SAMA V NEPÁLU: Z Ramechhapu do Lukly aneb nejdelší horská dráha na světě a nejděsivější letiště světa

Po půlnoci jsem vyrazila pár minut chůze na domluvenou zastávku. Kolem mě se v náladě potáceli Nepálci a bez nálady po zemi přebíhali myši. Za denního světla není Káthmándú o tolik hezčí. Je to hrozně prašné město. Zhluboka se nenadechnete, ale pokud se nadechnete mimo roušku nebo jinou ochranu dýchacích cest, tak ucítíte cihlový prach v puse. Občas to i zakřupe mezi zuby. Začnete kašlat, protože je to nepříjemný těžký vzduch. Do toho se mísí vůně, či smrad chcete-li, curry a dalšího koření, smažená jídla podávaná na ulici, pach ohořelých těl, která se pálí v obřadech na řece protékající městem, odpadky a výfuky. Pro Evropana to je šok. Do toho zde funguje zběsilá šílená asijská doprava. Autoškolu je ale asi snadné zde udělat. Pokud řidič odbočuje, je potřeba troubit. Troubí se ideálně stále. Rušné, prašné město.

Proto jsem zastala názor – v Káthmándú po příletu maximálně pár hodin a rychle se přesunout do Lukly! Lukla je střed regionu okolo Everestu – národního parku Solokhumbu. Do Lukly můžete buď přiletět za zhruba půl hodiny z Káthmándú, popřípadě za nějakých dvacet minut z Ramechhapu, nebo do ní dojdete z nejbližšího vesnice Jiri, do kterého vede silnice. Chůze z Jiri do Lukly vám ale zabere zhruba šest dnů.

Lukla je sama o sobě ale neuvěřitelné místo. Tenzing-Hillary Airport si dlouhodobě drží první místo mezi nejnebezpečnějšími letišti světa. Přistávací dráha měří pouhých 527 metrů, pro srovnání v Praze měří kratší druhá dráha 3250metrů, v Dubaji je to více než 4000 metrů. Zároveň je dráha v Lukle nahnutá. To, aby brzdila náklonem přistání, protože na konci ranveje je skála. Naopak při vzletu náklon pomáhá docílit rychlejšího rozjezdu, protože na konci dráhy je hluboký sráz. Může to znít nekorektně, ale v létě došlo v Nepálu k letecké nehodě. Takže podzimní sezóna byla skvěle naplánovaná – procentuální šance, že by došlo k další nehodě se rapidně snížila.

Nasedla jsem do minivanu společně s dalšími 15 lidmi a jakmile jsme se rozjeli, řidič pustil nepálskou pop hudbu. Vzhledem k cestě jsme do rytmu skákali ve vozidle zleva doprava. Po dvou hodinách jsme zastavili na zastávce, kde bylo možné se občerstvit. Krom záchodu, který byl samozřejmě jen dírou v zemi, jsem skočila po Coca Cole. Začalo mi být dost špatně z té cesty. Procestovala jsem kus Evropy autobusem, ale takhle špatně mi ještě nebylo. Šílené horské dráhy jedete jak dlouho? Pět minut? Tohle bylo nekončící čtyřhodinové utrpení! A věřte mi, že po hodině, kdy se vám začne dělat zle, počítáte minuty. A představa „už jen“ tří hodin… Brzy jsme pokračovali a já se jako ateistka začínala modlit, abychom rychle dojeli.

Divokou jízdu minivanem ukončil náraz do hroudy kamení. Řidič si dal na chvilku šlofíka.

Najednou jsem vylítla dopředu tváří na sedačku přede mnou a před předním sklem se objevil prašný mrak. Řidič na chvilku usnul a narazil do hroudy kamení a suti. Ještě, že tam ta hrouda byla! Za ní byla díra, přes kterou se právě stavěla další část silnice. To ten nepálský výlet pokračuje!

Naštěstí brzy jel okolo další minivan a řidič nám domluvil pokračování v cestě. Musím přiznat, že druhý řidič jel mnohem lépe, a tak špatně mi nebylo. Ocitla jsem u letiště Ramechhap. Toto letiště disponuje pouze zdmi, které oddělují letištní plochu od zbytku vesnice, a kde projdete osobní bezpečnostní kontrolou. Poté čekáte na letadlo přímo u dráhy. Let nebyl vůbec špatný, ale osobně z něj se všemi informacemi okolo nemám dobrý pocit a vždy si hodně oddychnu po úspěšném přistání v Lukle. Během letu máte krásný výhled na část Himalájí, zvláště, pokud opět sedíte v levé části letadla. Po dosednutí se ozval radostný potlesk a mě si hned vyzvedával můj „osobní himalájský manager“ s porterem.