Čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění v Brně dnes zástupci vysoké školy udělili herečce Vlastě Chramostové. Titul měl být herečce původně udělen na slavnostním ceremoniálu v říjnu při oslavách založení Československa, hospitalizace Chramostové to však tehdy znemožnila. Dnes se za ní rektor JAMU Petr Oslzlý, děkan divadelní fakulty Petr Francán a proděkan Ivo Krobot vypravili do soukromého zařízení pro seniory v Praze-Modřanech, kde dvaadevadesátiletá herečka žije.
„Předání doktorátu po určitou dobu bránil zdravotní stav paní Vlasty Chramostové, ten se však nyní zlepšil natolik, že tento zcela mimořádný akt mohl být dnes realizován. Uskutečnil se v komorní formě se všemi náležitostmi, s insigniemi a přísahou kandidátky na žezlo Janáčkovy akademie múzických umění," uvedl Petr Francán.
Vlasta Chramostová je podle zástupců JAMU uměleckým i mravním vzorem všem současným studentům herectví. Její herecké umění patří k vrcholům českého divadla v druhé polovině dvacátého století a v kombinaci s jejími občanskými aktivitami z ní činí jednu z největších ženských osobností evropského herectví a divadla.
Chramostová před kamerou debutovala v roce 1949 v budovatelském dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila v roce 1950 ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život. Strhující výkon podala v roce 1968 v Herzově psychologickém hororu Spalovač mrtvol.
Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. V roce 1970 ji Otomar Krejča angažoval do Divadla za branou, po jehož zrušení v roce 1972 se krátce objevila v Západočeském divadle v Chebu v titulní postavě Brechtovy hry Matka kuráž a její děti.
Na dalších 17 let pro ni zůstaly všechny oficiální scény i média uzavřeny. Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým mužem Stanislavem Milotou se živila výrobou a prodejem lamp. Založila doma režimem sledované a pronásledované bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.
Až po třiceti letech se na plátně objevila v Michálkově dramatu Je třeba zabít Sekala. V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.
