Kdy přijdou sardinky na scénu?

Nervy v zákulisí, pohoda na jevišti? Nikoliv!

V malém anglickém divadle právě probíhá poslední večerní zkouška komedie Bez roucha. Napětí houstne, režisér Lloyd Dallas je nervózní, herci zapomínají text, dveře nejdou otevřít a talíř se sardinkami se stává nevyřešitelnou rekvizitou. Ač jde o oddechovou frašku, je souhra všech herců naprosto zásadní, vše musí šlapat jako hodinky. Jenže divadlo není idylickým místem. Když se k obvyklým problémům při zkoušení přidají i komplikované a nedořešené vztahy mezi jednotlivými herci, je o pořádné drama postaráno.

Britský dramatik Michael Frayn (*1933) napsal brilantní situační komedii, vtahující nás přímo do útrob divadelního zákulisí, kde umožňuje divákům nahlédnout pod pokličku tvůrčího procesu s velkou dávkou humoru a nadsázky. Dnes už legendární komedie Bez roucha (1982) je příležitostí pro herecký koncert, v němž mají jednotlivé postavy možnost neustále vystupovat a vstupovat do svých rolí, pohrávat si s „hereckými šuplíky“ i se schopností okamžité improvizace. To vše je navíc kořeněné lehkým sarkasmem a několika porcemi nakládaných sardinek. Komedii z divadelního prostředí, kde lze těžko předem odhadnout, zda se budete více bavit tím, co se děje na jevišti, anebo v zákulisí, bude režírovat Lukáš Brutovský.

„Bez roucha  je moja prvá čistokrvná komediálna inscenácia. Od začiatku sme všetci vedeli, že je to nemilosrdný žáner. Ten text vám nič nedá zadarmo. Myslím, že sme sa radi stali strážcami jeho mechanizmov, je to - najmä pre hercov - drina a ja môžem len dúfať, že sa v závere vyplatí.“ Říká o inscenaci její režisér Lukáš Brutovský, pro kterého to je druhá spolupráce s Činohrou NdB. V jeho režii a s jeho originální hudbou můžete v současném repertoáru vidět Doktorku v divadle Reduta.

V Mahenově divadle se Bez roucha uvádí podruhé. Poprvé ji mohli diváci vidět jako relativně novou věc v červnu 1989, tj. sedm let od jejího vzniku. Tenkrát se uváděla pod názvem Bez roucha (Za oponou). Originální anglický název hry Noises off má do češtině hned několik překladů. Tak například: Zepředu, zezadu; Bez roucha; Ještě jednou zezadu; Sardinky na scénu; Dvakrát zezadu.

Text Michaela Frayna je unikátní tím, že dokázal vytvořit skvělou typologii postav, jejichž jednání je neodmyslitelně spjato také se specifickým pohybem na scéně nebo akcí s rekvizitami. Dveře, sardinky nebo třeba i kaktus se tak v této hře stávají rovnocennými partnery a jejich „dramaturgii“ jsme tak museli věnovat speciální péči, a to jak na jevišti, tak i v zákulisí. Zkoušet inscenaci Bez roucha je nikdy nekončící adrenalinová výzva, stovky gest, několik talířů sardinek, nespočetně krát zavřené a otevřené dveře, zdánlivý chaos, který však musí fungovat jako hodinky, aby mohl být vykoupený smíchem.       

„Ta hlavní výzva spočívá spíš v něčem jiném – totiž uvědomit si, že v podstatě nenavrhuji scénu pro „naše představení,“ ale pro hru, která se v něm zkouší a hraje. To byl skutečně zásadní moment během celého procesu – kdy jsem musel „pohřbít“ své „ego umělce“ a uvědomit si, že tentokrát je potřeba vymyslet prostor tak, aby primárně sloužil textu a přesně vymyšleným situacím a gagům. Zjistil jsem, že pokaždé, když se do návrhu vloudilo něco „kreativně stylizovaného“, scénografické řešení přestávalo fungovat. Takže pro mne to tentokrát bylo převážně cvičení v pokoře a popření „umělce v sobě“ – výsledkem je pak vědomé odevzdání kontroly vizuální složky do rukou autora,“ říká o své práci autor scény Pavel Borák.

Markéta Sládečková, autorka kostýmů doplňuje: „Vždy je potřeba zvolit nějakou stylizaci a u kostýmů ke komedii se v tomto směru očekává bujarost a nevázanost. Mám ale zkušenost, že když to člověk s legračností kostýmu přežene, může se stát, že to vtip postavy docela zabije. Prostě je nutné najít tu správnou míru. V této hře je ještě jiná situace – jsou zde jednak postavy představující herce v kostýmu, který „jako“ navrhnul někdo jiný – tzv. „divadlo na divadle“ - ty jsou nějak stylizované. A jednak zde vystupuje režisér inscenace a další lidé z divadelního provozu, u kterých jsme naopak chtěli, aby působili co nejvíc reálně.“