středa 29. ledna 2020 Zdislava

Ve čtyřiceti konečně žiju jako člověk, a ne jako hovado, říká brněnský DJ Opia

Život Romana Ševčíka byl ještě nedávno jednou velkou party bez konce. Když si ale málem zapálil vlastní byt, tak přeci jen uznal, že je na čase přehodnotit své priority. Nedávno oslavil čtyřicáté narozeniny a podle svých slov mu nikdy nebylo lépe. V rozhovoru pro Brněnskou Drbnu vysvětlil, proč je sláva tou největší drogou světa a co si myslí o žábách na prameni hudebního průmyslu.

Kdo je DJ Opia?

Po hudební stránce jsem primárně DJ a producent. To znamená, že dohlížim na vznik různých tracků a nemusí to být jenom rap. Velmi rád ale tvořím i mimo hudební oblast. Věnuju se psaní, dělám do výtvarna. Dalo by se říct, že mě baví v podstatě všechno, co se pojí s kreativnem. Zdá se mi přitom, že čím jsem starší, tím mám do toho všeho větší chuť.

Takže jste ve svých čtyřiceti na vrcholu sil?

Dá se to tak říct, stihl jsem si za svůj život projít spoustou fází. Od naprostý bezstarostnosti, kdy jsme s kapelou Naše věc obráželi koncerty, po pomyslnej pád na dno v podobě alkoholismu. Bylo to období naprostýho zevlu, kdy jsem na všechno kašlal a promrhával svůj talent.

Mohl byste to přiblížit?

Celý to trvalo skoro deset let. Deset let nepřetržitý párty a rock and rollu. Vybudoval jsem si za tu dobu poměrně slušnou závislost na alkoholu. Pil jsem jako blázen a dělal ostudu, kde se dalo. Všechno to vyústilo tim, že jsem málem shořel ve svym bytě na Kotlářský, kterej jsem si zapálil. Když přijelo šest obřích hasičskejch vozů, tak to pro mě konečně byl pomyslnej zdviženej prst. Uvědomil jsem si, že takhle to už dál nejde, a začal jsem na sobě pracovat.

Co se změnilo?

V první řadě se mi vrátila chuť tvořit a starat se o sebe a svý bližní. Žiju konečně jako člověk, a ne jako hovado. Třeba až teď se paradoxně pořádně začínám učit hrát na hudební nástroje. Mám najednou spoustu energie, plánuju knihy, přednášky, hudební projekty. Tak nějak cítim, že nejlepší věci mám teprve před sebou.

Jak se to promítlo do vaší hudební tvorby?

Dobrej příklad je můj nejnovější projekt Filmtape 2. Práce na něm mi zabraly asi šest měsíců, což je strašnej nepoměr s jeho předchůdcem, Filmtapem 1, kterej trval celejch šest let. Stejně tak mi v roce 2017 vyšla i producentská deska (producent vytvoří hudbu a k textům si zve hosty, pozn. red.) Jízdní neřád.

O čem je Jízdní neřád?

Ve zkratce by se dalo říct, že o Brně. Já jsem odjakživa kovanej Brňák a k rapu ten patriotismus patří. Ale v téhle desce jsem se to snažil udělat trochu jinak než se klasicky bušit do prsou. Chtěl jsem tam dostat prvek sociální kritiky. Hudba je sice zábava, ale podle mě by měla být aspoň trochu angažovaná. Má totiž velkou možnost a moc poukazovat na palčivý problémy.

Co konkrétně máte na mysli?

Z Brna jde v posledních pár letech cítit, jak moc jde dopředu. Vyrojila se tu spousta technologickejch firem, startupů, pracuje tu spousta cizinců. Jednoduše sem teče dost peněz. Z toho města je to cítit a já z toho mám samozřejmě velkou radost. Stačí si zajít v pátek večer do města. Skvělý kavárny, restaurace, dobrý kluby. Na Jízdním neřádovi se spíš proto soustředim na ty stinný stránky, jako na drogy mezi mladejma, nebo na Hlavní nádraží, který je místo epicentra města spíš smrdící dírou se šedo-divnou atmosférou.

Jak jste hledal hosty pro takový projekt?

Pro mě je důležitý se s každým, s kým spolupracuju, aktivně potkávat. Mám rád ten tvůrčí proces. Je vždycky důležitý si společně ujasnit, co tím chceme říct. Z principu se tak vyhýbám rychlokvaškám a věcem, který nejsou autentický. Když jsem chtěl například mít na desce track o drogách, tak jsem oslovil Řáhola (brněnský raper, pozn. red.), kterej je od patnácti na ulici, takže zná tohle jedovatý prostředí drog moc dobře. Na druhou stranu to je ale ohromně talentovanej kluk.

Jsou rychlokvašky typické pro současný rap?

Je to strašně individuální. Když si vezmu jako zástupce mladý generace třeba Indiga, tak jsem byl až překvapenej, jakej má přehled. Když jsem ho někdy před pěti rokama viděl poprvé na YouTube, tak jsem si říkal „pane bože, to je průser”. A přesně o tom to je, nezlomit nad tím hůl. Trochu si nastudovat, jak to ti mladí vlastně myslí, co chtějí sdělit. Opak jsou ale rapeři, který na kořeny ohled vůbec neberou. Neřeší, jestli byli v minulosti nějací Beastie boys nebo Public enemy. Pro ně je důležitý, že jim to vydělává peníze.

Vnímáte tu nějaký střet generací?

Já osobně tu generační obměnu chápu jako důležitou. Jinak by nemohlo docházet ke kulturnímu rozkvětu. Za svůj život jsem už viděl spoustu takovejch žab na prameni, který si to nechtějí přiznat a hlídají si svý koryta. Nemám rád takový ty fráze jako „za nás se to dělalo dobře a tihle mladí tomu vůbec nerozumí.” Přece se nechceme chovat jako naši fotři. Mladá krev musí jednou převzít otěže a my z pozice těch zkušenějších bychom se jim spíš měli snažit poradit.

Co říkáte na současnou rapovou scénu v Brně?

Z brněnský scény mám momentálně velkou radost. A to říkám jako člověk, kterej byl u začátků rapu v Brně, protože tady hodně dlouho o žádný scéně nemohla být vůbec řeč. Teprve posledních pár let se tady začíná něco dít. Maniak, Michajlov a teď mladá partička kolem D. Kopa. Je to skvělý a barvitý. Je jedno, jestli se chceš zrovna bavit, nebo chceš poučení, každej si přijde na svoje.

Co stojí za tímhle boomem?

Podle mě především obrovská dostupnost technologií. Dřív vyšlo vybavení studia na velký peníze a bylo složitý všechno poshánět. Teď to pořídíš v nějaký rozumný kvalitě i za pár korun. Byla proto jen otázka času, kdy se to přižene i do Brna. Poptávka totiž byla obrovská, mladí teď hltají rap neuvěřitelnym způsobem. Čekalo se jen na dobu, kdy se začnou objevovat kluci, kteří jsou zajímavý a mají talent. Ať už jakýhokoliv typu.

Nestačí umět jen dobře rapovat?

Dneska v hudbě platí trošku jinačí filosofie, než byla ta naše. Obecně úloha hudebníka je naprosto odlišná. Všechno je hlavně o tom, jak umíš1 pracovat se sociálníma sítěma, s vizualitou a nějakým self-promem. Je potřeba daleko širší škála talentu.

Opravdu jsou sociální sítě tak důležité?

Když děláš na sociálních sítích psí kusy, tak tě to klidně může stát kariéru. Dřív sis možná jednou za rok něco přečetl v rozhovoru a věděl jsi, že tenhle člověk bude asi trochu divokej. Ale dneska během půl sekundy víš, co tvůj idol zrovna dělá. Ať už si zrovna dal nudle s mákem, nebo čáru. Obnažování vlastního života tady nikdy v takový míře nebylo.

S tím souvisí i téma influencerství.

No jasně, ne nadarmo se to tak jmenuje. Ti rapeři mají vážně markantní vliv na životy posluchačů, a to jak v dobrym, tak bohužel i v tom špatnym. Rap v porovnání s jakýmkoliv jiným žánrem obzvlášť. Tři minuty v kuse něco říkáš. S touhle mocí by se přitom mělo zacházet opatrně. Sám mám osmiletýho syna a už v tomhle věku je ten veřejnej prostor schopnej vnímat velice intenzivně. Od youtuberů po hudbu.

Jak se tato moc může zvrtnout?

Každej raper, dospěje do bodu, kdy si tu sílu slova uvědomí. Někomu se pak může stát, že začne trpět spasitelským komplexem a stane se z něj pseudoguru. Obecně se s tím ty nastupující hvězdy musí umět nějak vyrovnat, aby jim z toho nehráblo. Sláva je sama o sobě hrozně pomíjivá a nebezpečná.

V čem přesně?

Lidi vidí jen ty pozitivní věci. Má hodně holek, peněz a skvělej život. Není to ale zdaleka tak černobílý. Málokdo dokáže slávu se ctí ustát. Když seš na koncertě, kde dvacet tisíc lidí řve tvý jméno, tak je to obrovská nálož energie. Můžeš být sebevětší hippiek, ale rozseká tě to napadrť. Je to lepší než všechny drogy světa. Pak najednou střih a jsi někde sám na pokoji. Normální bytost, kterou věci bolí. Nejeden si z toho pak ustřelí palici.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo22 čtenářů

Autoři | Foto Tomáš Hrivňák

Štítky Dj opia, rozhovor, rap, hudba, producent

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.