala jako jedna z nejlepších. Vyzařuje z ní opravdová pohoda.

Ano, bylo to fakt tou aranží, já jsem tam byla jen s kytarou. Měla jsem pocit, že když už ji člověk jednou slyšel, že se tam pak nic moc neděje. Ale není to tak, protože kluci jsou skvělí muzikanti. Ono u každé písničky záleží, jak se postaví. Jen u téhle je to hodně vidět.

Kdy jste se rozhodla, že se budete věnovat hudbě?

To konečné odhodlání možná přišlo i s tím, když mi došlo, kolik hudba přináší svobody. Takhle zvenku to často vypadá, že u herecké profese je to tak, že se nějak zásadně rozhodujeme, co kde budeme hrát. Ale spíš je to tak, že v závislosti na nabídkách se nějak formujete.

 Musíte mít často pevnou vůli odmítat práci pro peníze na úkor kvality. A já mám takové přesvědčení, že je potřeba lidi kultivovat dobrými věcmi. Proto bych nikdy nešla do nekonečného seriálu. Takže jsem prostě dělala to, co mi připadalo, že dává smysl a podle toho co zrovna přicházelo. Pokud to smysl nedávalo, tak jsem odcházela nebo odmítala. A klidně vydělávala málo peněz.

Zjistila jsem, že jsem ráda svobodná. A taky že nejvíc jsem šťastná, když můžu být kreativní a něco vytvářet. A postupně jsem se dostala až k tomu mít svojí kapelu, což je obrovská zodpovědnost. Potom, co jsem vyhlásila tu pauzu, jsem si uvědomila, kolik vlastně zaměstnávám lidí a jsem za ně zodpovědná. Nedošlo mi, že já jsem ten člověk, který jim dává práci a pak mi to bylo moc líto. Ale musím myslet na rodinu. A na to, že mi utíkají strašně důležité roky a nechci o to přijít. Žádná kariéra za to nestojí. Tohle mám velmi jasně dané.

Měla jste pro sebe někdy i jiné plány, než uměleckou dráhu? Dovedla byste si pro sebe představit jiné zaměstnání?

Jako dítě jsem si přála být herečka, abych si mohla všechno na světě vyzkoušet. Teď už si ale umím představit různá jiná odvětví. Baví mě toho tolik!

Máte nějaký zajímavý koníček, který by od Vás člověk nečekal? Třeba vaření?

Máte dítě?

Nemám.

Na koníčky není čas. Jsem ráda, že vůbec mám někdy čas jít na trh a dát si sama kafe. Nebo otevřít knížku. Teď tady mám jednu s sebou po dvou letech. S dítětem je to jiný level bytí.

Vůbec toho nelituju, je to jenom o tom, že na sebe nemáte vůbec čas. Já to tak aspoň mám. Jiné ženy to mohou mít jinak. Ale mě to nevadí. Čas na sebe budu mít, až budu stará.

Když jsem byla bez Ronji, tak jsem koníčky měla. Surfovala jsem. Jezdila jsem na Bali, na Hawai. Taky jsem jezdila na snowboardu. Mám ráda tenhle typ sportů.

Takže adrenalinové.

Ano, a na surfování se strašně těším, až zase začnu. Člověk na nic nemyslí, chytí vlnu a už přemýšlí jen nad tím jak nespadnout. Je to dobré na vyčištění mozku.

Takže vaření fakt ne. Vařím ráda, ale že bych se na to nějak soustředila to ne. Na jídlo ale kladu velký důraz. Z toho je veškerá energie, kterou máme. Dneska se mi všichni zase smáli, že jsem večeřela rýži, když všichni měli normální večeři.

Jak se cítíte na pódiu při koncertě ve srovnání s divadelním vystoupením?

Je to určitě jiné. Na koncertě jste sami za sebe. Je pravda, že i někteří světoví zpěváci mají masky, nastaví se vnitřně na nějakou postavu. Ale to já nemám, to jsem si užila v minulosti v divadle a tady mě baví právě ta obyčejnost. Normálnost.

Jsem ráda, že můžu být sama za sebe, že když se něco pokazí, tak to můžu říct. Když se něco povede, tak to taky můžu říct. A to se mi na tom hrozně líbí, že ta reakce je hned, že buďto lidi zpívají s námi nebo ne. Naštěstí se nestalo, že by je to štvalo.

Na mě jste tímto přístupem působila příjemně.

No, je to tak, že i když hrajete v divadle super postavu, tak musíte počkat na tu děkovačku, kdy tam přijdete a teprve se ukloníte za sebe. Nemůžete říct uprostřed představení: „To je super, že se smějete, máme radost“ Na druhou stranu divadlo má zas svoje kouzla, která se nedají přenést a proto je jedinečné.

A jak Vy vnímáte publikum? Dokáže naopak Vás něčím zaujmout divák?

Pamatuji si tváře. Dokonce si pamatuju i jména lidí, kterým se podepisuju, hlavně děti.

Máte před vystoupením stres?

To mám vždycky. Na začátku léta, když byly velké koncerty, třeba na Colours of Ostrava, kam přišlo asi 13 tisíc lidí. Já jsem čekala třeba dva tisíce a ni mi to nikdo neřekl, že jich tam je tolik. Vylezla jsem a nemohla jsem dodýchnout, je to strašný tlak, když vidíte tolik lidí a uvědomíte si, že to všechno stojí na vás. Jste úplně normální člověk, který tady teď stojí a jenom vám šrotuje v hlavě: „hlavně nic nepokazit“. Po pár písničkách už jsem se rozjela a naopak jsem měla z těch lidí úplnou euforii a běhala po tom největším podiu v Čechách tam a zpátky. V divadle jsem hrála maximálně pro tisíc lidí a ještě se koukala jinam.

A taky jste tam součástí celku.

Přesně, tam když to poděláte, jsou tam i ostatní a zachrání vás. Ale tady to uslyší. No, takže prostě na začátku léta jsem měla velké stresy. A pak jsem se omlátila a už to bylo dobré. A teď to přišlo znova na tour, to je zase jiný pocit.

Na festivalech jdou lidi třeba na někoho jiného a u Vás se zastaví, když jdou kolem. Ale tady mám obrovskou zodpovědnost, že to je jejich večer. Že přišli prostě na nás a chtěj se bavit. A že je nechci zklamat. Tak jedem vždy na stodvacet procent, leje z nás a strašně se všichni bavíme. Většinou jsem nervózní dvě první písničky a pak se oklepu a pařím s ostatníma.

To by nikdo nepoznal. Působila jste naprosto vyrovnaně.

To tak je. Hraju od 10ti let divadlo. Musím s tím umět pracovat. Ale naposledy se divili i kluci, že to tak mám. To když bylo ve Vsetíně a Frýdku Místku narváno. Asi už jsem taky stará, možná kdyby mi bylo dvaadvacet, tak to taky zvládám lépe.

Hrozně všechno prožívám za ostatní. Například naposledy tu byla nějaká holčička, která si ke mně sedla a já cítila, jak se jí klepou zádíčka a úplně se mi chtělo plakat. Taky si pamatuju chvíle, kdy jsem se já takhle třásla, když jsem se setkávala s někým známým. Nebo teď během koncertu jsem holčičce, která si mě natáčela, vzala mobil, a natáčela jsem nás pro ni na pódiu. Když jsem jí pak mobil vracela, tak na mě koukala v mrákotách. Až mi jí bylo líto, co jsem jí to způsobila.

Všeobecně, dá se říct, že jste trochu nervák?

Nervák ne. Spíš vám tu prozrazuju, co bych možná neměla a možná to tak má spousta lidí, jen by vám to neřekli, aby se třeba neshodili. Nejsou to věci, který jde vidět. U nerváka vidíte, že to je nervák. Tady nic neuvidíte. Jde spíš o vcítění se do lidí a přání dělat věci pořádně, aby dávaly smysl.

Díky za rozhovor, hodně štěstí při dalších koncertech a rádi Vás tu v Brně zase uvidíme!

Anna Kutíková, Martin Šeda

Foto: Jolana Halalová