Ombudsman si všiml problému. Postižené v ústavech cpou prášky, tvrdí

Příběhy dvou můžu s mentálním postižením ze specializovaných domovů zachytil zástupce veřejného ochránce práv Vít Alexander Schorm. Oba podle něj dostávají nepřiměřené množství medikamentů ze skupiny takzvaných antipsychotik. „Přitom ani jeden kromě projevů spojených s mentálním postižením a náročného chování nemá žádné duševní onemocnění,“ uvedla mluvčí kanceláře Markéta Bočková. Chování je navíc pro takové lidi často jediná možná forma komunikace.

Sedmadvacetiletý mladík, jenž tráví téměř veškerý volný čas za zdmi ústavu, nemá soukromí a o tom, co a kdy bude dělat, rozhoduje zpravidla někdo jiný. Nemá práci ani partnerský vztah. Denně navíc užívá čtyři druhy prášků, jeden z nich dokonce ve vyšší dávce, než můžou brát nemocní se schizofrenií.

Podobně je na tom čtyřiačtyřicetiletý muž v domově v severních Čechách. Kvůli těžkému mentálnímu postižení komunikuje pouze gesty a přestože potřebuje klid, bydlí na pokoji s dalšími třemi klienty. „Neobejde se bez zvýšené pozornosti personálu. O tu se ale dělí s jedenácti dalšími lidmi. Celé oddělení má totiž po většinu dne na starosti jen jeden pracovník,“ dodala. Denně tak bere pět různých antipsychotik, množství jednoho z nich několikanásobně převyšuje denní dávku.

Prášky jako poslední možnost

Silná medikace se podle Schorma u dvojice míjí účinkem. Někdy mají nežádoucí účinky látek negativní vliv na kvalitu života a nepřispívají ani k odhalení potřeb, které se skrývají za náročným chováním klientů. „Mladší muž se nadále chová agresivně. Personál mu vysvětluje, že je jeho chování nevhodné, a hrozí mu zákazem výletů. To nezabírá, proto mu lékař vždy po čase navýší dávky nebo mu přidá nový lék,“ popsal.

Řešení tohoto přehlíženého fenoménu je podle něj ve změně celého systému. Zároveň ale nezpochybňuje, že v některých případech je pomoc léků nezbytná. „Rozhodně se nesmí jednat o první a jediný nástroj podpory, natož o nástroj trvalý,“ doplnil.

Rozlousknout situaci by mohla Národní strategie podpory lidí s intelektovým znevýhodněním a chováním náročným na péči, na jejíž tvorbě se veřejný ochránce práv podílí. Zabývá se také otázkou deinstitucionalizace, tedy přechodu od velkých ústavů ke službám komunitního typu. 

Na problém upozornil ombudsman už před deseti lety. Tehdy spojil sérii návštěv domovů pro seniory s analýzou medikačních karet klientů s demencí. Klinická farmaceutka v ní mimo jiné popsala, že někteří senioři dostávali potenciálně nevhodné kombinace léčiv. Například někteří pacienti s Parkinsonovou chorobou užívali starší typ antipsychotik, která mohla projevy nemoci zhoršovat. Jiné kombinace zvyšovaly riziko poškození ledvin nebo krvácení do trávicího traktu.