Opera Národního divadla představí v novém roce Verdiho veledílo a unikátní spojení

Co pojí operu o ženě, jejímž jediným partnerem na scéně je telefon a snové úryvky z Martinů surrealistické opery Juliette původně určené pro prezentaci ve francouzském rozhlase? Jedinečný dvouvečer je dílem jednoho z nejlepších českých režisérů Davida Radoka, který se vrátil na jeviště Janáčkova divadla, aby zde po vynikající inscenaci dvou jednoaktovek Modrovousův hrad/ Očekávání pokračoval ve zkoumání vztahů muže a ženy, skutečného i domnělého, kde je současnost konfrontována s reálnou i fiktivní minulostí a postavy se pohybují ve světě představ a snů.

Tentokrát se stal i autorem scénografie a jeho výtvarný koncept inspirovalo dílo dánského malíře Vilhelma Hammershøie, jehož obrazy pohrávající si se světlem a stínem v tlumených odstínech tmavých barev jsou naplněny tušením napjaté atmosféry a tajemstvím.

Iluze a čas

Co však bylo pro Davida Radoka tím hlavním pojítkem? Ten společný jmenovatel pro Juliettu a pro Poulencův Lidský hlas jsou dvě věci. Je to iluze a je to čas. Ta iluze je v tom, že my si vytváříme iluzi o lidech, které potkáváme, o lidech, do kterých se zamilujeme, o lidech, se kterými žijeme, ale my máme i vlastní iluzi o sobě samých. Takže to je vlastně taková iluze o tom, co si myslíme, iluze o lásce, iluze o vztazích a je to taky iluze o čase.

Protože my máme iluzorní čas, my si myslíme, že náš život, když se dožijeme sedmdesáti let, je dlouhá doba, ale ve srovnání s miliardami let, co tady je vesmír, je to nic. Tyto dvě opery jsou vybrané tak, že je to pokračování Modrovouse a Očekávání. Že je to vlastně iluze o nějakém vztahu. V Modrovousovi je to iluze mladé Judit, toho staršího chlapa, který pokračuje do Očekávání, kde žena měla iluzi o vztahu k tomuto muži. To je stejná iluze v Juliettě, kde se Michelle zamiluje do jakéhosi obrazu. 

Operní inscenace především stojí na pěvcích, a kdo neměl možnost vidět poslední premiéru loňské sezony se skvělou Janou Šrejma Kačírkovou v hlavních rolích Juliette a Ženy spolu s dánským tenoristou Magnusem Vigiliusem v roli Michela, má teď dvě poslední příležitosti 18. a 20. 1. 2020.  

Verdiho monumentální dílo

Jestli si nějaká opera kdy zasloužila ono přízvisko „grand“ pak je to určitě Verdiho Don Carlos. Ta velikost nespočívá v délce či množství účinkujících, ale v neuvěřitelném mistrovství, s nímž Verdi dílo vystavěl. Samozřejmě tu nechybí všechny oblíbené operní ingredience, jako jsou zakázaná láska, politické intriky, historické pozadí, velké sborové scény. To vše však posloužilo Verdimu k tomu nejpodstatnějšímu – vytvoření vlastně velmi komorního dramatu několika postav, které se ocitly uprostřed hry ovládané vyšší mocí a přivést na operní jeviště uvěřitelné a nesmírně lidské postavy, pro něž můžeme mít pochopení a soucit.

Verdi dokázal mistrovsky v hudbě zachytit jejich nejhlubší emoce, ať je to hluboce dojemná zpověď krále Filipa “Ella giammai m‘amò”, zoufalý výkřik princezny Eboli “O don fatale” nebo slavná árie Alžběty “Tu che le vanita”, je rámováno velkolepými sborovými výstupy jako je např. scéna autodafé, jež patří ve Verdiho tvorbě k těm nejpůsobivějším.

Brněnská inscenace nabízí u nás velmi ojedinělou možnost vidět dílo ve finální pětiaktové verzi i s často vypouštěným 1. dějstvím ve Fontainebleau. Že jde o příběh stále aktuální a nabízející možnosti rozehrání velkého dramatu, je jasné i ze slov režiséra inscenace Martina Glasera: Fakt, že milující nemohou dojít naplnění svého citu (mileneckého, manželského, rodičovského) je motorem mnoha oper. Naše postavy jsou ovšem kromě svých osobních dramat vystaveni tlaku, aby splnily svou povinnost vůči společnosti. A to je dnes velmi rezonující téma. Kde končí hranice mé osobní svobody a začíná odpovědnost vůči společnosti? A naši hrdinové ve vypjatých situacích řeší, zda ve prospěch celku, společnosti, řádu nebo ideje obětovat lásku nebo dokonce i život. Je to fascinující tím spíš, že sledujeme drama těch nejvýše postavených. A vidíme, že král Filip, královna Alžběta i princ Carlos mají z hlediska těch nejelementárnějších a zároveň pro život nejdůležitějších věcí práva menší, než „prostý smrtelník“.

Úspěšná inscenace Dona Carlose se vrací na jeviště Janáčkova divadla v této sezoně na čtyři představení – 12. a 19. 1., 15. 2. a 15. 3. - s vynikajícím obsazením v hlavních rolích: slovenskou sopranistkou Lindou Ballovou (Alžběta), Lucianem Mastrem (Carlos), italským basistou Federicem Sacchim a Jiřím Sulženkem (Filip) a Svatoplukem Semem a Jiřím Brücklerem (Rodrigo).